„Není to přestupek, za který by ji sesadily,“ řekla Seaine. „Maximální trest je formální pokárání od sněmovny a měsíční pokání. Štola jí zůstane.“
Ale značně ztratí na důvěryhodnosti, pomyslela si Egwain. To bylo povzbudivé. Ale jak zajistit, že ji Elaida prostě někde neschová? Musí na Elaidu dál vyvíjet tlak – což se dělá zatraceně špatně, když je den co den zavřená v mrňavé kobce! Zatim to trvalo jen krátce, ale už ji rozčilovalo, o kolik příležitostí přišla.
„Zúčastníš se soudu?“ zeptala se Egwain.
„Samozřejmě,“ řekla Seaine, klidně, jak se Egwain naučila od bílé čekat. Některé bílé byly samý chlad a logika. Seaine byla mnohem vřelejší, ale přesto stále velice zdrženlivá. „Já jsem přísedící, Egwain.“
„Předpokládám, že stále vídáte účinky aktivity Temného?“ Egwain se zachvěla a pohlédla na podlahu cely, jak si vzpomněla, co se stalo Leaně. Její vlastní cela byla mnohem víc strohá než Leanina, možná kvůli obvinění, že je Egwain temná družka.
„Ano,“ řekla Seaine tišším hlasem. „Zdá se, že se zhoršují. Umírají sloužící. Jídlo se kazí. Celé části Věže se náhodně přeskupují. Včera v noci se druhá kuchyně přesunula na šesté podlaží a celá sekce obydlí žlutého adžah do sklepení. Je to podobné jako to, co se předtím stalo hnědým, a to stále ještě není dořešeno.“
Egwain přikývla. S tím, jak se pokoje přesouvaly, těch pár novicek, jejichž pokoje se nepřesunuly, byly teď přesouvány na jednadvacáté a dvaadvacáté podlaží, kde bývaly prostory hnědého adžah. Hnědé se neochotně všechny stěhovaly do křídla. Bude to trvalá změna? Předtím vždy žily sestry přímo v hlavní části Věže a novicky a přijaté v křídle.
„Musíš o těch věcech mluvit, Seaine,“ řekla Egwain tiše. „Nepřestávej sestrám připomínat, že se Temný hýbe a Poslední bitva se blíží. Ať se soustředí na spolupráci, ne na rozdíly.“
Za Seaine jedna z červených zkontrolovala svíci na stole. Čas, který měla Egwain určený k přijímání návštěv, končil. Brzy ji opět zamknou; cítila za sebou zaprášenou nevyměněnou slámu.
„Musíš pracovat tvrdě, Seaine,“ řekla Egwain a vstala, když se k nim přiblížily červené. „Udělej, co já nemůžu. Požádej ostatní, ať dělají totéž.“
„Pokusím se,“ odpověděla Seaine. Vstala a sledovala, jak červené berou Egwaininu stoličku a pokynem ji posílají zpátky do cely. Strop byl příliš nízko, než aby se ve stoje nemusela ohýbat.
Egwain se sklonila a zdráhavé vešla dovnitř. „Poslední bitva přichází, Seaine. Nezapomeň.“
Bílá přikývla a dveře se zavřely a zanechaly Egwain v temnotě. Egwain se posadila. Připadala si tak slepá! Co se stane u soudu? Dokonce i kdyby Elaidu potrestaly, co by se stalo s Egwain?
Elaida se ji pokusí dát popravit. A stále pro to měla důvod, neboť Egwain se – podle toho, jak to viděla Bílá věž – vydávala za amyrlinin stolec.
Musím zůstat pevná, říkala si Egwain v temnotě. Sama jsem ten hrnec ohřála a teď se v něm musím uvařit, pokud to Věž ochrání. Věděly, že stále odporuje. Nic víc jim dát nemohla.
26
Prasklina v kameni
Aviendha si prohlížela pozemky panství, na nichž se to hemžilo lidmi připravujícími se na odjezd. Bašereho muži a ženy byli na mokřiňany dobře vycvičení a rychle si balili stany a připravovali vybavení. Nicméně ve srovnání s Aiely představoval zbytek mokřiňanů – ti, kdo nebyli vojáci – jeden velký chaos. Ženy zbrkle pobíhaly sem a tam, jako by si byly jisté, že něco nedodělají nebo zapomenou. Poslíčci běhali se svými kamarády a snažili se vypadat zaneprázdněné, aby nemuseli nic dělat. Stany – a vybavení – civilistů se balily a ukládaly jen pomalu a bude potřeba koně, vozy a zástupy vozků, aby se všichni dostali tam, kam je třeba.
Aviendha zavrtěla hlavou. Aielové si s sebou brali jen to, co dokázali unést, a jejich bojové jednotky tvořili jen bojovníci a moudré. A když bylo na delší tažení třeba víc než jen oštěpů, všichni řemeslníci a ostatní věděli, jak se rychle a výkonně přichystat k odchodu. V tom byla čest. Čest, která vyžadovala, aby se každý dokázal postarat o sebe a nezpomaloval celý kmen.
Potřásla hlavou a vrátila se ke svému úkolu. Jediní, kdo v takové době skutečně postrádali čest, byli ti, kdo nepracovali. Namočila prst do dížky s vodou na zemi před ní, pak ruku vytáhla a zvedla ji nad druhou dížku. Skanula kapka vody. Přesunula ruku a udělala to znovu.
Byl to ten typ trestu, v němž by žádný mokřiňan neviděl smysl. Pokládali by to za snadnou práci – sedět na zemi a zády se opírat o klády, z nichž byl panský dům postaven. Hýbat rukou sem a tam a po jedné kapce vyprazdňovat jednu nádobu a plnit druhou. Pro ně by to stěží byl vůbec trest.
To proto, že mokřiňané byli často líní. Raději by kapali vodu do díže, než nosili kameny. Nošení kamenů však znamenalo činnost – a ta prospívala mysli i tělu. Přesouvání vody bylo nesmyslné. Zbytečné. Neumožňovalo jí to protáhnout si nohy nebo procvičit svaly. A dělala to v době, kdy zbytek ležení balil stany na cestu. Tím byl trest ještě desetkrát potupnější! V každé chvíli, kdy nepomáhala, si vysloužila toh a nemohla s tim nic dělat.
Jenom přesouvat vodu. Kapku po kapce. Kapku po kapce.
Měla zlost. Pak se za hněv styděla. Moudré se nikdy takto nenechávaly ovládat emocemi. Musí být trpělivá a snažit se pochopit, proč ji trestají.
Už jenom z toho, jak o problému přemýšlela, sejí chtělo ječet. Kolikrát už v duchu přemýšlela o tomtéž? Možná byla příliš zabedněná, než aby na to přišla. Možná si nezasloužila stát se moudrou.
Strčila ruku zpátky do dížky a přesunula další kapku vody. Nelíbilo sejí, co s ní tyhle tresty dělají. Byla válečnice, dokonce i když už nenosila oštěp. Nebála se trestu ani bolesti. Ale stále víc a víc se bála toho, že ztratí srdce a bude stejně neužitečná jako někdo, kdo jen zírá na písek.
Chtěla se stát moudrou, zoufale to chtěla. Překvapilo ji to, protože by si nikdy nepomyslela, že by mohla po něčem toužit tak vášnivě jako kdysi dávno po oštěpech. Přesto, jak v uplynulých měsících studovala moudré a její úcta k nim narůstala, smířila se se sebou jako jim rovnou, která má pomáhat v této nejnebezpečnější době Aiely vést.
Poslední bitva bude představovat zkoušku, jakou nikdo z jejího lidu nikdy nepodstoupil. Amys s ostatními pracovaly na tom, aby Aiely ochránily, a Aviendha seděla a přesouvala kapky vody!
„Jsi v pořádku?“ zeptal se nějaký hlas.
Aviendha sebou polekaně trhla, zvedla hlavu a tak prudce se natáhla po noži, že málem vylila nádoby s vodou. Nedaleko od ní stála ve stínu domu žena s krátkými tmavými vlasy. Min Farshaw měla založené ruce a na sobě kabát kobaltové barvy se stříbrným vyšíváním. Kolem krku měla šálu.
Aviendha se znovu usadila a pustila nůž. Teď už mokřiňanům dovoluje, aby se k ní připlížili? „Jsem v pořádku,“ řekla a snažila se nezačervenat.
Její tón a chování měly naznačit, že si nepřeje být zahanbována rozhovorem, ale Min si toho nejspíš nevšimla. Žena se obrátila a podívala na ležení. „Nemáš… něco na práci?“
Tentokrát Aviendha nedokázala ruměnec potlačit. „Dělám, co bych měla.“
Min přikývla a Aviendha se přiměla zklidnit dech. Nemohla si dovolit se na tuto ženu rozzlobit. Její první sestra ji požádala, ať je k Min laskavá. Rozhodla se neurazit se. Min nevěděla, co říká.