Vojáci zasalutovali, a když je Joline míjela, nakrčila nos a okatě se na Mata ani nepodívala. Společně s ostatními zamířila v malém hloučku ze svahu a tři Matovi vojáci je následovali.
„Támhle to vypadá jako hospoda,“ řekl Tom a ukázal k větší budově na východní straně městečka. „Tam mě najdete.“ Zamával, pobídl koně do klusu a s vlajícím kejklířským pláštěm vyjel napřed. Když dorazí první, bude mít nejlepší možnost dramatického vstupu.
Mat se ohlédl na Talmanese, který pokrčil rameny. Oba se se dvěma vojáky coby doprovodem rozjeli dolů. Kvůli zatáčející cestě přijížděli z jihozápadu. Ze severní strany vesnice pokračovala prastará cesta dál. Bylo zvláštní, že tak velká cesta vedla kolem takového městečka, dokonce i když byla stará a rozbitá. Roidelle tvrdil, zeje zavede přímo do Andoru. Byla příliš klikatá, než aby ji používali jako hlavní cestu a už nevedla kolem větších měst, takže na ni zapomněli. Mat ale žehnal jejich štěstí, že ji našli. Hlavní cesty do Murandy byly přecpané Seančany.
Podle Roidelleho map se Zadní Úhor zaměřoval na výrobu kozího sýra a dodávky skopového pro rozličná města a panství v oblasti. Městečko by mělo být na cizince zvyklé. A vskutku, ve chvíli, kdy zahlédli Toma a jeho kejklířský plášť, přiběhlo z polí několik chlapců. Vyvolá to rozruch, ale běžný. Aes Sedai tu ovšem budou pozoruhodné.
Ale no tak, pomyslel si, když společně s Talmanesem sjížděl po trávou lemované cestě. Uchová si dobrou náladu; tentokrát Aes Sedai nedovolí, aby mu ji zkazily.
V době, kdy Mat a Talmanes dorazili do městečka, už se kolem Torna shromáždil malý dav. Tom stál na sedle a pravou rukou žongloval se třemi barevnými míčky, zatímco vyprávěl o svých cestách po jihu. Zdejší obyvatelé nosili kazajky a zelené pláště ze syté hebké látky. Vypadaly teple, přestože si Mat při bližším zkoumání všiml, že mnohé oblečení – pláště, kazajky a kalhoty – byly roztrhané a pečlivě spravené.
Další hlouček lidí, většinou žen, se shlukl kolem Aes Sedai. Dobře; Mat napůl očekával, že vesničané budou mít strach. Jeden z těch, kteří stáli na kraji Tomova hloučku si Mata a Talmanese prohlížel, jako by je odhadoval. Byl to statný chlapík se silnými pažemi a plátěnými rukávy, navzdory studenému jarnímu vzduchu vyhrnutými až k loktům. Paže měl porostlé kudrnatými černými chlupy, které se hodily k jeho vousům a vlasům.
„Vypadáš jako urozený pán,“ řekl muž, když se k Matoví přiblížil.
„Je to pr…“ začal Talmanes, než ho Mat spěšně přerušil.
„Asi ano,“ řekl Mat, nespouštěje oči z Talmanese.
„Já jsem Barlden, zdejší starosta,“ řekl muž a založil si ruce. „Vítejte. Můžete tady obchodovat. Ale uvědomte si, že toho nemáme moc navíc.“
„Určitě máte alespoň nějaký sýr,“ řekl Talmanes. „Ty vyrábíte, ne?“
„Všechno, co nezplesnivělo nebo se nezkazilo, potřebujeme pro své zákazníky,“ odpověděl starosta Barlden. „Tak to prostě v těchhle dobách chodí.“ Zaváhal. „Ale pokud máte na výměnu látky nebo oblečení, mohli bychom pro vás někde vyhrabat zásoby jídla na jeden den.“
Jídlo pro nás na den? pomyslel si Mat. Pro všech nás třináct? Bylo nutné, aby se vrátil alespoň s jedním vozem zásob, nemluvě o pivu, které svým mužům slíbil.
„A ještě vám musím povědět o zavírací hodině. Obchodujte, ohřejte se na chvíli u krbů, ale vězte, že všichni cizinci musejí před západem slunce vesnici opustit.“
Mat zvedl oči k zatažené obloze. „Ale to nám zbývají sotva tři hodiny!“
„Taková jsou naše pravidla,“ prohlásil Barlden stroze.
„To je směšné,“ ozvala se Joline, která se otočila zády k místním ženám. Pobídla koně trochu blíž k Matovi a Talmanesovi a její strážci se jako vždy drželi za nijako stín. „Pantáto Barldene, s tímhle pošetilým zákazem nemůžeme souhlasit. Chápu, že jste v těchto nebezpečných dobách opatrní, ale jistě chápete, že v tomto případě by vaše pravidla neměla platit.“
Muž stál se založenýma rukama a nic neříkal.
Joline našpulila rty a přesunula ruce tak, aby byl její prsten s Velkým hadem dobře vidět. „Copak v těchto dobách znamená symbol Bílé věže tak málo?“
„Máme Bílou věž v úctě,“ podíval se Barlden na Mata. Byl moudrý. Podívat se Aes Sedai do očí často znamenalo oslabit své odhodlání. „Ale naše pravidla jsou velmi přísná, má paní. Je mi líto.“
Joline ohrnula nos. „Řekla bych, že vaši hostinští nejsou s tímhle požadavkem zrovna spokojení. Jak se mají uživit, když nemohou poutníkům pronajímat pokoje?“
„Hostince dostávají odškodné,“ prohlásil nevrle starosta. „Tři hodiny. Uzavřete obchody a odjeďte. Chceme se ke všem, kdo kolem nás projíždějí, chovat přátelsky, ale nemůžeme nikomu dovolit porušovat pravidla.“ S těmi slovy se otočil a odešel. Cestou pryč se k němu připojila skupinka hřmotných mužů, z nichž několik neslo sekery. Ne výhrůžně. Nenuceně, jako by předtím sekali dříví a jen náhodou procházeli městečkem. Společně. Stejným směrem jako starosta.
„No, tak to je nějaké přivítání,“ zamumlal Talmanes.
Mat přikývl. V tu chvíli mu v hlavě začaly chřestit kostky. Ať shoří! Rozhodl se si jich nevšímat. Stejně mu nikdy k ničemu nebyly. „Pojď, najdeme si hospodu,“ řekl a patami pobídl Oka vpřed.
„Pořád jsi rozhodnutý si to užít, co?“ řekl Talmanes s úsměvem, když se k Matovi připojil.
„Uvidíme,“ odpověděl Mat, sám sobě navzdory naslouchaje kostkám. „Uvidíme.“
Při prvním průjezdu městečkem si Mat všiml tří hostinců. Jeden stál na konci hlavní ulice a na jeho průčelí zářily dvě jasné lucerny, dokonce i když ještě nenastala noc. Nabílené stěny a čistá okna přitáhnou Aes Sedai jako plamen můru. To bude hostinec pro projíždějící kupce a hodnostáře, kteří měli tu smůlu a ocitli se v těchhle kopcích.
Ale cizinci tu teď nemohli zůstávat na noc. Jak dlouho už ten zákaz trvá? Jak ty hostince přežívají? Pořád mohly člověku poskytnout koupel a jídlo, ale bez pronajímání pokojů…
Mat starostovi nespolkl jeho tvrzení o odškodném pro hostince. Když pro městečko nedělaly nic užitečného, tak proč jim platit? Bylo to prostě divné.
Mat v každém případě nezamířil do dobrého hostince, ani do toho, který si vybral Tom. Ten nestál na hlavní cestě, ale na široké ulici na severovýchodě. Bude sloužit běžným návštěvníkům, počestným mužům a ženám, kteří neradi utrácejí víc, než musejí. O dům se někdo pečlivě staral; postele budou čisté a jídlo uspokojivé. Místní se tam občas zajdou napít, většinou tehdy, když mají pocit, že je jejich ženy sledují.
Najít poslední hospodu by bylo nejtěžší, kdyby Mat nevěděl, kde ji hledat. Byla tři ulice od centra, v západním koutě městečka. Průčelí nezdobil žádný vývěsní štít; jenom dřevěná deska, na níž bylo vyřezané cosi jako opilý kůň, která byla postavená v jednom z oken. Ani v jednom okně nebylo sklo.
Zevnitř vycházelo světlo a smích. Většině cizinců by vadily chybějící vývěsní štít a pouliční lampy v okolí. Byla to opravdu spíš krčma než hostinec; Mat pochyboval, že v ní kdy bylo víc než pár slamníků vzadu, které si člověk mohl pronajmout za měďák. Tohle bylo místo, kam se chodili bavit místní pracující. S blížícím se večerem už jich sem jistě spousta dorazila. Bylo to místo, kde se sejít a povyrazit si, místo, kde si s přáteli můžete vykouřit fajfku tabáku. A zahrát si v kostky.