„Myslela jsem, že bych si s tebou mohla promluvit,“ řekla Min, stále s pohledem upřeným na tábor. „Nejsem si jistá, za kým jiným bych mohla jít. Aes Sedai nevěřím a on taky ne. Nejsem si jistá, jestli teď vůbec někomu věří. Možná dokonce ani mně ne.“
Aviendha pohlédla stranou a spatřila, že Min pozoruje Randa al’Thora, který procházel táborem, oblečený do černého kabátu a s rudozlatými vlasy planoucími v odpoledním světle. Nad Saldejci, kteří jej provázeli, jako by se tyčil.
Aviendha slyšela o událostech včerejší noci, kdy ho napadla Semirhage. Jedna ze samotných Duší Stínu; Aviendha si přála, aby tu stvůru byla mohla vidět předtím, než byla zabita. Zachvěla se.
Rand al’Thor bojoval a vyhrál. Přestože se většinu času choval pošetile, byl to dobrý válečník, kterému navíc přálo štěstí. Který jiný žijící člověk se mohl pochlubit, že osobně porazil tolik Duší Stínu jako on? Měl v sobě mnoho cti.
Jeho boj na něm zanechal jizvy, které ještě nechápala. Cítila jeho bolest. Cítila ji i během Semirhagina útoku, přestože jej nejdřív omylem pokládala za noční můru. Rychle si uvědomila, že se mýlí. Žádná noční můra nemohla být tak strašlivá. Stále cítila ozvěny té neuvěřitelné bolesti, těch vln agónie, toho šílenství v jeho nitru.
Aviendha vyvolala poplach, ale ne dost rychle. Za tu chybu k němu měla řo/z; vypořádá se s ním, až skončí jeji tresty. Pokud kdy skončí.
„Rand al’Thor se se svými problémy vypořádá,“ řekla, zatímco kapala další vodu.
„Jak to můžeš říct?“ zeptala se Min a podívala se na ni. „Copak necítíš jeho bolest?“
„Cítím ji neustále,“ procedila Aviendha se zaťatými zuby. „Ale on musí čelit vlastním zkouškám, tak jako já čelím svým. Možná nastane den, kdy on a já budeme čelit těm svým společně, ale ten čas ještě nenastal.“
Nejprve mu musím být rovna, dodala v duchu. Nebudu mu stát po boku jako druhořadá osoba.
Min šiji pozorně prohlížela a Aviendhu zamrazilo při pomyšlení, jaké vidění asi druhá žena má. Říkalo se, že její předpovědi budoucnosti se vždy vyplnily.
„Nejsi taková, jak jsem čekala,“ řekla Min nakonec.
„Zklamala jsem tě?“ zeptala se zamračeně Aviendha.
„Ne, to ne,“ odpověděla Min a lehce se zasmála. „Chci říct, že jsem se v tobě asi mýlila. Po té noci v Caemlynu, kdy… no, kdy jsme se spojily s Randem, jsem si nebyla jistá, co si mám myslet. Cítím, že mám k tobě blízko a zároveň daleko.“ Pokrčila rameny. „Myslím, že jsem asi čekala, že mě vyhledáš hned poté, cos dorazila do tábora. Měly jsme co probírat. Když jsi nepřišla, dělalajsem si starosti. Myslela jsem si, že jsem tě možná urazila.“
„Nemáš ke mně žádné to/z,“ řekla Aviendha.
„Dobře,“ přikývla Min. „Přesto se občas bojím, že… se dostaneme do konfliktu.“
„A k čemu by to bylo dobré?“
„Nevím,“ pokrčila Min rameny. „Myslela jsem si, že to bude po aielsku. Ze mě vyzveš na souboj o čest. O něj.“
Aviendha si odfoukla. „Bojovat o muže? Kdo by něco takového dělal? Kdybys měla vůči mně toh, snad bych mohla žádat, abychom si zatančily s oštěpy – ale jen kdybys byla Děva. A jen kdybych ji pořád byla i já. Myslím, že bychom asi mohly bojovat na nože, ale to by byl stěží poctivý boj. Jaká čest se dá získat z boje s někým, kdo to neumí?“
Min zrudla, jako by ji Aviendha urazila. Zvláštní reakce. „To nevím,“ řekla Min, vytrhla z rukávu nůž a otáčela ho na kloubech prstů. „Jsem sotva bezbranná.“ Nůž zmizel v druhém rukávu. Proč se mokřiňané svými noži vždycky tak vychloubali? Tom Merrilin k tomu měl také sklony. Copak Min nechápala, že za tu dobu, co si jako pouliční kejklíř pohrávala s nožem, by jí Aviendha dokázala třikrát podříznout krk? Aviendha však nic neřekla. Min na své umění byla očividně pyšná a nebylo třeba ji zahanbovat.
„To není důležité,“ řekla Aviendha, zatímco pokračovala v práci. „Nebojovala bych s tebou, pokud bys mě hluboce neurazila. Má první sestra tě považuje za přítelkyni a já bych ráda taky.“
„Dobře,“ řekla Min, založila si ruce a znovu se zahleděla na Randa. „No, řekla bych, že je to dobře. Musím přiznat, že představa, že se dělíme, se mi moc nelíbí.“
Aviendha zaváhala a pak namočila prst do dížky. „Ani mně ne.“ Přinejmenším se jí nelíbila představa, že se dělí s ženou, kterou dobře nezná.
„Tak co uděláme?“
„Budeme pokračovat dál jako dosud,“ řekla Aviendha. „Ty máš, co si přeješ, a já mám na práci jiné věci. Až se něco změní, dám ti vědět.“
„To je od tebe… přímočaré,“ řekla Min a tvářila se při tom zmateně. „Máš na práci jiné věci? Jako namáčet prst do vědra s vodou?“
Aviendha znovu zrudla. „Ano,“ vyštěkla. „Přesně tak. Omluv mě.“ Vstala, nechala nádoby být a odkráčela pryč. Věděla, že neměla ztratit nervy, ale nedokázala si pomoct. Min, která opakovaně upozorňovala na její trest. Její neschopnost rozluštit, co od ní moudré chtějí. Rand al’Thor, který se neustále vystavuje nebezpečí, a Aviendha, která nemůže hnout ani prstem, aby mu pomohla.
Už to nedokázala snášet. Vydala se přes zablácený trávník, střídavě zatínala pěsti a držela se dál od Randa. S tím, jak se dneska vše vyvíjelo, by si všiml její zvrásněného prstu a zeptal se, proč si ho máčela! Kdyby zjistil, že ji moudré trestají, nejspíš by provedl něco zbrklého a udělal ze sebe pitomce. Muži byli takoví, a Rand al’Thor nejvíc ze všech.
Kráčela po jarní zemi, jejíž hnědý povrch byl posetý čtvercovými otisky na místech, kde předtím stály stany, a proplétala se mezi mokřiňany, pobíhajícími sem a tam. Minula řadu vojáků, kteří si mezi sebou přehazovali pytle zrní a nakládali je do vozu, do nějž byli zapřažení dva mohutní tažní koně.
Nezastavovala se a snažila se ubránit výbuchu. Pravdou bylo, že měla chuť udělat něco „zbrklého“ právě tak, jako by měl Rand al’Thor. Proč? Proč nedokázala pochopit, co dělá špatně? Ostatní Aielové v táboře také vypadali, že nic netuší, ačkoli s ní samozřejmě o trestech nemluvili. Dobře si pamatovala, jak v dobách, když bývala Děvou, vídala podobné tresty a vždycky věděla, že se do záležitostí moudrých nemá plést.
Obešla vůz a zjistila, že opět míří k Randu al’Thorovi. Mluvil se třemi z proviantních důstojníků Davrama Bašereho a byl o hlavu vyšší než kterýkoli z nich. Jeden z nich, muž s dlouhým černým knírem, ukázal k řadě koní a něco řekl. Rand zahlédl Aviendhu a zvedl k ní ruku, ale ona se rychle otočila a zamířila k aielskému ležení na severní straně trávníku.
Zatínala zuby a neúspěšně se pokoušela zkrotit hněv. Neměla právo se hněvat, i kdyby jen na sebe? Svět se blížil ke konci a ona trávila čas tresty! Před sebou zahlédla hlouček moudrých – Amys, Bair a Melain – jak stojí vedle balíků s hnědými stany. Pevně svázané protáhlé balíky měly řemeny, aby se snadno daly nést přes rameno.
Aviendha se měla vrátit k vědrům a zdvojnásobit úsilí. Ale neudělala to. Jako dítě s klackem, které honí divokou kočku, se vztekle vydala k moudrým.
„Aviendho?“ zeptala se Bair. „Už jsi dokončila svůj trest?“
„Ne, nedokončila,“ odpověděla Aviendha a s rukama zaťatýma v pěst a opřenýma v bok se před nimi zastavila. Vítr ji potahoval za halenu, ale ona to nechala být. Lidé, kteří pospíchali kolem za prací, Aielové i Saldejci, se jim širokým obloukem vyhýbali.
„Nu?“ zeptala se Bair.