„Proč se toho nezbavíš?“ zeptal se Mat. Tom vzhlédl. Přesvědčit Torna, aby s nimi jel do vesnice, stálo trochu přemlouvání, ale Tom to potřeboval, potřeboval trochu rozptýlení.
„Myslím to vážně, Tome,“ řekl Mat. „Vím, že toužíš vydat se za Moirain. Ale bude trvat tejdny, než se nám podaří odtrhnout, a když budeš ty slova číst pořád dokola, jenom budeš mít obavy.“
Tom přikývl a uctivým pohybem prstů papír složil. „Máš pravdu, Mate. Ale už ten dopis nosím měsíce. Teď, když jsem se o něho podělil, mám pocit… No, prostě se do toho chci pustit.“
„Já vím,“ řekl Mat a zvedl pohled k obzoru. Moirain. Věž Gendžei. Mat měl téměř dojem, že vidí, jak se ta stavba v dálce hrozivě tyčí. Tam směřovala jeho cesta a Caemlyn byl pouze odrazový můstek, který leží cestou. Pokud byla Moirain stále naživu… Světlo, co by to znamenalo? Jak by na to reagoval Rand?
Ta záchrana byla další důvod, proč měl Mat dojem, že potřebuje strávit jeden večer hraním kostek. Proč souhlasil, že se s Tomem vydá do věže? Ti zatracení hadi a lišky -ty už nikdy nechce vidět!
Ale… také nemohl nechat Torna jít samotného. Nebylo vyhnutí. Jako by jedna Mátová část celou dobu věděla, že se musí vrátit a znovu těm tvorům čelit. Už dvakrát ho dostali a Eelfinnové mu těmi vzpomínkami v hlavě omotali kolem mozku provázky. Rozhodně měl dluh, který s nimi musí vyrovnat.
Mat neměl Moirain právě v lásce, ale nenechá jim ji, bez ohledu na to, že je Aes Sedai. Zatracenej popel. Nejspíš by byl v pokušení jet a zachraňovat i některého ze Zaprodanců, kdyby tam uvízl.
A… možná že jeden uvízl. Lanfear propadla stejným portálem. Ať shoří, co by udělal, kdyby ji tam našel? Opravdu by ji taky zachránil?
Jsi hlupák, Matrime Cauthone. Ne hrdina. Jenom hlupák.
„K Moirain se dostaneme, Tome,“ řekl Mat. „Ať shořím, máš moje slovo. Najdeme ji. Nejdřív ale musíme dovést Bandu někam do bezpečí, a potřebujeme informace. Bayle Domon tvrdí, že ví, kde věž stojí, ale já nebudu mít klid, dokud se nedostáném do nějakýho velkýho města a nevyšťouráme o týhle věži nějaké řeči a povídačky. Někdo musí něco vědět. Kromě toho budeme potřebovat zásoby a pochybuju, že v těchhle horských vesničkách seženeme, co potřebujeme. Když to půjde, potřebujeme se dostat do Caemlynu, i když se cestou možná zastavíme ve Čtverkrálí.“
Tom přikývl, přestože Mat viděl, že ho rozčiluje představa, že nechávají Moirain uvězněnou, mučenou nebo kdo ví co. Tomovy zářivě modré oči měly vzdálený výraz. Proč se o to tolik staral? Čím jiným pro něj Moirain byla než jen další Aes Sedai, jedna z těch, které připravily o život Tomova synovce?
„Ať shořím,“ řekl Mat, „Teď nemáme přemýšlet o takových věcech. Tome! Čeká nás skvělá noc plná kostek a smíchu. Nejspíš bude trocha času i na pár písniček.“
Tom přikývl a trochu rozjasnil tvář. Pouzdro s harfou měl řemeny přivázané ke hřbetu svého koně; bylo by pěkné ho zase vidět, jak pouzdro otevírá. „Máš v úmyslu si svoji večeři zase zkusit vyžonglovat, učedníku?“ zeptal se Tom a v očích mu zajiskřilo.
„Lepší než se snažit hrát na tu zatracenou flétnu,“ zabručel Mat. „Nikdy jsem v tom nebyl moc dobrej. Ale Randovi to docela šlo, že jo?“
V Matově hlavě zavířily barvy a složily se v obraz Randa, sedícího osamoceně v pokoji. Seděl s roztaženýma nohama a na sobě měl bohatě vyšívanou košili, zatímco kabát v černé a červené barvě ležel odhozený stranou na hromádce vedle stěny z kůlu. Rand si jednu ruku tiskl k čelu, jako by se pokoušel potlačit bolest hlavy. Druhou ruku měl…
Ta paže končila pahýlem. Když to Mat viděl poprvé – před několika týdny – šokovalo jej to. Jak přišel Rand o ruku? Takhle opřený a nehybný stěží vypadal živý. Nicméně jeho rty se pohybovaly, jako by něco mumlal. Světlo! pomyslel si Mat. Ať shořím, co si to děláš?
Nu, alespoň nebyl Mat nikde poblíž. Považuj to za štěstí, řekl si Mat. V poslední době nebyl život snadný, ale mohl uvíznout někde u Randa. Jistě, Rand byl jeho kamarád. Ale Mat nechtěl být u toho, až Rand zešílí a zabije všechny, co zná. Jedna věc je přátelství, jiná pitomost. Samozřejmě budou společně bojovat v Poslední bitvě, tomu se nedá pomoct. Mat jen doufal, že bude na opačné straně bojiště než všichni šílenci, co se ohánějí saidínem.
„No ano, Rand,“ řekl Tom. „Ručím za to, že by se ten kluk dokázal uživit jako kejklíř. Možná dokonce i jako řádný bard, kdyby začal v mladším věku.“
Mat zavrtěl hlavou a výjev rozehnal. Ať shoříš, Rande. Nech mě na pokoji.
„To byly lepší časy, co, Mate?“ usmál se Tom. „Když jsme ve třech cestovali po Arinelle.“
„A z neznámých důvodů nás honili myrddraalové,“ dodal Mat ponuře. Ani tenkrát to nebyl snadné. „Temní druzi se nás snažili bodnout do zad pokaždý, když jsme se k nim obrátili zády.“
„Lepší než gholam a Zaprodanci, co se nás snaží zabít.“
„To je jako tvrdit, žejsi vděčný, že máš oprátku na krku místo meč v břiše.“
„Oprátce se aspoň dá uniknout, Mate.“ Tom si pohladil dlouhý bílý knír. „Jakmile do tebe někdo vrazí meč, už s tím moc nenaděláš.“
Mat zaváhal, ale pak zjistil, že se směje. Promnul si šátek na krku. „Řek bych, že v tom máš pravdu, Tome. Řek bych, že máš pravdu. No, co kdybychom na to pro dnešek zapomněli? Vrátíme se a budeme předstírat, že jsou věci tak jako dřív!“
„Nevím, jestli je to možné, chlapče.“
„Určitě jo,“ prohlásil paličatě Mat.
„Vážně?“ zeptal se pobaveně Tom. „Zase si budeš myslet, že je starý Tom Merrilin nejmoudřejší a nejzcestovalejší člověk, jakého znáš? Budeš si zase hrát na vyjeveného venkovského balíka, který se mě drží jako klíště pokaždý, když míjíme vesnici s víc než jednou hospodou?“
„Tak počkat. Tak zlý to se mnou vůbec nebylo.“
„To bych nesouhlasil, Mate,“ uchechtl se Tom.
„Moc si toho nepamatuju.“ Mat se znovu poškrábal na hlavě. „Ale vzpomínám si, že poté, co jsme se rozdělili, jsme si s Randem vedli docela dobře. Alespoň jsme se dostali do Caemlynu. A přinesli ti v pořádku tu tvoji zatracenou harfu, ne?“
„Všiml jsem si několika vrypů v rámu…“
„Ať shoříš, nic takovýho!“ řekl Mat a ukázal na něj prstem. „Rand s tou harfou v podstatě spal. Nikdy by ho nenapadlo ji prodat, dokonce i když jsme byli tak hladoví, že bychom žvýkali vlastní boty, kdybychom je nepotřebovali k tomu, abychom se dostali do dalšího města.“ Matový vzpomínky na ty dny byly rozmazané a plné děr, jako železný kbelík, který příliš dlouho rezavěl. Ale pár věcí si poskládal.
Tom se zasmál. „Nemůžeme se vrátit, Mate. Kolo se otočilo, k dobrému či zlému. A bude se otáčet dál, zatímco světlo umírá a lesy se šeří, bouře volá a obloha se trhá. Bude se otáčet. Kolo není naděje a o nic se nestará, kolo prostě je. Ale dokud se otáčí, lidé mohou doufat a mohou se starat. Protože se světlem, které vybledne, se nakonec rozzáří jiné, a každá zuřící bouře jednou skončí. Dokud se kolo otáčí. Dokud se otáčí…“
Mat se s Okem vyhnul obzvlášť hluboké puklině v rozbité cestě. Před nimi si Talmanes povídal s několik strážemi. „To zní jako písnička, Tome.“