Prošel po skřípající dřevěné podlaze chodby a otevřel dveře svého pokoje. Min ležela na dlouhé posteli, podepřená polštáři a oblečená ve vyšívaných zelených kalhotách a lněné košili, a ve světle lampy listovala další knihou. Kolem pobíhala postarší služebná a sbírala talíře po Minině večeři. Rand shodil kabát, v duchu si povzdechl a protáhl si ruku.
Posadil se na kraj postele, zatímco Min odložila knihu s názvem Zevrubné pojednání o relikviích z doby před Rozbitím. Sedla si a jednou rukou mu promnula šíji. Misky při sbírání zařinčely a služebná se omluvně uklonila a obzvlášť rychle naskládala nádobí do košíku.
„Zase se příliš dřeš, ovčáku,“ řekla Min.
„Musím.“
Pořádně ho štípla do krku, až sebou se zabručením škubl. „Ne, nemusíš,“ prohlásila a její hlas se nyní ozýval blíž jeho ucha. „Copak jsi mě neposlouchal? K čemu bude, když se vyčerpáš dřív, než dojde k Poslední bitvě? Světlo, Rande, už měsíce jsem tě neslyšela se smát!“
„Opravdu je teď čas na smích?“ zeptal se. „Chtěla bys, abych byl šťastný, zatímco děti hladovějí a muži se navzájem zabíjejí? Měl bych se smát, když slyším, že trolloci stále pronikají Cestami? Měl bych být šťastný, že většina Zaprodanců pořád pobíhá někde tam venku a plánuje, jak mě co nejlíp zabít?“
„No to ne,“ řekla Min. „Samozřejmě že ne. Ale nemůžeme dovolit, aby nás potíže světa zničily. Kadsuane říká, že…“
„Počkej,“ obořil se na ni a otočil se tak, aby jí viděl do tváře. Klečela na posteli a krátké kudrnaté tmavé vlasy jí sahaly pod bradu. Zdálo se, že ji jeho tón šokoval.
„Co s tím má Kadsuane společného?“ zeptal se.
Min se zamračila. „Nic.“
„Vykládá ti, co máš říkat,“ řekl Rand. „Využívá tě, aby se ke mně dostala!“
„Nebuď pitomec,“ řekla Min.
„Co o mně říkala?“
Min pokrčila rameny. „Dělá si starosti s tím, jak nelítostný muž se s tebe stal. Rande, o co jde?“
„Snaží se ke mně dostat, manipulovat se mnou,“ řekl. „Využívá tě. Co jsi jí řekla, Min?“
Min ho znovu silně štípla. „Tvůj tón se mi nelíbí, nemotoro. Myslela jsem, že Kadsuane je tvoje poradkyně. Proč bych si před ní měla dávat pozor na jazyk?“
Služebná stále řinčela nádobím. Proč prostě nemohla odejít! Tohle nebyl rozhovor, který chtěl vést před někým cizím.
Min nemohla spolupracovat s Kadsuane, nebo ano? Rand Kadsuane ani trochu nevěřil. Jestli se dostala k Min…
Rand cítil, jak se mu svírá srdce. Nepodezříval Min, že ne? Ona byla vždy tím, u koho mohl hledat poctivost, tím, kdo s ním nehrál žádné hry. Co by dělal, kdyby ji ztratil? Ať shořím! pomyslel si. Má pravdu. Začínám být příliš nelítostný. Co se mnou bude, když začnu podezírat ty, o kterých vím, že mě milujou? Nebudu o nic lepší než šílený Luis Therin.
„Min,“ řekl klidnějším hlasem. „Možná máš pravdu. Snad jsem zašel příliš daleko.“
Uvolněně se k němu obrátila. Pak ztuhla a ohromeně vytřeštila oči.
Kolem Randova krku zaklaplo něco studeného.
Rand okamžitě zvedl ke krku ruku a prudce se otočil. Služka stála za ním, ale její postava se mihotala. Zmizela a vystřídala ji žena s tmavou kůží, černýma očima a triumfálním výrazem v kruté tváři. Semirhage.
Randova ruka se dotkla kovu. Chladný kov byl na dotek jako led, lpící na kůži. Zuřivě se pokusil tasit meč z černé, obrázkem draka pomalované pochvy, ale zjistil, že to nedokáže. Jeho nohy se napínaly jako proti nějaké neviditelné tíze. Zaškrábal nehty na obojku – prsty stále dokázal pohybovat – ale kov vypadal jako jediný celistvý kus. V tu chvíli pocítil Rand hrůzu. Přesto se Semirhage podíval do očí a ona se zářivě usmála. „Dost dlouho jsem čekala, než ti nasadím pouto nadvlády, Luisi Therine. Je zvláštní, jak se události seběhly, není…“
Něco se zablesklo a Semirhage měla sotva čas vykřiknout, než čepel něco stěží odrazilo – Rand se mohl jen dohadovat, že tkanivo vzduchu, přestože nedokázal tkanivo spletené ze saidaru vidět. Minin nůž ale i tak zanechal na straně Semirhaginy tváře šrám, než prolétl kolem a zabořil se do dřeva dveří.
„Stráže!“ vykřikla Min. „Děvy, do zbraně! Kar’a’karn je v nebezpečí!“
Semirhage zaklela, mávla Rukou a Min zmlkla. Rand se vyděšeně otočil a neúspěšně se pokusil sevřít saidín. Něco mu bránilo. Tkanivo vzduchu smetlo Min z postele a zacpalo jí ústa. Rand se k ní pokusil rozběhnout, ale opět zjistil, že nemůže. Jeho nohy se prostě odmítly hýbat. V tu chvíli se dveře pokoje otevřely. Dovnitř rychlým krokem vešla další žena. Vyhlédla ze dveří, jako by něco hledala, a pak je za sebou zavřela. Elza. Rand pocítil příval naděje, ale pak se malá žena prostě jen připojila k Semirhage a vzala si druhý náramek, který ovládal a’dam na Randově krku. Vzhlédla k Randovi, oči červené a nějak zastřené – jako by ji něco pořádně praštilo do hlavy. Avšak když ho spatřila klečet, usmála se. „Takže konečně se tvůj osud vyplní, Rande al’Thore. Budeš čelit Velikému pánovi. A prohraješ.“
Elza. Elza patřila k černým, ať shoří! Randa zasvědila kůže, když cítil, jak vedle své paní objímá saidar. Obě stály čelem k němu, každá měla náramek a Semirhage vypadala nanejvýš sebejistě.
Rand zavrčel a obrátil se k ní. Nenechá se takhle polapit!
Zaprodankyně se dotkla krvácejícího šrámu na tváři a tiše zamlaskala. Na sobě měla bezvýrazné hnědé šaty. Jak unikla ze zajetí? A kde vzala ten prokletý obojek? Rand ho dal Kadsuane, aby ho střežila. Přísahala, že bude v bezpečí!
„Žádné stráže nepřijdou, Luisi Therine,“ řekla Semirhage nepřítomně a zvedla ruku s náramkem; náramek odpovídal obojku, který měl Rand na krku. „Vztyčila jsem kolem pokoje ochranu proti odposlouchávání. Zjistíš, že se bez mého svolení ani nepohneš. Už jsi to zkusil a určitě vidíš, jak je to marné.“
Zoufalý Rand se opět natáhl po saidínu, ale nic nenašel. Luis Therin začal v jeho hlavě vrčet a brečet a Rand měl skoro pocit, že by s k němu měl připojit. Min! Musí se k ní dostat. Musí být dost silný!
Nutil se vydat k Semirhage a Elze, ale bylo to, jako by se pokoušel přimět k pohybu cizí nohy. Byl polapený ve vlastní hlavě, jako Luis Therin. Otevřel pusu, aby zaklel, ale ven se vydralo jen zaskřehotání.
„Ano,“ řekla Semirhage, „bez dovolení nemůžeš ani mluvit. A navrhuju, aby ses znovu nenatahoval po saidínu. Zjistíš, že je to nepříjemná zkušenost. Když jsem předtím pouto nadvlády testovala, zjistila jsem, že je to mnohem elegantnější nástroj než ty seančanské a’damy. A’dam umožňuje určitou malou míru svobody a spoléhá se na účinky nevolnosti. Pouto nadvlády vyžaduje mnohem větší poslušnost. Uděláš přesně to, co chci. Například…“
Randovy nohy se proti jeho vůli pohnuly a on sestoupil z postele. Pak jeho vlastní ruka vylétla vzhůru a začala mu svírat krk těsně nad obojkem. Lapal po dechu a klopýtal. Horečnatě se opět natáhl po saidínu.
Našel bolest. Bylo to, jako by sáhl do kádě s vroucím olejem a pak ohnivou tekutinu nasál do žil. Zaječel v šoku a agónii a zhroutil se na dřevěnou podlahu. Svíjel se bolestí a před očima mu vše zčernalo.