„A to je všechno?“ zeptala se Lelaine. „Neintrikařila jsi proti ní? Neodporovala jsi jí?“
Šemerin zavrtěla hlavou. „Byla jsem věrná.“
„Tomu se mi jenom těžko věří,“ řekla Lelaine.
„Já jí věřím,“ prohlásila Siuan suše. „Šemerin několikrát předvedla, že ji má Elaida v kapse.“
„Tohle je nebezpečný precedens,“ poznamenala Magla. „Ať moje duše shoří, aleje.“
„Ano,“ souhlasila Romanda, která sledovala, jak se to cosi přikryté plachtovinou po pídích posouvá kolem. „Myslím, že chudáka Šemerin použila jako příklad, aby si Bílá věž uvykla na představu degradace. To ji umožní použít ji proti svým skutečným nepřátelům.“
Rozhovor utichl. Pokud se Elaidě podaří udržet si moc a Aes Sedai se smíří, přísedící, které podporují Egwain, budou zřejmě na čelných místech seznamu degradovaných.
„Je to myš?“ zeptala se Siuan s pohledem upřeným na zem.
„Na to je to příliš malé,“ odpověděla Romanda. „A není to důležité.“
„Malé?“ zeptala se Lelaine a sklonila se.
Romanda se zamračila a znovu si to místo prohlédla. Opravdu se zdálo, že se to zvětšilo. Vlastně…“
Hrudka sebou náhle trhla a zatlačila vzhůru. Podlaha z plachtoviny se roztrhla a prolezl jí tlustý šváb – široký jako fík. Romanda se znechuceně odtáhla.
Šváb se škubajícími tykadly přecupital po podlaze. Siuan si sundala botu, aby ho rozplácla. Ale poblíž trhliny se podlaha vzdula a vylezl druhý šváb. Pak třetí. A pak celý proud, valící se trhlinou jako příliš horký čaj, který člověk vyprskne. Hnědý a černý koberec škrábajících, šplhajících a pobíhajicích těl, která se tlačila jedno přes druhé ve snaze dostat se rychle ven.
Ženy pištěly odporem a při vstávání odhazovaly stoličky a křesla. Vzápětí do místnosti vběhli strážci; mohutný Rorik, spojený s Maglou, a ten drsňák s měděnou kůží byl Burin Šaeren, spojený s Lelaine. Při tom jekotu tasili meče, ale zdálo se, že při pohledu na šváby se zarazili. Stáli a zírali na proud hnusného hmyzu.
Šeriam vyskočila na křeslo. Siuan usměrnila a začala drtit nejbližší hmyz. Romanda nesnášela, když musela používat jedinou sílu k zabíjení, dokonce i když šlo o tak ohavná stvoření, ale také usměrňovala vzduch a ničila celé pásy hmyzu, ale tvorové dovnitř proudili příliš rychle. Brzy se hemžili po celé podlaze a Aes Sedai byly nuceny vyhrnout se ze stanu do tiché tmy tábora. Rorik zatáhl stanové chlopně, ačkoli to hmyzu nezabránilo, aby se nedral ven.
Venku se Romanda nedokázala ubránit tomu, aby si neprohrabávala vlasy, aby se ujistila, že se do nich žádný šváb nedostal. Při představě, jak se jí hmyz rozlézá po těle, se otřásla.
„Máš ve stanu něco, co je pro tebe důležité?“ zeptala se Lelaine a ohlédla se zpátky na stan. Ve světle lampy viděla stín hmyzu, vylézajícího po stěnách.
Romanda chviličku uvažovala o deníku, ale věděla, že poté, co byl její stan takto zamořen, už by se nikdy nedokázala stránek dotknout. „Nic, co bych si teď chtěla nechat,“ řekla, spřádajíc oheň. „A nic, co bych nedokázala nahradit.“
Ostatní se k ní připojily a ze stanu vyšlehly plameny, zatímco Rorik uskočil dozadu. Romanda měla pocit, že slyší, jak se hmyz uvnitř škvaří a puká. Aes Sedai před náhlým žárem ucouvly. Během několika okamžiků se celý stan proměnil v ohnivé peklo. Z okolních stanů vybíhaly ženy, aby se podívaly.
„Nemyslím, že to bylo přirozené,“ řekla tiše Magla. „Tohle byli čtyřostnoví švábi. Námořníci je vídávají na lodích, které navštívily Šaru.“
„Nu, není to to nejhorší, co nám kdy Temný předvedl,“ řekla Siuan a založila si ruce. „A uvidíme horší věci, pamatujte na má slova.“ Prohlédla si Šemerin. „Pojď, chci od tebe tu mapu.“
Odešly s Rorikem a ostatními, kteří upozorní tábor, že se ho dnes večer dotkl Temný. Romanda stála a pozorovala, jak stan hoří. Brzy z něj byly jen čadící uhlíky.
Světlo, pomyslela si. Egwain má pravdu. Přichází to. Rychle. A dívka byla nyní ve vězení; předchozí noc se ve světě snů setkala se sněmovnou a informovala je o katastrofální večeři s Elaidou a následcích urážky falešné amyrlin. A přesto Egwain stále odmítala záchranu.
Zapálili pochodně a probudili strážce, aby předešli dalšímu zlu. Cítila kouř. Toto zbylo po všem, co na světě vlastnila.
Věž musela být opět celá. Cokoli to bude stát. Byla by ochotná se sklonit před Elaidou, aby toho dosáhla? Oblékla by si znovu šat přijaté, kdyby to přineslo jednotu pro Poslední bitvu?
Nedokázala se rozhodnout. A to ji znepokojovalo téměř stejně, jako ti cupitající švábi.
27
U Namazaného valacha
Mat se z tábora samozřejmě nedostal bez Aes Sedai. Zatracené ženské.
Jel po prastaré kamenné cestě a Banda už nejela za ním. Společnost mu nicméně dělali tři Aes Sedai, dva strážci, pět vojáků, Talmanes, soumar a Tom. Alespoň že Aludra, Amathera a Egeanin netrvaly na tom, že pojedou také. Už tak to byla velká skupina.
Cestu střežily vysoké borovice, vonící mízou, a vzduchem se nesl zpěv horských pěnkav. Do západu slunce zbývalo ještě několik hodin; Bandu zastavil kolem poledne. Před hloučkem Aes Sedai a strážců si udržoval mírný náskok. Poté, co odmítl dát Joline koně a peníze, neměly v úmyslu nechat ho znovu vyhrát. Ne když ho mohly přinutit, aby je vzal dolů do vesnice, kde mohly strávit alespoň jednu noc v hostinci s měkkými pokrývkami a teplou koupelí.
Nehádal se s nimi příliš hlasitě. Nelíbily se mu další jazyky, které by mohly mlít o Bandě, a ženy měly rády drby, dokonce i Aes Sedai. Ale tak jako tak byla jen malá šance, že se Bandě podaří projet, aniž by ve vesnici vyvolala rozruch. Kdyby některá seančanská hlídka překonala tyhle klikaté horské stezky… Nu, Mat by prostě musel jet s Bandou vytrvale na sever. Nemá cenu kvůli tomu brečet.
Kromě toho se zase začínal cítit dobře, jak tak vedl Oka po cestě a vzduchem vál svěží jarní vánek. Navykl si nosit jeden ze svých starších kabátů, červený s hnědým lemováním, nezapnutý, aby bylo vidět starou hnědou košili pod ním.
O tom to bylo. Cestovat do nových vesnic, hrát kostky po hospodách, štípnout pár šenkýřek. Nebude myslet na Tuon. Zatracená Seančanka. Bude v pořádku, že ano?
Ne. Ruce ho skoro svrběly, jak toužily po hře v kostky. Už to bylo příliš dlouho, co seděl někde v rohu a hrál s obyčejnými lidmi. Budou mít trochu špinavější tváře s drsnější mluvu, ale stejně dobré srdce jako každý jiný člověk. Lepší než většina urozených pánů.
Talmanes jel těsně před ním. Nejspíš toužil po hezčí hospodě než Mat, místě, kde by se spíš připojil k partičce karet, než aby hrál kostky. Ale možná nebudou mít moc na výběr. Vesnice byla slušně velká, možná by se dala nazývat i městečkem, ale bylo nepravděpodobné, že v ní budou víc než tři či čtyři hospody. Jejich výběr bude omezený.
Slušně velká, pomyslel si Mat a sám pro sebe se zazubil, zatímco si sundal klobouk a poškrábal se vzadu na hlavě. V Zadním Úhoru budou mít jenom tři nebo čtyři hospody, což z něho dělá nanejvýš „městečko“. Světlo, Mat si pamatoval, jak pokládal Baerlon za velké město, a ten nejspíš nebyl o moc větší než tenhle Zadní Úhor!
Po jeho boku se objevil kůň. Tom zase hleděl do toho zatraceného dopisu. Vychrtlý kejklíř měl zamyšlenou tvář a bílé vlasy se mu vlnily ve větru, zatímco zíral na slova. Jako by je nečetl už tisíckrát.