Když Kadsuane vstoupila, ty tři na ni kývly, ale ona jim věnovala stěží pohled. Min seděla na lůžku, mnula si krk, oči měla zarudlé, krátké vlasy rozcuchané, tvář bledou. Al’Thor stál vedle otevřeného okna nejdál od ní, hleděl ven do noci a za zády si rukou svíral pahýl. Jeho kabát ležel zmuchlaný na podlaze a on tam stál v bílé košili a chladný vítr, který vál dovnitř, mu cuchal rudozlaté vlasy. Nyneiva ho zamračeně pozorovala.
Kadsuane si pozorně prohlédla pokoj; v chodbě za ní začaly moudré vyslýchat Děvy. „Takže?“ zeptala se Kadsuane. „Co se stalo?“
Min zvedla oči. Na krku měla rudé skvrny, z nichž se vyklubou modřiny. Rand se od okna neotočil. Kluk drzá, pomyslela si Kadsuane a popošla dál do pokoje. „Mluv, kluku!“ řekla. „Musíme vědět, jestli je tábor v nebezpečí.“
„S nebezpečím jsem se vypořádal,“ řekl tiše. Něco v jeho hlase ji přimělo zaváhat. Očekávala od něj hněv nebo možná uspokojení. Přinejmenším vyčerpání. Místo toho zněl jeho hlas chladně.
„Vysvětlíš mi, co to má znamenat?“ dožadovala se Kadsuane.
Konečně se obrátil a podíval se na ni. Bezděčně o krok ustoupila, ačkoli nedokázala říci proč. Byl to pořád ten stejný hloupý kluk. Příliš vysoký, příliš sebevědomý a příliš neotesaný. Nyní působil nezvykle klidným dojmem, ale ten klid měl temné ostří. Jako klid, který člověk spatří v očích odsouzence okamžik předtím, než vystoupá ke katově oprátce.
„Narišmo,“ řekl Rand a podíval se za Kadsuane. „Mám pro tebe tkanivo. Zapamatuj si ho; ukážu ti ho jenom jednou.“ S těmi slovy al’Thor natáhl ruku stranou a mezi jeho prsty vyrazila tyč zářivě bílého ohně a zasáhla jeho kabát, který ležel na podlaze. Ten zmizel v záblesku světla.
Kadsuane zasyčela. „Řekla jsem ti, abys tohle tkanivo nikdy nepoužíval, kluku! Už to nikdy neuděláš! Slyšíš mě? To není…“
„Tohle je tkanivo, které musíme používat v boji se Zaprodanci, Narišmo,“ řekl al’Thor a jeho tichý hlas proťal Kadsuanin. „Když je zabijeme jakkoli jinak, můžou se znovu narodit. Je to nebezpečný nástroj, ale stále jenom nástroj. Jako každý jiný.“
„Je to zakázané,“ řekla Kadsuane.
„Rozhodl jsem, že není,“ prohlásil al’Thor klidně.
„Nemáš ponětí, co to tkanivo dokáže! Jsi děcko, které si hraje s…“
„Viděl jsem odřivous ničit města,“ řekl al’Thor, jehož oči získaly pronásledovaný výraz. „Viděl jsem tisíce vypálené jeho očistnými plameny ze vzoru. Když mě nazýváš děckem, Kadsuane, tak co jsou ti z vás, kteří jsou o tisíce let mladší?“
Pohlédl jí do očí. Světlo! Co se mu stalo? Snažila se urovnat si myšlenky. „Takže Semirhage je mrtvá?“
„Hůř než mrtvá,“ řekl al’Thor. „A řekl bych, že v mnoha směrech je na tom lépe.“
„Tak dobře. Myslím, že můžeme pokračovat s…“
„Poznáváš to, Kadsuane?“ zeptal se al’Thor a kývl směrem k čemusi kovovému, co leželo na posteli, z větší části zakryté pokrývkami.
Váhavě popošla vpřed. Sorilea si je s nečitelným výrazem prohlížela. Zjevně si nepřála nechat se zatáhnout do hovoru, když měl al’Thor takovou náladu. Kadsuane jí to neměla za zlé.
Kadsuane odtáhla pokrývky a odhalila známou dvojicí náramků. Obojek tam nebyl.
„Nemožné,“ zašeptala.
„To jsem si myslel,“ řekl al’Thor tím děsivě klidným hlasem. „Říkal jsem si, že to očividně nemůže být tentýž ter’angrial, který jsem ti přenechal. Slíbilas mi, že ho ochráníš a ukryješ.“
„Nu,“ řekla Kadsuane ochromeně. „Tak je to vyřízené.“
„To je. Poslal jsem lidi do tvého pokoje. Řekni mi, je tohle skříňka, ve které jsi ukrývala náramky? Našli jsme ji otevřenou u tebe na podlaze.“
Děva ukázala známou dubovou schránku. Očividně to byla ona. Kadsuane se na něj rozhněvaně obrátila. „Prohledali jste mi pokoj!“
„Nevěděl jsem, že jsi na návštěvě u moudrých,“ řekl al’Thor. Lehce uctivě kývl na Sorileu a Amys a ony mu to váhavě oplatily. „Poslal jsem sloužící, aby tě zkontrolovali, protože jsem se bál, že se ti Semirhage mohla pokusit pomstít.“
„Neměli na to sahat,“ řekla Kadsuane a vzala si od Děvy schránku. „Byla opatřená velice složitými ochranami.“
„Ne dost složitými,“ řekl al’Thor a odvrátil se od ní. Stále stál u tmavého okna a hleděl ven přes ležení.
V pokoji zavládlo ticho. Narišma se tiše vyptával na Minino zdraví, ale zmlkl, když al’Thor přestal mluvit. Rand měl očividně dojem, že je Kadsuane za krádež mužského a’damu odpovědná, ale to bylo směšné. Připravila nejlepší ochranu, jakou znala, ale kdo mohl tušit, jaké znalosti Zaprodanci mají, které se dají využít k překonání bariér?
Jak to al’Thor přežili A co zbývající obsah schránky? Měl nyní al’Thor přístupový klíč, nebo si sošku vzala Semirhage? Odváží se Kadsuane zeptat? Ticho se natahovalo. „Na co čekáš?“ zeptala se nakonec se vší hranou statečností, kterou dokázala sebrat. „Očekáváš ode mě omluvu?“
„Od tebe?“ zeptal se al’Thor. V hlase neměl žádné veselí, jen stále stejnou chladnou vyrovnanost. „Ne, myslím, že bych spíš vymámil omluvu z kamene než z tebe.“
„Pak…“
„Ztrať se mi z očí, Kadsuane,“ řekl tiše. „Jestli po dnešku ještě zahlédnu tvoji tvář, zabiju tě.“
„Rande, ne!“ ozvala se Min a postavila se vedle postele. Neobrátil se k ní.
Kadsuane okamžitě pocítila bodnutí paniky, ale hněv ji odsunul stranou. „Cože?“ dožadovala se. „To je bláhovost, kluku. Já…“
Otočil se, a ten jeho pohled ji opět přiměl umlknout. Jeho oči měly nebezpečný, temný nádech, který v ní vyvolával větší strach, než čekala, že by její stárnoucí srdce mohlo cítit. Zatímco jej sledovala, vzduch kolem něj jako by se zakřivil, a ona měla téměř pocit, že se v místnosti setmělo.
„Ale…“ zjistila, že se zadrhává v řeči. „Ale ty nezabíjíš ženy. Všichni to vědí. Sotva dokážeš poslat Děvy do nebezpečí, protože se bojíš, že by se jim mohlo něco stát!“
„Tyhle konkrétní sklony jsem byl nucen upravit,“ řekl al’Thor. „Od dnešní noci.
Kadsuane,“ řekl tiše, „věříš, že bych tě dokázal zabít? Právě tady, právě teď, aniž bych použil meč nebo sílu? Věříš, že kdybych si to prostě přál, vzor by se kolem mě ohnul a zastavil ti srdce? Jen… shodou okolností?“
Být ta’veren takhle nefungovalo. Světlo! Nefungovalo, že ne? Nemohl ohýbat vzor podle své vůle, nebo ano?
A přesto, když mu pohlédla do očí, tomu věřila. Proti vší logice, pohlédla do těch očí a věděla, že jestli neodejde, zemře.
Pomalu přikývla, nenáviděla sama sebe a cítila se nezvykle slabá.
Odvrátil se od ní a opět vyhlédl z okna. „Ujisti se, že už neuvidím tvoji tvář. Už nikdy, Kadsuane. Teď můžeš jít.“
Omámené se obrátila – a koutkem oka zahlédla, jak z al’Thora vyzařuje hluboká tma a ještě víc ohýbá vzduch. Když se ohlédla, bylo to pryč. Se zaťatými zuby odešla.
„Připravte sebe i svá vojska,“ řekl al’Thor těm, kdo zůstali, a jeho hlas se v pokoji za ní rozléhal. „Koncem týdne chci být pryč.“
Kadsuane zvedla ruku k hlavě a opřela se venku o stěnu chodby. Srdce jí bušilo a dlaň se potila. Předtím pracovala proti paličatému klukovi, který ale měl dobré srdce. Někdo to dítě vzal a nahradil ho tímhle mužem, mužem nebezpečnějším než kterýkoli jiný, s nímž se kdy setkala. Den za dnem jim stále víc unikal.