A v této chvíli neměla zatraceně ani ponětí, co s tím udělat.
24
Nová věrnost
Vyčerpaný dlouhými dny namáhavého putování seděl Gawyn na Výzvoví na nízkém pahorku jihozápadně od Tar Valonu.
Krajina se měla zelenat příchodem jara, ale na kopcích před ním rostl jen řídký porost suchého plevele, zabitého zimním sněhem. Místy vykukovaly trsy tisů a kapinic, a narušovaly tak hnědou krajinu. Napočítal nemálo míst, kde rostly jen pahýly. Válečné ležení pohlcovalo stromy jako hladoví červotoči, používalo je na šípy, ohně, stavby a obléhací stroje.
Gawyn zívl – celou noc neúnavně pokračoval v cestě. Bryneův tábor byl dobře zakopaný a hemžilo se to v něm pohybem a činností. Takto velká armáda plodila přinejlepším organizovaný chaos. Malý jezdecký oddíl mohl cestovat nalehko, jako to dělali Gawynovi molodci; síla jako tato se mohla rozrůst na několik tisíc a zůstat pružná. O zkušených jezdcích, jako byli Saldejci, se říkalo, že dokážou zvládnout vojska o síle sedmi či osmi tisíc jezdců a udržet je pohyblivá.
Avšak armáda, jako byla ta dole, byla úplně jiné zvíře. Byla to obrovská, rozlezlá věc ve tvaru ohromné bubliny s menším ležením uprostřed; to pravděpodobně patřilo Aes Sedai. Bryneovy síly také obsadily všechna městečka u mostů na obou březích řeky Erinin, čímž ostrov účinně odřízly od pozemního zásobování.
Armáda dřepěla blízko Tar Valonu jako pavouk, který pozoruje motýla, visícího těsně mimo dosah jeho sítě. Řady vojáků přijížděly a odjížděly na hlídky, nákup jídla nebo se zprávami. Tucty a tucty jednotek, některé jízdní, jiné pěší. Jako včely vylétající z úlu, zatímco jiné se rojily dovnitř. Východní strana hlavního tábora byla plná směsice chatrčí a stanů, patřící markytánům, kteří se stahovali kolem armády. Poblíž, těsně za hranicemi hlavního válečného ležení, se ve vysokém kruhu zvedala dřevěná palisáda, široká snad padesát kroků. Nejspíš velitelské stanoviště.
Gawyn věděl, že si ho Bryneovi zvědi při příchodu všimli, ale nikdo ho nezastavil. Nejspíš to ani neudělají, pokud se nepokusí odjet. Jediný muž – oblečený ve slušném šedém plášti a kalhotách a bílé košili se šněrováním – nebyl příliš zajímavý. Mohl to být žoldák, který přichází žádat o místo ve vojsku. Mohl být posel místního urozeného pána, kterého poslali se stížností na výzvědný oddíl. Dokonce mohl patřit k armádě. Zatímco mnozí v Bryneově vojsku nosili uniformy, jiní měli prostě jen žlutou stuhu na rukávu, neboť ještě neměli peníze na to, aby si nechali našít řádné insignie.
Ne, jediný muž, přijíždějící k vojsku, nepředstavoval nebezpečí. Avšak jediný odjíždějící muž byl důvod k poplachu. Muž, přijíždějící do tábora, mohl být přítel, nepřítel, nebo ani jedno z toho. Muž, který si prohlédl tábor, a pak odjel, byl téměř určitě špeh. Dokud se Gawyn nerozhodne odjet, aniž by vyjevil své úmysly, Bryneovi jezdci ho pravděpodobně nebudou obtěžovat.
Světlo, jak by si dal líbit postel. Strávil dvě neklidné noci, během nichž spal pokaždé jen pár hodin, zabalený v plášti. Cítil se podrážděný a rozmrzelý, částečně na sebe, protože odmítl jít do hostince pro případ, že ho molodci pronásledují. Zamrkal kalnýma očima a pobídl koně ze svahu. Teď už neměl na výběr.
Ne, to neměl od chvíle, kdy v Dorlanu opustil Sleeta. Teď už budou molodci o zradě svého velitele vědět. Sleete jim nedovolí ztrácet čas pátráním. Řekne jim všechno, co ví. Gawyn si přál, aby se dokázal přesvědčit, že budou překvapení, ale nejednou se mu dostalo zamračeného nebo zmateného pohledu v souvislosti s tím, jak mluvil o Elaidě a Aes Sedai.
Bílá věž si nezasloužila jeho věrnost, ale molodci – k těm se teď už nikdy nemůže vrátit. Svrbělo ho to; bylo to poprvé, kdy se o jeho kolísavosti dozvěděla větší skupina. Nikdo netušil, že pomohl Siuan utéct, ani se obecně nevědělo, že flirtoval s Egwain.
Přesto však bylo správné odejít. Poprvé za celé měsíce byly jeho činy v souladu se srdcem. Záchrana Egwain. V to mohl věřit.
S netečným výrazem dorazil k okraji tábora. Spolupráce se vzbouřenými Aes Sedai se mu protivila téměř stejně jako opuštění vlastních mužů. Tyhle rebelky nebyly o nic lepší než Elaida. To ony zvolily Egwain za amyrlin, jako terč. Egwain! Pouhou přijatou. Figurku. Kdyby se jim nepodařilo Věž získat, ony samy by možná unikly trestu. Egwain by byla popravena.
Dostanu se dovnitř, uvažoval Gawyn. Nějak ji zachráním. Pak si s ní rozumně promluvím a odvezu ji od všech těchhle Aes Sedai. Možná přesvědčím i Brynea, aby dostal rozum. Všichni se můžeme vrátit do Andoru a pomoct Elain.
S novým odhodláním se rozjel vpřed a vyčerpání částečně potlačil. Aby se dostal k velitelskému stanovišti, musel projet táborem civilistů, kterých bylo víc než skutečných vojáků. Kuchaři, kteří vařili jídlo. Ženy, které ho roznášely a umývaly špinavé nádobí. Vozkové, kteří vozili jídlo. Kováři, aby kovali podkovy pro koně, kteří tahali vozy s jídlem. Kupci, kteří to jídlo kupovali, a ubytovatelé, kteří vše organizovali. Kupci s horší pověstí, kteří chtěli vydělávat na vojácích a jejich žoldu, a ženy, které chtěly totéž. Kluci, co dělali poslíčky a doufali, že jednoho dne budou mít vlastní meč.
Byl to naprostý chaos. Slepenec stanů a chatrčí nejrůznějších barev, tvarů a stavu. Dokonce i tak schopný generál jako Bryne si mohl v táboře těch, kteří táhli s vojskem, vynutit pořádek jen do určité míry. Jeho muži budou jakž takž udržovat klid, ale nemohou civilisty donutit udržovat vojenskou disciplínu.
Gawyn projížděl středem toho všeho, nevšímaje si těch, kteří mu s křikem nabízeli, že mu vyleští meč nebo prodají koláč. Ceny budou nízké – toto místo žilo z vojáků – ale podle válečného koně a lepšího oblečení by ho považovali za důstojnika. Kdyby si něco koupil od jednoho, ostatní by ucítili peníze a mohl by skončit v obklíčení těch, kteří by doufali, že mu něco prodají.
Nevšímal si výkřiků a upíral pohled dopředu na samotnou armádu před sebou. Její stany byly obecně postavené v úhledných řadách, seskupené podle oddílů a praporů, i když někdy i v menších hloučcích. Gawyn by mohl rozmístění odhadnout i bez toho, aby ležení viděl. Bryne měl rád pořádek, ale také silně věřil v přenášení pravomocí. Bryne důstojníkům dovolil vést tábory podle vlastní úvahy, což vedlo k méně jednotnému uspořádání, které ale fungovalo mnohem lépe.
Zamířil přímo k palisádě. Nebylo však snadné si lidí kolem nevšímat. Jejich volání se vznášela ve vzduchu společně s pachy jídla, latrín, koní a laciných voňavek. V táboře nebylo tak přelidněno jako ve městě, ale také nebyl tak dobře udržovaný. Pach potu se mísil s pachem hořících ohňů, zahnívající vody a nemytých těl. Měl chuť přidržet si na obličeji kapesník, ale zdržel se toho. Vypadal by jako rozmazlený urozenec, který nad prostými lidmi ohrnuje nos.
Zápach, zmatek a křik jeho náladě nijak nepomohly. Musel zatínat zuby, aby všechny prodavače neproklínal. Do cesty mu vklopýtala nějaká postava a Gawyn přitáhl koni uzdu. Žena měla hnědou sukni, bílou halenu a umazané ruce. „Uhni z cesty,“ obořil se na ni Gawyn. Jeho matku by rozčílilo, kdyby slyšela, jak mluví takto rozhněvaně. No, jeho matka teď byla mrtvá, al’Thorovou rukou.
Žena před ním pohlédla vzhůru a seběhla z cesty. Měla světlé vlasy svázané žlutým šátkem a lehce kyprou postavu. Když se obracela, Gawyn letmo zahlédl její tvář.