Mat se usmál, sesedl a uvázal Oka ke kůlu před krčmou.
Talmanes si vzdychl. „Uvědomuješ si, že tady nejspíš pančujou pití?“
„Tak si ho budeme muset objednat dvakrát tolik,“ řekl Mat, odvázal ze sedla pár měšců s mincemi a nacpal šije do vnitřních kapes pláště. Vojákům pokynul, ať zůstanou a hlídají koně. Soumar nesl truhlu s penězi. V té byly Matový osobní peníze: nedovolil by si při hře riskovat žold Bandy.
„Tak dobrá,“ řekl Talmanes. „Ale uvědom si, že se hodlám ujistit, že až dorazíme do Čtverkrálí, zajdeme si společně do slušného hostince. Budu tě ještě muset vzdělat. Teď jsi princ. Budeš muset…“
Mat Talmanese zvednutím ruky zarazil. Pak ukázal na kůl. Talmanes znovu vzdychl, sklouzl ze sedla a uvázal koně. Mat přistoupil ke dveřím krčmy, zhluboka se nadechl a vstoupil.
Kolem stolů se tísnili lidé, pláště přehozené přes židle nebo pověšené na věšácích, roztrhané a zašité kazajky rozepnuté, rukávy vyhrnuté. Proč zdejší lidé nosili oblečení, které kdysi bývalo tak hezké, ale teď potrhané a zalátané? Chovali tady spoustu ovcí, takže by měli mít vlnu navíc.
Mat se pro tuto chvíli rozhodl si té zvláštnosti nevšímat. Muži na tomhle místě hráli v kostky, u ulepených stolů pili žejdlíky piva a poplácávali kolemjdoucí servírky po zadku. Vypadali vyčerpaně a mnohým z nich klesala víčka únavou. Ale to se po celodenní práci dalo čekat. Navzdory unaveným očím se v nálevně ozývalo téměř hmatatelné brebentění, tlumené rachotivé mumlání hlasů, které se navzájem překrývaly. Když Mat vešel dovnitř, pár lidí se na něj podívalo a někteří z nich se při pohledu na jeho pěkné oblečení zamračili, ale většina hostů si ho nevšímala.
Talmanes ho zdráhavé následoval, ale nebyl ten typ šlechtice, kterému by vadilo stýkat se s níže postavenými. Během života už navštívil nemálo mizerných hospod, i když měl ve zvyku stěžovat si na ty, které Mat vybíral. Takže si stejně rychle jako Mat přitáhl židli ke stolu, u něhož už sedělo pár mužů. Mat se široce usmál a zablýskal zlatém, které hodil procházejícímu děvčeti, a dožadoval se něčeho k piti. To pozornost přilákalo, ať už mužů u stolu nebo Talmanese.
„Co to děláš?“ zasykl Talmanes a naklonil se k Matovi. „Chceš, aby nám podřízli krk, hned jak odtud vypadneme?“
Mat se jen usmál. U jednoho z vedlejších stolů se právě hrálo v kostky. Vypadalo to jako kočičí pracka – nebo tak se tomu alespoň říkalo oné noci, co se to Mat poprvé začal učit. V Ebú Daru té hře říkali třetí klenot a v Cairhienu zaslechl, jak ji nazývají letící peří. K jeho záměrům se ta hra dokonale hodila. Ve hře byl pouze jeden hráč, zatímco diváci sázeli na nebo proti jeho hodům.
Mat se zhluboka nadechl, pak si přitáhl židli k vedlejšímu stolu a hodil na dřevo zlatou korunu přesně doprostřed mokrého kolečka piva, které tam zanechal korbel, nyní v ruce malého chlapíka, který už přišel o většinu vlasů neurčité myší barvy, ale to, co z nich zbývalo, mu viselo kolem límce. Téměř se tím pivem zadusil.
„Nevadí, když si hodím?“ zeptal se Mat mužů, sedících u stolu.
„Já… nevím, jestli todle dokážeme vyrovnat,“ řekl muž s krátkým černým vousem. „Můj pane,“ dodal opožděně.
„Moje zlato proti vašemu stříbru,“ řekl Mat zvesela. „Už celé věky jsem si pořádně nezahrál.“
Talmanes si se zájmem přitáhl židli. Už dřív Mata viděl, jak sází zlato a vyhrává stříbro. Matovo štěstí ten rozdíl vynahrazovalo a vždycky z toho vyšel se ziskem. Někdy to dokázal, i když sázel zlato proti měďákům. To mu moc nevydělávalo. Netrvalo dlouho, než protihráčům došly peníze nebo se rozhodli přestat hrát. A Matovi zůstala hrstka stříbra a nikdo, s kým by hrál.
To nepomůže. Vojsko mělo spoustu peněz. Potřebovali jídlo, takže bylo načase zkusit něco jiného. Několik mužů položilo stříbrňáky. Mat zaštěrkal kostkami a hodil. Kostky se naštěstí zastavily na jedničce a dvojce. Prohrál.
Talmanes zamrkal a muži kolem stolu mrzutě pohlédli na Mata – jako by se styděli za to, že sázeli proti urozenému pánovi, který očividně nečekal, že prohraje. To byla snadná cesta, jak se dostat do potíží.
„Ale podívejme,“ řekl Mat. „Řekl bych, že vyhráváte. Je to vaše.“ Odkulil zlatou korunu doprostřed stolu, aby si ji podle pravidel rozdělili ti, kdo proti němu sázeli.
„Co takhle znovu?“ zeptal se Mat a hodil na stůl dvě zlaté koruny. Tentokrát bylo sázejících víc. Opět hodil a prohrál, až se z toho Talmanes málem rozkašlal. Už i dřív Mat prohrával – stávalo se to, dokonce i jemu. Ale dva hody za sebou?
Dvě koruny se odkutálely a Mat vytáhl čtyři. Talmanes mu položil ruku na paži. „Bez urážky, Mate,“ řekl tiše. „Ale možná bys měl přestat. Každý mívá někdy špatný den. Co kdybychom dopili a šli nakoupit zásoby, než nastane noc?“
Mat se jen usmál a sledoval, jak se kupí sázky proti jeho čtyřem korunám. Musel přidat pátou, protože si chtělo vsadit tolik lidí. Talmanese si nevšímal, hodil a znovu prohrál. Talmanes zasténal, pak se natáhl a vzal si od kolemjdoucí servírky, která konečně dorazila s Matovou objednávkou, korbel.
„Netvař se tak zachmuřeně,“ řekl Mat tiše a potěžkal měšec v ruce, zatímco se natahoval pro vlastní korbel. „Tohle jsem chtěl.“
Talmanes zvedl obočí a položil korbel.
Mat řekclass="underline" „Když chci, můžu prohrát, pokud je to výhodné.“
„Jak může být prohra výhodná?“ zeptal se Talmanes, který sledoval muže, jak se dohadují, jak si rozdělit Matovo zlato.
„Počkej.“ Mat usrkl pivo. Bylo přesně tak ředěné, jak se Talmanes obával. Mat se obrátil zpátky ke stolu a odpočítal několik dalších zlatých mincí.
Čas plynul a kolem stolu se začínalo shlukovat stále víc lidí. Mat se ujistil, že párkrát vyhraje – stejně jako když celý večer vyhrával, musel občas i prohrát, aby nevzbudil podezření. Přesto se mince z jeho váčku jedna po druhé přesouvaly do rukou mužů, kteří sázeli proti němu. Netrvalo dlouho a v krčmě zavládlo ticho. Všichni se shlukli kolem Mata a čekali, až na ně přijde řada, aby si proti němu mohli vsadit. Synové a kamarádi odběhli pro své otce a bratrance a dotáhli je k Namazanému valachovi, jak se krčma jmenovala.
V jednu chvíli – o přestávce, když Mat čekal na další korbel piva – ho Talmanes odtáhl stranou. „Nelíbí se mi to, Mate,“ řekl šlachovitý muž tiše, když se k němu naklonil. Už dávno mu po napudrovaném vyholeném čele stékaly čůrky potu, a jak šije utíral, zůstávala po nich holá kůže.
„Říkal jsem ti…“ Mat se napil ředěného piva. „Vím, co dělám.“ Vedle muži zajásali, když do sebe jeden z nich nalil tři džbánky za sebou. Ve vzduchu se vznášel pach potu a kalného piva, rozlitého na podlahu a pak rozšlapaného botami těch, kteří dorazili z pastvin.
„To ne,“ řekl Talmanes a zahlédl pohledem k rozjásaným mužům. „Svoje peníze si klidně rozhazuj, dokud mi sem tam koupíš pití. To mi nedělá starosti, už ne.“
Mat se zamračil. „Tak co?“
„S těmi lidmi není něco v pořádku, Mate.“ Talmanes mluvil velice tiše a ohlížel se při tom přes rameno. „Zatímco jsi hrál, mluvil jsem s nima. Je jim jedno, co se děje ve světě. Drak Znovuzrozený, Seančani, nic. Nezajímá je to.“