Dral se za saidínem, ale nedokázal ho uchopit. Každičkou špetkou vůle se pokusil uvolnit prsty, ale ty jen dál svíraly. Cítil hrůzu, cítil její bolest. Minina tvář dostala nachovou barvu a oči těkaly sem a tam.
Rand zakvílel. TOHLE SE NEMŮŽE DÍT! ZNOVU TO NEUDĚLÁM!
Něco uvnitř něj se zlomilo. Pocítil chlad; ten pak zmizel a už necítil nic. Žádnou emoci. Žádný hněv.
V tu chvíli si uvědomil neznámou sílu. Bylo to jako vodní nádrž, vroucí a pěnící těsně mimo jeho zorné pole. Myslí se k ní natáhl.
Před Randovou tváří se mihla jiná, zastřená, jejíž rysy nedokázal zcela rozeznat. Vzápětí byla pryč.
A Rand cítil, jak ho naplňuje neznámá síla. Ne saidín, ne saidar, ale něco jiného. Něco, co nikdy předtím necítil.
Světlo, zavřeštěl náhle Luis Therin. To není možné. To nemůžeme použít! Zahoď to! To držíme smrt, smrt a zradu. To je ON.
Rand zavřel oči, zatímco klečel nad Min, a pak tu zvláštní neznámou sílu usměrnil. Prohnaly se jím energie a život, proud síly jako saidín, jenže desetkrát sladší a stokrát divočejší. Oživil ho, přinutil ho si uvědomit, že až dosud živý nebyl. Dalo mu to takovou sílu, jakou si nikdy nedokázal představit. Dokonce se to mohlo rovnat síle, kterou držel, když čerpal z Choedan Kal.
Zaječel, zároveň nadšením i vzteky, a spletl obrovská kopí ohně a vzduchu. Mrštil tkanivo proti obojku, který měl na krku, a pokoj vybuchl plameny a kousky roztaveného kovu, z nichž každý dokázal Rand jasně rozlišit. Cítil každičký kousek kovu, jak je odmrštěn od jeho krku, ohýbá vzduch svým žárem a po nárazu o stěnu nebo podlahu se za ním táhne kouř. Otevřel oči a pustil Min. Lapala po dechu a vzlykala.
Rand vstal a obrátil se, do bělá rozžhavené magma v žilách – jako když jej Semirhage mučila, ale přesto nějak opačně. Jakkoli to bylo bolestivé, zároveň prožíval čistou extázi.
Semirhage vypadala naprosto ohromeně. „Ale… to není možné…“ řekla. „Nic jsem necítila. Nemůžeš…“ Vzhlédla a upřela na něj vytřeštěný pohled. „Pravá síla. Proč jsi mě zradil, Veliký pane? Proč?“
Rand zvedl ruku a – naplněný silou, kterou nechápal – spředl jediné tkanivo. Z jeho ruky vytryskl proud čistého bílého světla a udeřil Semirhage do hrudi. Zazářila a zmizela a zanechala po sobě v Randově očích slabý přetrvávající vjem. Její náramek spadl na podlahu.
Elza se rozběhla ke dveřím. Zmizela v dalším paprsku světla, když se celá její postava na okamžik stala světlem. Její náramek také dopadl na zem a ženy, které náramky nosily, byly zcela vypáleny ze vzoru.
Co jsi to udělal? zeptal se Luis Therin. Ach, Světlo. Lepší zase zabít než udělat tohle… Ach, Světlo. Jsme odsouzeni kzáhubě.
Rand si tu sílu ještě okamžik vychutnával a pak ji s lítostí pustil. Držel by ji dál, ale byl prostě příliš vyčerpaný. Když zmizela, zůstal znecitlivělý.
Nebo… ne. Otupění nemělo nic společného se silou, kterou držel. Obrátil se a podíval se na Min, která tiše kašlala a mnula si krk. Zvedla k němu pohled a vypadalo to, že se bojí. Pochyboval, že na něj ještě někdy pohlédne stejnýma očima.
Mýlil se; skutečně existovalo něco dalšího, co mu Semirhage mohla udělat. Cítil, jak zabíjí tu, kterou nade vše miloval. Předtím, když to udělal jako Luis Therin, byl šílený a nedokázal se ovládat. Na vraždu Ilieny si stěží vzpomínal, jako kdyby to byl zamlžený sen. Co provedl, si uvědomil až poté, co ho Išamael probudil.
Nyní konečně přesně věděl, jaké to je, sledovat, když zabíjí ty, co miluje.
„Je po všem,“ zašeptal Rand.
„Co?“ zeptala se Min a znovu se rozkašlala.
„To poslední, co mi bylo možné udělat,“ řekl překvapený vlastním klidem. „Už mi vzali všechno.“
„Co to vykládáš, Rande?“ zeptala se Min. Znovu si promnula krk. Začínaly se ukazovat modřiny.
Zavrtěl hlavou, když – konečně – venku na chodbě zazněly hlasy. Možná aša’manové ucítili, jak usměrňuje, když mučil Min.
„Rozhodl jsem se, Min,“ řekl, když se obracel ke dveřím. „Chtěla jsi po mně ohebnost a smích, ale takové věci už nedokážu dát. Je mi líto.“
Kdysi, před mnoha týdny, se rozhodl, že musí zesílit – kde byl železem, rozhodl se stát ocelí. Vypadalo to, že ocel je příliš slabá.
Teď bude tvrdší. Už věděl jak. Tam, kde dřív býval ocelí, se stal něčím jiným. Od této chvíle je cuendillar. Vstoupil na místo, jako byla prázdnota, kterou ho kdysi dávno učil hledat Tam. Ale v prázdnotě necítil emoce. Vůbec žádné.
Nemohli ho zlomit nebo ohnout.
Bylo po všem.
23
Zakřivení vzduchu
„A co sestry, které hlídaly její celu?“ zeptala se Kadsuane, dusající do schodů po boku Merise.
„Korele a Nesune jsou naštěstí naživu, ačkoli je to strašlivě oslabilo,“ řekla Merise, která si při chůzi nadzvedávala sukni. Narišma šel za nimi a zvonečky na konci copů mu tiše zvonily. „Daigian je mrtvá. Nejsme si jisté, proč zbylé dvě zůstaly naživu.“
„Strážci,“ řekla Kadsuane. „Zabijte Aes Sedai, a jejich strážci by to okamžitě věděli – a my bychom zjistili, že něco není v pořádku.“ Strážci si i tak měli všimnout, že se něco děje – budou ty muže muset vyslechnout, aby se zjistilo, co cítili. Ale pravděpodobně šlo o tohle.
Daigian žádného žijícího strážce neměla. Kadsuane pocítila pro milou sestru bodnutí lítosti, ale odsunula ho stranou. Teď na to nebyl čas.
„Ty druhé dvě byly uvedeny do jakéhosi transu,“ řekla Merise. „Neviděla jsem žádné zbytky tkaniva a Narišma taky ne. Objevili jsme sestry těsně předtím, než se rozezněl poplach, a pak jsme šli pro tebe hned, jakmile jsme se ujistili, že je al’Thor naživu a s našimi nepřáteli se vypořádal.“
Kadsuane podrážděně přikývla. Ze všech nocí, které si mohla vybrat k návštěvě moudrých v jejich stanech! Sorilea a hlouček dalších moudrých šly za Narišmou a Kadsuane se neodvažovala zpomalit, aby ji Aielanky nepodupaly, jak pospíchaly za al’Thorem.
Vyšly na vrchol schodiště a prohnaly se chodbou k al’Thorově pokoji. Jak se zase mohl dostat to takového maléru! A jak se ta zatracená Zaprodankyně osvobodila z cely? Někdo jí musel pomoct, ale to znamenalo, že mají v táboře temného druha. Nebylo to nepravděpodobné – jestliže mohly být temné družky v Bílé věži, pak se temní druzi nepochybně dali najít i zde. Ale jaký temný druh by dokázal zneškodnit tři Aes Sedai? Usměrňování na takové úrovni by určitě vycítila každá sestra nebo aša’man v táboře.
„Byl v tom zapletený čaj?“ zeptala se Kadsuane tiše Merise.
„To nedokážeme říct,“ odvětila tiše zelená. „Až se ty dvě proberou, dozvíme se víc. Jakmile jsme je vyvedly z transu, upadly do bezvědomí.“
Kadsuane přikývla. Al’Thorovy dveře byly otevřené a před nimi se hemžily Děvy jako vosy, které právě zjistily, že jim zmizelo hnízdo. Kadsuane jim to nemohla mít za zlé. Al’Thor o tom, co se stalo, zjevně příliš neřekl. Ten hloupý kluk měl štěstí, zeje pořád naživu! To je ale Světlem prokletý binec, pomyslela si Kadsuane, když míjela Děvy a vcházela do pokoje.
Na druhé straně místnosti se shromáždil hlouček Aes Sedai a tiše rozmlouval. Sarene, Erian, Beldeine – všechny v ležení, které nebyly mrtvé nebo zneškodněné. Až na Elzu. Kde byla Elza?