Arkadij a Boris Strugačtí
Město zaslíbených
„Jak se máte, karasi?“
„Celkem normálně… Merci…“
„Vím o tvých skutcích, o tvém úsilí i tvé vytrvalosti, vím, ze nemůžeš snést ty, kdo jsou zlí, a vyzkoušel jsi ty, kdo se vydávali za apoštoly, ale nejsou, a shledal jsi, že jsou lháři…“
Přeložili Jana Moravcová a Bohumil Neumann
ČÁST 1. ASANÁTOR
Kapitola 1
Popelnice byly rezaté a pomačkané. Deformovaná víka se nedovírala a odhalovala uvnitř zmuchlané noviny a slupky od brambor. Vypadala jako zobany špinavých, hltavých pelikánů. Zdálo se, že popelnice musí být pořádně těžké, ale ve skutečnosti stačilo jen trochu s Wangem zabrat, jednu po druhé dostat na náklaďák a přidržet, než se jich zmocní Donald. Jenom si člověk musel dávat pozor na prsty… Pak Donald odkulil popelnici někam do hloubi korby — a oni dva si zatím mohli vydechnout.
Otevřenými vraty sem táhl syrový noční chlad. Pod stropem krátkého průjezdu se na neuvěřitelně špinavé šňůře pohupovala rozsvícená žárovka.
V jejím kalném světle vypadal Wangův obličej, jako by Wang právě prodělával těžkou žloutenku, zatímco Donaldovi nebylo ve stínu širokého sombrera do tváře vůbec vidět.
Otřískané šedivé zdi byly zbrázděné vodorovnými škrábanci. Nahoře pod klenbou se držely černé chuchvalce zaprášených pavučin a dole na zdech, kam se dalo dosáhnout, se skvěly nemravné kresby. Kousek od dveří do domovníkova bytu se bez ladu a skladu hromadily prázdné láhve a sklenice.
Wang je vždycky roztřídil a odevzdal do sběru… Když už na zemi zůstala jen poslední popelnice, Wang vzal koště a lopatu a dal se do smetání všeho, co se ještě povalovalo po asfaltu.
„Nechte toho, Wangu,“ ozval se zlostně Donald. „Pokaždý to tu takhle uklízíte a stejně je to nakonec zaneřáděný…“
„Domovník má takovou povinnost,“ poznamenal mentorsky Andrej a energicky zakroužil pravým zápěstím. Měl pocit, že si trochu natáhl šlachy.
„Stejně tu zase bude svinčík,“ řekl navztekaně Donald. „Ani se nestačíme vrátit — a bude to tu horší než dřív.“
Wang vysypal odpadky do poslední popelnice, upěchoval je lopatou a přibouchl víko.
„Možná že jo,“ prohodil a rozhlédl se. Teď tu bylo čisto. Spokojeně se na Andreje usmál a pak zvedl obličej nahoru k Donaldovi: „Jen bych vás chtěl upozornit…“
„Hoďte sebou!“ přerušil ho netrpělivě Donald.
Raz-dva… Andrej s Wangem zvedli popelnici k Donaldovým nohám.
Tři-čtyři… Donald rychle chňapl po držácích, zabral, hekl… a už to bylo: popelnice se naklonila a s rachotem spadla na zem. Celý její obsah vyletěl jako vystřelený na dobrých deset metrů daleko. Popelnice se ještě několikrát překulila a poslední zbytečky odpadků ze sebe vyklepala na asfalt dvorku. Ozvěna randálu se zvolna nesla mezi zdmi k černému nebi. „Čert aby to…,“ zasykl Andrej, který jen tak tak stačil uhnout. „Vy teda máte děravý ruce!“
„Já jsem vás chtěl jen upozornit,“ poznamenal opatrně Wang, „že držák u tý popelnice je ulomenej.“ A vzal koště s lopatou a znovu se dal do díla.
Donald si přidřepl na kraji náklaďáku a ruce svěsil mezi kolena.
„To je hrůza,“ zašeptal. „Hrůza a svinstvo.“
V posledních dnech nějak nebyl ve své kůži a dnes v noci to zvlášť na něm bylo znát. Andrej raději ani nespustil své oblíbené téma: co si myslí o profesorech a o jejich schopnostech něco pořádného dělat. Došel pro popelnici, přivalil ji k náklaďáku, sundal rukavice a vytáhl cigarety. Prázdná popelnice strašlivě zapáchala. Andrej si rychle zapálil a nabídl i Donaldovi.
Ten ale jen zavrtěl hlavou. Andreje napadlo, že by mu měl nějak zvednout náladu. Hodil ohořelou zápalku do popelnice a spusticlass="underline" „Byli jednou v jednom městě dva vybírači žump. Táta a syn… Kanalizaci v tom městě neměli, takže pořád bylo co dělat. Ti dva si během let vytvořili svůj pracovní postup: táta jako zkušenější byl vždycky dole a syn mu shora spouštěl uvázanej kýbl. Jednou se stalo, že synovi kýbl vyklouznul z rukou a všechno se vylilo tátovi na hlavu. Ten se otřel, naštvaně se podíval nahoru a povídá: Jsi strašný nemehlo. Neschopnej trouba. Jestli to takhle s tebou pude dál, celej život budeš furt jen nahoře.“
Andrej čekal, že se Donald aspoň usměje — měl přece rád legraci a nikdy se netvářil otráveně! Vždycky se zdálo, že si z ničeho nedělá těžkou hlavu… Teď si ale jen odkašlal a tiše řekclass="underline" „Všechny žumpy stejně jeden člověk nemůže vybrat.“
A Wang, který pečlivě zametal kolem popelnice, reagoval na Andrejův vtip úplně divně: „Kolik ho u vás počítají?“
„Co jako…?“ zeptal se nechápavě Andrej.
„Lejno přece… Je drahý?“
Andrej se nejistě zasmáclass="underline" „No… jak bych ti to řek… Záleží na tom, čí je.“
„Vy to odlišujete?“ zeptal se udiveně Wang. „U nás je to jedno… A který je teda nejdražší?“
„Profesorský,“ vyhrkl okamžitě Andrej, který už se teď nedokázal udržet a rozjel své oblíbené téma.
„No jo,“ namítl Wang a vyklopil plnou lopatu do popelnice, „u nás na venkově nikdy žádnej profesor nebyl, takže jsme měli jenom jednu cenu: pět juanů za kýbl. Aspoň v Sečuanu to tak bylo… Ale například v Ťiangsi chtěli sedm nebo i osm juanů.“ Andrejovi konečně došlo, že Wang to myslí vážně. Už už se chtěl zeptat, jestli je pravda, že každý Číňan, který k někomu přijde na návštěvu, musí povinně na zahrádce pana domácího vykonat svou potřebu, ale pak mu to přišlo hloupé a raději držel jazyk za zuby.
„Jak je to tam u nás teď, to nevím,“ pokračoval zatím Wang. „Poslední dobou jsem stejně nežil na venkově, mohlo se to změnit. Ale proč jsou u vás ty profesorský lejna dražší?“
„Já si jen dělal legraci,“ zabrumlal Andrej a omluvně se na Wanga usmál. „U nás se s tím nekšeftuje.“
„Ale kšeftuje,“ prohodil Donald. „Jenže vy o tom nemáte ani tuchu.“
„Hlavně že vy o tom máte tuchu,“ odsekl Andrej.
Ještě tak před měsícem by se s Donaldem začal zuřivě hádat. Strašně ho dopalovalo, že tenhleten Američan jak může, tak vykládá o Rusku takové nehorázné věci, o kterých on, Andrej, nemá ani ponětí. Byl přesvědčený, že si z něj Donald dělá blázny a občas jen tak pro zábavu opakuje věty známého tiskového magnáta Hearsta. „Jděte do háje s tou svou hearstovštinou,“ říkával mu Andrej, ale pak se tu objevil ten cucák Icik Kacman… To už na Andreje byli dva — a tak se tedy přestal hádat, jen vždycky nějak odsekl. Čert ví, kde to všechno sebrali, říkal si — asi to bude tím rozdílem v letech, kdy sem každý z nich přišel. Andrej v jednapadesátém, oni později… „Vy jste šťastnej člověk,“ prohodil najednou Donald, vstal a šel srovnat popelnice vpředu u kabiny.
Andrej pokrčil rameny. Chtěl se nějak zbavit nepříjemného pocitu, který v něm ještě dozníval… Natáhl znovu rukavice a rozhodl se pomoci Wangovi.
Shraboval páchnoucí odpadky a říkal si, že to je všechno těžká věc.
Vždyť nejdřív ani nepochopil, o čem Wang mluví! Řeklo by se: obyčejný hovno… Jenže — co ty, kamaráde, víš například o integrálech? Nebo o Hubblově konstantě? Každej holt známe něco jinýho… Wang zrovna cpal do popelnice poslední rozházené odpadky, když se ve vratech objevila švihácká postavička. Policista Kensi Ubukata tam komusi sděloval, že „je to, prosím, tady“, a pak ležérně zvedl prsty k brigadýrce: „Zdravíčko, asanátoři!“
Ze tmy ulice vstoupila do kruhu žlutavého světla nějaká dívka a zůstala stát vedle policisty. Mohlo jí být tak dvacet a měla velice drobnou postavu.
Dokonce i Kensi Ubukata byl větší než ona — a to už bylo co říci… Sahala mu sotva po ramena. Měla na sobě hrubý svetr se širokým límcem a úzkou krátkou sukni. V bledém, spíše chlapeckém obličeji jasně zářily nalíčené rty, dlouhé světlé vlasy jí spadaly až na ramena. „Nebojte se jich, to jsou jen naši asanátoři,“ pronesl uctivě Kensi. „Ve střízlivém stavu jsou absolutně neškodní.“ Pak se obrátil k Wangovi: „Tohle je Selma Nagelová. Mám ji ubytovat tady u tebe na osmnáctce. Máš tam volno?“
Wang k nim zvolna vykročil a v chůzi si sundával rukavice.