Dále pokračuje sténání o vztahu moudrosti a hlouposti, které se odráží ve „vlnobití různých úvah“ Jevgeniových, ale, na rozdíl od jeho neschopnosti odpovědět sobě samému, co vlastně chce, Kazatel (Ecclesiastus) přivádí pevný závěr nesourodým úvahám o cílech židovstva jako celku:
„… Zjistil jsem, že všechny postihuje jeden osud. A v srdci jsem si řekclass="underline" „i mně postihuje stejný osud jako hlupáka: proč jsem tak zmoudřel?“ A řekl jsem si v srdci svém, že to je marnost; proto, že moudrého nebudou vzpomínat věčně, stejně jako hlupáka; v příštích dnech bude všechno zapomenuto, ale běda! Moudrý umírá stejně jako hloupý. A zanevřel jsem na život, protože zprotivily se mi činnosti, které se dělají pod sluncem; neboť je to všechno marnost a trápení ducha! A začal jsem nenávidět celou svou práci, kterou jsem se dřel pod sluncem, protože jsem nucen ji zanechat člověku, který příjde po mě.
A kdo ví: bude moudrý nebo hloupý? A bude spravovat celou mou práci, kterou jsem se dřel a stal se moudrým pod sluncem… I změnil jsem se, abych vštípil srdci svému zřeknout se vší práce, kterou jsem se dřel pod sluncem: protože jiný člověk se hodně dře, se znalostmi a úspěchem, a musí předat vše člověku, který na tom nedře, jako by to byl jeho úděl. A to je marnost a velké zlo!“ (verše 14 – 21).
Kapitola končí ortelem biblické davově-„elitární“ koncepci, potvrzením její hříšnosti a omezenosti, které jsou jen důsledkem její vnitřní protiřečivosti:
„Neboť člověku, který je dobrý před tváří Jeho, On dává moudrost, vědění a radost; a hříšníku dává starost sbírat a střádat, aby poté odevzdat dobrému před tvář Boží. A to je marnost a trápení ducha!“
Logická protiřečivost „Písma svatého“, která není zřejmá z útržkovitého čtení fragmentů biblických textů, ničí celistvost lidského vnímání světa, způsobuje rozpolcenost mysli a formování kaleidoskopického idiotismu, jako nyní dominantního vnímání světa ve společnosti.
V těch dobách byl „král v Jeruzalémě“ vrcholem davově-„elitární“ části pyramidy v rámci biblické koncepce; výše bylo je jen nadžidovské znacharstvo, ale to není viditelné ani pro „apoštolům rovného“ Vladimíra, který vybral věroučení ruskému národu na doporučení periferie tohoto znacharstva, ani pro Kazatele. A shrneme-li výsledky nářků Kazatele a Jevgenijovy „různé úvahy“, vyjde najevo, že bezstarostným vykořisťováním cizí práce ve prospěch svých vášní došlo k tomu, že člověk začal nenávidět svůj život. Od tohoto momentu není člověkem, ale něco neurčitého, dostávající v „Měděném jezdci“ jméno „ni to, ni ono, ani ve světě živý, ani přízrak mrtvý“. A ačkoliv Kazatel sám vyrostl na práci předků, předat plody své práce potomkům je pro něj „marnost a velké zlo“. Od té doby se nikoliv přízrak komunismu, ale zlo starozákonního parazitismu šíří po světě. A toto zlo postavilo Západní civilizaci, žijící v úlitbách rozmarům současných Kazatelů a židovských géniů, na hranici zkázy.
Freud se mýlí. Celá Euroamerická civilizace, a především celá její „elita“, netrpí „Oidipovým komplexem“ vytvořeným a vnuceným jim samotným Freudem, ale „komplexem Kazatele“, podporovaným v nich Biblí.
Biblické téma je v „Měděném jezdci“ prezentováno nezvykle silně, a tomu mnozí vykladači tajemné poémy věnovali nejednou pozornost (viz např. práce I. V. Nemirovského „Biblické téma v Měděném jezdci“). Ale s ohledem na fakt, že všichni sami žili a tvořili v mezích davově-„elitární“ koncepce, nebyli schopni povznést se nad biblickou kulturu a tudíž nebyli schopni za Jevgenijovým jménem spatřit samotný fenomén židovstva, pochopit jeho „zvláštní“ místo v globálním historickém procesu a „mimořádnou“ roli ve formování a rozvoji Ruské civilizace.
V čem byla příčina Jevgeniova smutku? V chápání odsouzenosti židovstva, jako uměle vytvořené občiny? Na úrovni kolektivního nevědomí se židovstvo touží spojit s Parašou, tj. spojit se s rodinou národů Ruska jako plnoprávný člen. A z toho důvodu se samo musí zachránit před „dobrovolným“ mnohatisíciletým otroctvím, které mu vnutili Levité, „strážní lvi“ židovského stáda, obejitím vědomí skrz podvědomí na „sinajském pochodu“ a stát se, jako všichni, národem. A od těch dob se v kolektivním nevědomí přes „Tóru“ a „Talmud“ udržuje u židovstva syndrom „bohovyvolenosti“.
Blížící se revoluce v Rusku byla reálnou šancí projít touto cestou mezi „Skyllou“ klanové semknutosti a „Charybdou“ boží vyvolenosti, „ruku v ruce“ s Parašou, ale pro to bylo pro židovstvo nezbytné uvědomit si škodlivost všem národům nepochopitelného komplexu vlastní výjimečnosti.
Informační smrtí židovstva je v tomto smyslu přeměna židovské klanové občiny na národ. Celé období, v Puškinově představě, má zabrat tři generace (proto báseň obsahuje: a vnuci nás pochovají) od momentu začátku sebeidentifikace židovstva v říjnu 1917, kdy se masa provinčních židů nahrnula z okrajů Ruské říše a začala okupovat všechny klíčové posty nové sovětské státnosti. Přitom celá informace o původu židovstva, o roli staroegyptského žrečestva, v procesu přeměny obyčejných semitských kočovníků z otroků na úrovni vědomí do otroků na úrovni podvědomí, se důkladně skrývala periferií Amonova žrečestva až do kontrarevolučního srpnového převratu r. 1991 (nespočívá snad v tomto ono tajemství tak vyzývavé otevřenosti Borise Par-Amon-ova o tajemství židovstva?).
V systému staroegyptských pověr / věroučení je Amon bohem dutí větru.
«Amon byl svou podstatou od nepaměti bohem vzduchu (nebo větru), o čemž zejména svědčí jeho jméno-„pseudonym“ — Neviditelný, Skrytý, — a původně byl členem Osmera (Ogdoady) božstev- tvůrců, zosobněných existencí prvobytného chaosu, ze kterého, v souladu se žrečeským učením Chemenu [Hermopolis], vzniklo slunce, a s ním i celý svět.»
Možná proto jsou v poémě větru přidávány vlastnosti bytosti téměř živé, oduševnělé. Přitom činnost větru se vždy jakoby zvyšuje přítomností deště, jehož obraz je v náboženských představách Slovanů a mnoha dalších národů spojen s projevy božských sil.
19
O. I. Pavlovová, „Amon Fivanský/ Амон Фиванский“, nakladatelstvé Věda/ Наука, Moskva, r. 1984.