„Ano,“ řekl Tom a téměř při tom vzdychl. „Stará, kterou většina lidí zapomněla. Objevil jsem tři její verze, všechny se stejnými slovy, ale odlišnou melodií. Řekl bych, že mě okolí přimělo na ni myslet; říká se, že původní báseň napsala samotná Doreille.“
„Okolí?“ zeptal se překvapeně Mat a rozhlédl se po borovicích.
Tom zamyšleně přikývl. „Tahle cesta je stará, Mate. Prastará. Možná tudy vedla ještě před Rozbitím. Takovéhle význačné body mají sklony najít si cestu do písní a příběhů. Myslím, že téhle oblasti se kdysi říkalo Roztříštěné vrchy. Pokud je to pravda, jsem tam, kde dřív bývala Koremanda, hned vedle Orlí země. Vsadím se, že kdybychom vyšplhali na pár z těch vyšších kopců, našli bychom stará opevnění.“
„A co to má co dělat s Doreille?“ zeptal se Mat znepokojeně. Bývala to královna Aridhólu.
„Navštívila to tady,“ řekl Tom. „Některé ze svých nejlepších básní napsala v Orlí zemi.“
Ať shořím, pomyslel si Mat. Pamatuju si to. Vzpomínal si, jak stojí na hradbách vysoké pevnosti na vrcholku hory a shlíží dolů na dlouhou klikatou cestu, rozbitou a poničenou, a vojsko mužů s fialovými plamenci, útočící vzhůru do kopce, a krupobití šípů. Roztříštěné vrchy. Žena na balkóně. Samotná královna.
Zachvěl se a vzpomínku potlačil. Aridhól byl jeden ze starodávných států, které existovaly kdysi dávno, v době mocného Manetherenu. Hlavni město Aridhólu mělo dnes jiné jméno. Šadar Logot.
Už velmi dlouho Mat necítil vábení rubínové dýky. Téměř začínal zapomínat, jaké to bylo, být k ní připoutaný, pokud tedy na něco takového je možné zapomenout. Občas si ale vzpomínal na ten rubín, rudý jako jeho krev. A stará chtivost, stará touha opět prosákla do jeho nitra…
Mat potřásl hlavou a násilím vzpomínky potlačil. Ať shoří, měl si užívat!
„To byly ale časy,“ řekl Tom pomalu. „Teď se cítím starý, Mate, jako vybledlý koberec, který pověsili, aby uschl ve větru, a jsou na něm vidět náznaky barev, které byly kdysi tak syté. Někdy přemýšlím, jestli ti ještě k něčemu jsem. Sotva to vypadá, že mě potřebuješ.“
„Cože? Jasně že tě potřebuju, Tome!“
Stárnoucí kejklíř ho sledoval pohledem. „S tebou je problém, Mate, že opravdu umíš dobře lhát. Na rozdíl od těch dalších dvou kluků.“
„Myslím to vážně! Ať shořím, ale myslím. Asi bys mohl zmizet a vyprávět příběhy a cestovat jako dřív. Ale tady by to nemuselo probíhat právě hladce a tvoje moudrost by mi určitě chyběla. Ať shořím, chyběla. Člověk potřebuje přátele, kterým může věřit, a já bych ti kdykoli svěřil vlastní život.“
„Jakže, Matrime,“ zvedl Tom oči jiskřící veselím, „povzbuzuješ chlapa, který se cítí pod psa? Přesvědčuješ ho, aby zůstal a dělal, co je důležité, místo aby utekl za dobrodružstvím? To zní vyloženě odpovědně. Co to do tebe vjelo?“
Mat se zašklebil. „Nejspíš manželství. Ať shořím, ale s pitím a hazardem nepřestanu!“ Před nimi se Talmanes otočil, pohlédl na Mata a obrátil oči v sloup.
Tom se při pohledu na Talmanese rozesmál. „Nu, chlapče, nechtěl jsem ti zkazit náladu. Jenom plané řeči. Pořád mám ještě pár věcí, které můžu světu předvést. Pokud opravdu můžu osvobodit Moirain… no, uvidíme. Kromě toho tady musí být někdo, kdo bude všechno sledovat a jednoho dne z toho udělá píseň. Z tohohle všeho vzejde nejedna balada.“
Obrátil se a začal prohrabovat sedlové brašny. „Tady!“ řekl a vytáhl svůj kejklířský plášť. Okázale si ho přehodil přes ramena.
„No,“ řekl Mat, „až o nás napíšeš, mohlo by ti to vynést pár zlatých marek, pokud se ti do toho podaří zahrnout hezký verš o Talmanesovi. Víš, něco o tom, že jedno jeho oko kouká divným směrem, a jak často ho obklopuje vůně, která připomíná ohradu pro kozy.“
„Já sem to slyšel!“ zavolal Talmanes zepředu.
„To jsem taky chtěl!“ zakřičel Mat v odpověď.
Tom se jen zasmál a potahoval si za plášť, aby si ho upravil tak, aby vypadal co nejlépe. „Nemůžu nic slíbit.“ Znovu se uchechtl. „Ačkoli pokud ti to nevadí, Mate, myslím, že až se dostaneme do vesnice, půjdu si po svých. Kejklířské ucho možná zaslechne informace, které před vojáky nikdo nevypustí.“
„Informace by byly milé,“ přikývl Mat a promnul si bradu. Cesta se před nimi stáčela vzhůru; Vanin tvrdil, že vesnice leží hned za zatáčkou. „Připadám si, jako bych už celé měsíce putoval tunelem, kam z vnějšího světa nedoléhají obrazy ani zvuky. Ať shořím, ale bylo by hezký vědět, kde je Rand, i kdyby jenom proto, abych věděl, kam nejít.” Barvy zavířily a ukázaly mu Randa – ale ten stál v místnosti, odkud nebylo vidět ven, takže to Matoví nijak nenapovědělo, kde by mohl být.
„Obávám se, že život je většinou takový tunel,“ řekl Tom. „Lidé čekají, že kejklíř bude mít novinky, takže je vytáhneme a oprášíme, abychom je předvedli – ale většina ,novinek’, které vykládáme, je jen další snůška příběhů, v mnoha případech méně pravdivých než balady staré tisíc let.“
Mat přikývl.
„A navíc,“ dodal Tom, „uvidím, jestli se mi nepodaří vyhrabat nějaké informace o tom, jak se dostat dovnitř.“
Věž Gendžei. Mat pokrčil rameny. „Pravděpodobnější je, že to, co potřebujem, najdem ve Čtverkrálí nebo Caemlynu.“
„Ano, já vím. Ale Olver mě přinutil slíbit, že se podívám. Kdybys Noala neposlal, aby kluka zaměstnal, čekal bych, že otevřeme sedlové brašny a najdeme ho uvnitř. Opravdu chtěl jet.“
„Tancování a hraní po nocích není pro kluka vhodný,“ zamumlal Mat. „Kdybych tak mohl chlapům v táboře věřit, že ho nezkazí víc než hospoda.“
„No, když Noal vytáhl hrací desku, zůstal v táboře celkem klidně.“ Olver byl přesvědčený, že když bude hady a lišky hrát dost často, najde nějakou tajnou strategii k porážce Aelfinnů a Eelfinnů. „Ten kluk si pořád myslí, že s námi půjde do věže,“ dodal Tom tišeji. „Ví, že nemůže být jeden ze tří, ale chce na nás počkat venku. A možná nás vtrhne dovnitř zachránit, pokud se dost brzo nevrátíme. Nechci být u toho, až zjistí pravdu.“
„Ani já tam nemám v úmyslu být,“ řekl Mat. Před nimi se stromy rozestupovaly do malého údolíčka, kde se na úbočích kopců, které ho obklopovaly, vysoko zvedaly zelené pastviny. Mezi svahy byla uhnízděná velká vesnice či městečko o několika stovkách stavení, jehož středem protékala horská říčka. Domy byly postavené z tmavě šedého kamene a všechny měly nápadné komíny. Z většiny z nich stoupal kouř. Střechy byly šikmé, aby se vypořádaly s velkým množstvím sněhu, který zde zřejmě v zimě padal, ačkoli touto dobou ho bylo vidět jen na vzdálených vrcholcích. Na několika střechách už čile pracovali dělníci a vyměňovali zimou poničené šindele a na úbočích se pásly kozy a ovce, hlídané malými ovčáky.
Zbývalo ještě několik hodin světla a další lidé pracovali na průčelích krámů a plotech. Jiní procházeli ulicemi a v jejich krocích nebyla znát žádná naléhavost. Celkově vzato městečko působilo uklidňujícím dojmem směsice pracovitosti a lenosti.
Mat se zařadil vedle Talmanese a vojáků. „Je to pěkný pohled,“ poznamenal Talmanes. „Začínal jsem si myslet, že se všechna města na světě rozpadají, jsou nacpaná uprchlíky nebo je mají nájezdníci pod palcem. Alespoň tohle vypadá, že jen tak nezmizí…“
„Světlo dej,“ řekl Mat, který se otřásl při vzpomínce na město v Altaře, které skutečně doslova zmizelo. „V každém případě doufejme, že jim nebude vadit pár cizinců.“ Prohlédl si vojáky; všech pět patřilo k Rudým pažím, těm nej lepším, koho měl. „Tři z vás půjdete s Aes Sedai. Myslím, že budou chtít zůstat v jiné hospodě než já. Sejdeme se ráno.“