„Vidíš.“ Semirhagin hlas zněl vzdáleně. „Ach, zapomněla jsem, jak je to uspokojivé.“
Bolest byla jako milion mravenců, zavrtávajících se mu do kůže a kostí. Kroutil se a svaly se mu křečovitě stahovaly.
Zase jsme v truhle! brečel Luis Therin.
Anáhle byl. Viděl ji, ěemé desky, které jej drtí. Tělo, rozbolavělé z opakovaných bití, mysl, která se zoufale pokouší zachovat si příčetnost. Jeho jediným společníkem byl Luis Therin. Byl to jeden z prvních případů, kdy si Rand vzpomínal, že s tím šílencem komunikoval; Luis Therin mu začal odpovídat jen krátce předtím.
Rand nebyl ochoten chápat Luise Therina jako součást sebe sama. Tu šílenou součást, tu, která se dokázala vypořádat s mučením, i kdyby jen proto, že už byla tak zmučená. Další bolest a utrpení byly bezvýznamné. Nemohli jste naplnit pohár, který už přetékal.
Přestal vřískat. Bolest zde stále byla a vháněla mu slzy do očí, ale výkřiky nepřicházely. Všechno ztichlo.
Semirhage se na něj zamračeně podívala a z brady jí kapala krev. Převalila se přes něj další vlna bolesti. Ať už byl kdokoli.
Zíral vzhůru na ni. Mlčky.
„Co to děláš?“ zeptala se, nutíc ho. „Mluv.“
„Už mi není co udělat,“ zašeptal.
Další vlna bolesti. Ochromila ho a něco v jeho nitru zafňukalo, ale navenek neprojevil nic. Ne proto, že jekot zadržoval, ale proto, že nic necítil. Truhla, dvě zranění na boku, která mu kazila krev, bití, ponížení, smutek a vlastní sebevražda. Zabil se. Náhle si to jasně uvědomoval. Po všem tomhle, co víc mu mohla Semirhage udělat?
„Veliká paní,“ řekla Elza a s očima stále čímsi slabě omámenýma se obrátila k Semirhage. „Možná bychom teď měly…“
„Ticho, červe,“ zaprskala Semirhage a utřela si krev z brady. Podívala se na ni. „To už je podruhé, co tyhle nože ochutnaly moji krev.“ Zavrtěla hlavou, pak se otočila a usmála se na Randa. „Říkáš, že už ti není co udělat? Zapomínáš, Luisi Therine, s kým mluvíš. Bolest je moje specializace a ty jsi pořád stěží víc než kluk. Zlomila jsem muže desetkrát silnější než ty. Vstaň.“
Vstal. Bolest nezmizela. Očividně měla v úmyslu ji na něj používat, dokud z něj nedostane nějakou reakci.
Poslechl její mlčky udělený rozkaz, obrátil se a spatřil Min, jak visí nad podlahou, svázaná neviditelnými provazy vzduchu. Oči měla šílené strachem, ruce spoutané za zády, ústa ucpaná roubíkem spředeným ze vzduchu.
Semirhage se zasmála. „Už ti nemůžu nic víc udělat, říkáš?“
Rand uchopil saidín - nebyla to jeho volba, ale její. Udeřila ho řvoucí síla a přinesla s sebou tu podivnou nevolnost, kterou nikdy nedokázal vysvětlit. Padl na všechny čtyři a se sténáním se vyzvracel, zatímco pokoj se třásl a otáčel kolem něj.
„Jak zvláštní,“ slyšel Semirhage říkat, jakoby odněkud zdálky. Zatřásl hlavou, přičemž stále držel jedinou sílu – zápasil s ní, jak se saidínem vždycky musel, aby mocný, kroutící se proud podřídil své vůli. Bylo to, jako by se pokoušel změnit vichřici… a bylo to těžké i tehdy, když byl silný a zdravý. Nyní to bylo téměř nemožné.
Použij ho, zašeptal Luis Therin. Zabij ji, dokud můžeme!
Nezabiju ženu, pomyslel si paličatě Rand, výplod vzpomínek někde na pozadí jeho mysli. To je hranice, kterou nepřekročím…
Luis Therin zařval a neúspěšně se pokusil Randovi saidín vyrvat. Ve skutečnosti Rand vlastně zjistil, že nemůže záměrně usměrňovat o nic víc, než bez Semirhagina svolení chodit.
Na její rozkaz se napřímil, místnost se přestala otáčet a nevolnost ustoupila. A pak začal vytvářet tkaniva, složitá tkaniva z ducha a ohně.
„Ano,“ řekla Semirhage téměř sama pro sebe. „A teď, jestli si vzpomínám… mužský způsob usměrňování je někdy tak divný.“
Rand vytvořil tkaniva a vyslal je směrem k Min. „Ne!“ zaječel přitom. „To ne!“
„Ach, takže to chápeš,“ řekla Semirhage. „Nakonec nebylo tak těžké tě zlomit.“
Tkaniva se dotkla Min a ta se zazmítala bolestí. Rand dál usměrňoval a oči se mu zalily slzami, když byl nucen posílat složitá tkaniva jejím tělem. Přinášely pouze utrpení, ale to dělaly dobře. Semirhage musela uvolnit Minin roubík, protože Min začala s pláčem ječet.
„Prosím, Rande!“ žadonila. „Prosím!“
Rand vztekle zaburácel, pokoušeje se to neúspěšně zastavit. Skrz pouto cítil Mininu bolest, cítil, když ji působil.
„Přestaň s tím!“ zařval.
„Popros,“ řekla Semirhage.
„Prosím,“ řekl s pláčem, „Prosím, moc tě prosím.“
Náhle přestal a trýznivá tkaniva se rozpletla. Min s fňukáním visela ve vzduchu, oči omámené šokem z bolesti. Rand se obrátil čelem k Semirhage a menší Elze vedle ní. Černá vypadala vyděšeně, jako by se dostala do něčeho, na co nebyla připravená.
„Teď,“ řekla Zaprodankyně, „vidíš, že tvým účelem vždy bylo sloužit Velikému pánovi. Odejdeme z tohoto pokoje a vypořádáme se s těmi takzvanými Aes Sedai, které mě uvěznily. Pocestujeme do Šajol Ghúlu a předvedeme tě Velikému pánovi a pak tohle všechno může skončit.“
Sklopil hlavu. Musela z toho existovat cesta ven! Představil si, jak ho použije, aby se prorvala řadami jeho vlastních lidí. Představil si, jak se budou bát zaútočit, aby mu neublížili. Viděl krev, smrt a zkázu, kterou způsobí. A z toho jej mrazilo a jeho vnitřnosti měnilo na led.
Zvítězili.
Semirhage pohlédla na dveře, pak se obrátila zpátky k němu a usmála se. „Ale obávám se, že nejdřív se musíme vypořádat s ní. Tak se do toho dejme.“
Rand se obrátil a vyrazil k Min. „Ne!“ řekl. „Slíbilas, že když poprosím…“
„Neslíbila jsem nic,“ zasmála se Semirhage. „Prosil jsi docela roztomile, Luisi Therine, ale já jsem se rozhodla tvé prosby ignorovat. Nicméně saidín můžeš pustit. Tohle musí být o něco osobnější.“
Saidín zmizel a Rand s lítostí ucítil, jak se síla stahuje. Svět kolem něj se zdál být matnější. Přistoupil k Min a její prosebný pohled se setkal s jeho. Pak jí přitiskl ruku k hrdlu, sevřel ho a začal mačkat.
„Ne…“ zašeptal v děsu, jak ji jeho ruka proti jeho vůli odřízla od vzduchu. Min klopýtla a on ji sám sobě navzdory přinutil klesnout na podlahu, bez obtíží překonávaje její odpor. Tyčil se nad ní, tiskl jí ruku k hrdlu, svíral ho a škrtil ji. Hleděla na něj a začínala poulit oči.
Tohle se nemůže dít.
Semirhage se zasmála.
Ilieno! zakvílel Luis Therin. Ach, Světlo! Zabil jsem ji!
Rand zesílil sevření, sklonil se, aby měl lepší páku, prsty tiskl Mininu kůži a svíral jí krk. Bylo to, jako by svíral vlastní srdce, a svět kolem něj zčernal, všechno se setmělo, s výjimkou Min. Cítil, jak mu pod prsty buší její tep.
Ty její nádherné tmavé oči ho pozorovaly a milovaly dokonce i ve chvíli, kdy ji zabíjel.
Tohle se nemůže dít!
Zabil jsem ji!
Jsem sílený!
Ilieno!
Musel existovat způsob, jak z toho ven! Musel! Rand chtěl zavřít oči, ale nemohl. Nedovolila mu to – ne Semirhage, ale Min. Držela jeho pohled svým, po tvářích jí stékaly slzy, kudrnaté vlasy měla rozcuchané. Tak nádherná.