Gawyn zavrtěl hlavou. Svářely se v něm zuřivost a šok. Tohle byl Gareth Bryne?
„To nejsou slova zhrzeného milence,“ řekl Bryne s nehybnou tváří, jako by odsouval city stranou. Při chůzi mluvil s Gawynem potichu a lidé se jim širokým obloukem vyhýbali. „Chápu, že žena může přestat cítit k muži náklonnost a věnovat ji jinému. Ano, Morgase ženě můžu prominout. Ale Morgase královně? Dala království tomu hadovi. Nechávala své spojence bít a věznit. Neměla to v hlavě v pořádku. Někdy, když se vojákovi podebere paže, je třeba ji uříznout, aby mu zachránili život. Jsem rád za Elainin úspěch a bolí mě takhle mluvit. Ale tu nenávist k al’Thorovi musíš pohřbít. On nebyl problém. To tvoje matka.“
Gawyn zatínal zuby. Nikdy, pomyslel si. Já al’Thorovi nikdy neodpustím. Ne tohle.
„Vidím ve tvém pohledu úmysl,“ řekl Bryne. „To je jen další důvod, aby ses vrátil do Andoru. Uvidíš sám. Když mi nevěříš, zeptej se své sestry. Poslechni si, co o tom říká ona.“
Gawyn rázně přikývl. To stačí. Před sebou zahlédl místo, kde viděl tu ženu. Zalétl pohledem ke vzdálené řadě pradlen, pak se obrátil a vyrazil směrem k nim. Protáhl se mezi dvěma obchodníky, kteří měli páchnoucí ohrádky plné kuřat a prodávali vajíčka. „Tudy,“ řekl, možná příliš ostře.
Neohlédl se, aby zjistil, zda jde Bryne za ním. Generál jej brzy dohonil, a přestože se tvářil nespokojeně, držel s ním krok. Prošli po klikatici se cestičce plné lidí v hnědé a mdlé šedé a brzy dorazili k řadě žen, klečících před dvěma dlouhými dřevěnými koryty s pomalu tekoucí vodou. Na vzdáleném konci stáli muži, kteří do koryt nalévali vodu, a řada žen prala oblečení v mydlinkové vodě a pak ho máchala v čistším korytu. Není divu, že zem byla tak promáčená! Tady to alespoň vonělo mýdlem a čistotou.
Ženy měly rukávy vyhrnuté až nad lokty a většina z nich při práci naprázdno tlachala, zatímco drhla oblečeni na valchách v korytech. Všechny měly stejné hnědé sukně, jaké viděl na Aes Sedai. Gawyn nedbale položil ruku na hlavici meče a prohlížel si ženy zezadu.
„Která?“ zeptal se Bryne.
„Chviličku,“ řekl Gawyn. Byly zde tucty žen. Opravdu viděl to, co si myslel? Proč by Aes Sedai byla zrovna tady v táboře? Elaida by přece neposlala špehovat některou z Aes Sedai; jejich tváře se daly příliš snadno rozeznat.
Ale ovšem, pokud bylo snadné rozeznat jejich tváře, tak proč ji teď nemůže najít?
A pak ji uviděl. Byla to jediná žena, která si nevykládala s těmi okolo. Klečela se sklopenou hlavou, kolem níž měla uvázaný žlutý šátek tak, že jí stínil tvář a zpod něj trčelo několik pramenů světlých vlasů. Působila tak poníženě, že ji málem přehlédl, ale tvarem těla vyčnívala. Byla baculatá a šátek byl jediný žlutý v řadě.
Gawyn se vydal podél řady pracujících žen, z nichž několik vstalo a s rukama v bok mu rázně vysvětlilo, že „vojáci s velkýma nohama a nemotornými lokty“ by se neměli pracujícím ženám plést do cesty. Gawyn si jich nevšímal a kráčel dál, dokud nezůstal stát vedle žlutého šátku.
Tohle je šílené, napadlo ho. V celé historii nebyla jediná Aes Sedai, která by se přinutila zaujmout takovouhle pózu.
Bryne se zastavil vedle něj. Gawyn se sklonil a pokusil se ženě pohlédnout do tváře. Ještě víc se sklonila a zuřivěji drhla košili ve žlabu.
„Ženo,“ řekl Gawyn. „Mohu vidět tvou tvář?“
Neodpověděla. Gawyn se podíval nahoru na Brynea. Generál se váhavě natáhl a stáhl kypré ženě šátek. Tvář pod ním zřetelně náležela Aes Sedai, neboť měla nezaměnitelný bezvěký vzhled. Žena nevzhlédla. Prostě pokračovala v práci.
„Říkala jsem, že to nebude fungovat,“ ozvala se statná žena poblíž. Vstala a kolébavou chůzí se vydala podél řady, oblečená v zelených a hnědých šatech podobných stanu. ,„Má paní,’ řekla jsem jí„můžeš si dělat, co chceš, já někoho jako ty neodmítnu, ale někdo si tě všimne.’“
„Ty řídíš pradleny,“ řekl Bryne.
Velká žena rázně přikývla, až jí červené kudmy poskočily. „To skutečně ano, generále.“ Obrátila se k Aes Sedai a uklonila se. „Urozená paní Tagren, varovala jsem tě. Ať shořím, ale varovala. Je mi líto.“
Žena jménem Tagren sklonila hlavu. Měla na tvářích slzy? Bylo to vůbec možné? O co tady šlo?
„Má paní,“ řekl Bryne, který si k ní přidřepl. „Jsi Aes Sedai? Pokud ano a přikážeš mi odejít, bez otázek to udělám.“
Dobrý způsob, jak k tomu přistoupit. Pokud opravdu byla Aes Sedai, nemohla lhát.
„Nejsem Aes Sedai,“ zašeptala žena.
Bryne svraštil čelo a zvedl tvář ke Gawynovi. Co to znamenalo, že říká něco takového? Aes Sedai nemohly lhát. Takže…
Žena tiše pokračovala: „Jmenuji se Šemerin. Kdysi jsem byla Aes Sedai. Ale už ne. Ne od…“ Znovu sklopila pohled. „Prosím. Prostě mě nechte pracovat v hanbě.“
„Nechám,“ řekl Bryne. Pak zaváhal. „Ale nejdřív potřebuji, aby sis promluvila se sestrami z tohoto tábora. Když tě za nimi nevezmu, utrhnou mi uši.“
Žena, Šemerin, vzdychla, ale vstala.
„Pojďme,“ řekl Bryne Gawynovi. „Nepochybuju, že si budou chtít promluvit i s tebou. Raději ať už to máme rychle za sebou.“
25
V temnotě
Šeriam váhavě nakoukla do temného stanu, ale uvnitř nic neviděla. Dovolila si spokojený úsměv, vešla dovnitř a zatáhla za sebou chlopně. Vše pro jednou probíhalo docela dobře.
Samozřejmě i tak svůj stan zkontrolovala, než do něj vstoupila, pátrajíc po té, která občas číhala uvnitř. Ta, kterou nikdy nedokázala vycítit, ačkoli vždy měla dojem, že by měla. Ano, Šeriam si to stále ověřovala a nejspíš ještě celé měsíce bude – ale teď už to nebylo třeba. Žádný přízrak na ni nečekal, aby ji potrestal.
Malý čtvercový stan byl dost velký, aby se v něm dalo postavit, na jedné straně stálo lůžko a na druhé velký kufr. Tak tak by se sem vešel stůl, ale pak by tady bylo tak těsno, že by se stěží dokázala pohnout. Kromě toho byl dokonale vhodný stůl poblíž, v Egwainině nepoužívaném stanu.
Mluvilo se o tom, že ten stan dostane někdo jiný – většina sester se musela dělit, přestože každý týden přiváželi další stany. Avšak amyrlinin stan byl symbol. Dokud bude naděje, že se Egwain vrátí, její stan na ni bude čekat. Chesa, kterou nebylo možno utěšit a kterou Šeriam stále ještě občas přistihla, jak pláče nad zajetím své paní, ho udržovala uklizený. Nu, dokud bude Egwain pryč, může Šeriam stan využívat na vše kromě spánku. Konec konců, od amyrlininy kronikářky se čekalo, že se bude starat o její záležitosti.
Šeriam se opět usmála a posadila se na lůžku. Nebylo to tak dávno, co byl její život neustálým koloběhem marnosti a bolesti. Nyní bylo po všem. Požehnaná Romanda. Ať si Šeriam o té ženě jinak myslela cokoli, Romanda byla ta, kdo Halinu – a Šeriaminy tresty – vypudila z tábora.
Bolest znovu přijde. Ke službě, kterou poskytovala, vždy náležely utrpěni a trest. Avšak naučila se užívat si okamžiky klidu a vážit šíjích.
Občas si přávala, aby bývala držela pusu zavřenou a nekladla otázky. Ale udělala to, a teď byla tady. Jak bylo slíbeno, její oddanost jí přinesla moc. Nikdo ji však nevaroval před bolestí. Nejednou si přála, aby si bývala vybrala hnědé a ukryla se někde v knihovně, kde by se s ostatními nesetkávala. Teď ale byla tam, kde byla. Nemělo smysl přemýšlet o tom, co se bývalo mohlo stát. Vzdychla, pak si svlékla šaty a převlékla spodní košili. Udělala to ve tmě; svíčky i olej byly na příděl a s tím, jak zdroje vzbouřenců vysychaly, si to, co měla, musela schovat k pozdějšímu využití.