„No a?“ zeptal se Mat. „Jsou to prostí lidi.“
„Prostí lidi by se měli bát ještě vze,“ řekl Talmanes. „Jsou tady polapení mezi sbírajícími se vojsky. Ale když s nimi mluvím, prostě jen pokrčí rameny a znovu se napijou. Je to jako kdyby… jako kdyby se příliš soustředili na vlastní veselí. Jako kdyby jim na ničem jiném nezáleželo.”
„Pak jsou dokonalí,“ řekl Mat.
„Brzy se setmí,“ řekl Talmanes při pohledu z okna. „Strávili jsme tu hodinu, nejspíš víc. Možná bychom měli..
V tu chvíli se rozlétly dveře a do krčmy vešel statný starosta v doprovodu mužů, kteří se k němu předtím připojili, i když sekery někde nechali. Zdálo se, že je příliš nepotěšilo, že uvnitř hospody našli polovinu městečka, jak hraje s Matem.
„Mate,“ začal znovu Talmanes.
Mat zvedl ruku a přerušil ho. „Na tohle jsme čekali.“
„Vážně?“ zeptal se Talmanes.
Mat se s úsměvem obrátil zpátky ke stolu. Vyprázdnil už většinu svých měšců, ale stále ještě měl dost peněz na pár hodů – samozřejmě nepočítaje v to peníze, které měl venku. Zvedl kostky, odpočítal několik zlatých korun a dav začal házet na stůl vlastní peníze – z nichž mnoho bylo zlato, které na Matovi vyhráli.
Hodil a prohrál, což mezi přihlížejícími vyvolala nadšený řev. Barlden vypadal, jako by chtěl Mata vyhodit – už se skutečně připozdívalo a do západu slunce už nemohlo být daleko – ale když uviděl, jak Mat vytahuje další hrst zlatých mincí, zaváhal. Chamtivost hlodala v každém člověku a přísná „pravidla“ se dala ohnout, pokud kolem kráčela příležitost a pomrkávala dostatečně svůdně.
Mat znovu hodil a prohrál. Další řev. Starosta si založil ruce.
Mat sáhl do měšce a nenašel nic než vzduch. Muži kolem se zatvářili sklíčeně a jeden poručil rundu, aby „mladému pánovi pomohla zapomenout na tu smůlu“.
To teda určitě, pomyslel si Mat a skryl úsměv. Vstal a zvedl ruce. „Vidím, že se připozdívá,“ řekl místnosti.
„Hodně připozdívá,“ skočil mu do řeči Barlden, který se protlačil mezi několika smradlavými pasáky koz v pláštích s kožešinovými límci. „Měl bys jít, cizince. Ale nemysli si, že budu tyhle lidi nutit, aby ti vrátili, cos poctivě prohrál.“
„To by mě ani nenapadlo,“ řekl Mat lehce nezřetelným hlasem. „Hamané a Delame!“ zařval. „Přineste truhlu!“
Vzápětí dovnitř spěšně vstoupili oba vojáci s malou dřevěnou truhlou, kterou sundali ze soumara. Jak ji nesli ke stolu a položili, krčma ztichla. Mat vrávoravě vylovil klíč, odemkl víko a odhalil obsah.
Zlato. Spousta. Téměř všechno, co mu z vlastních peněz zbývalo. „Máme čas ještě najeden hod,“ řekl Mat ohromené místnosti. „Vsadí si někdo?“
Lidé začali házet na stůl peníze, až na hromadě leželo téměř vše, co Mat prohrál. Ani náhodou to nestačilo na to, co bylo v truhle. Mat si peníze prohlédl a poklepal si na bradu. „Tohle nebude stačit, přátelé. Přijmu i nevýhodnou sázku, ale jestli mám dneska večer už jenom jeden hod, chci mít možnost si odsud něco odnést.“
„To je všechno, co máme,“ řekl jeden z mužů, zatímco jiné hlasy volaly, aby Mat stejně házel.
Mat vzdychl a zavřel víko truhly. „Ne,“ řekl. Dokonce i Barlden to sledoval s leskem v očích. „Leda…“ Mat se na okamžik odmlčel. „Přijel jsem sem pro zásoby. Myslím, že bych přistoupil na výměnný obchod. Můžete si nechat peníze, které jste vyhráli, ale já vsadím truhlu proti zásobám. Potraviny pro moje muže a pár soudků piva. Vozík, na kterém to odvezu.“
„Nemáme dost času.“ Barlden pohlédl na tmavnoucí okna.
„Ale jistěže máme,“ řekl Mat a předklonil se. „Po tomhle hodu odejdu. Máš moje slovo.“
„My tady pravidla neohýbáme,“ řekl starosta. „Cena je příliš vysoká.“
Mat čekal, že sázející začnou vykřikovat a dohadovat se se starostou, aby udělal výjimku. Ale nic se neozvalo. Mat náhle pocítil bodnutí strachu. Po všech těch ztrátách. .. kdyby ho stejně vykopli ven…
Zoufale znovu otevřel víko truhly, aby bylo vidět zlato uvnitř.
„Dám ti to pivo,“ ozval se náhle krčmář. „A Mardry, ty máš vůz a potah. Je to jen o jednu ulici dál.“
„Ano,“ řekl Mardry, muž s drsnou tváří a krátkými tmavými vlasy. „Vsadím je.“
Muži začínali vykřikovat, že mohou nabídnout jídlo – zrní ze špižíren, brambory ze sklepů. Mat se podíval na starostu. „Do západu slunce zbývá ještě kolik, půl hodiny? Proč nezjistíme, co dokážou sehnat? Když prohraju, může něco připadnout i do městských zásob. Vsadím se, že vzhledem k té zimě, co jsme měli, by se vám nějaké peníze navíc hodily.“
Barlden zaváhal, ale pak přikývl, nespouštěje oči z truhly s penězi. Muži zavýskli a rozběhli se. Přivezli vůz, vyvalili sudy s pivem. Spousta se jich rozběhla domů nebo do městské zásobárny. Mat sledoval, jak mizí, a čekal v rychle se vyprazdňující nálevně.
„Já chápu, co děláš,“ řekl starosta Matovi. Nezdálo se, že by spěchal něco sehnat.
Mat se k němu s tázavým výrazem otočil.
„Nedovolím ti, abys nás podvedl zázračnou výhrou na konci večera.“ Barlden si založil ruce. „Použiješ moje kostky. A při házení se budeš hýbat pěkně pomalu. Já vím, že podle toho, co mi chlapi říkali, jsi tady hodněkrát prohrál, ale mám podezření, že když tě prohledáme, najdeme u tebe schovanou sadu kostek.“
„Klidně mě můžeš prohledat,“ řekl Mat a zvedla ruce.
Barlden zaváhal. „Samozřejmě je zahodíš,“ řekl nakonec. „Je to pěkný plán, obléct se jako urozený pán a upravit kostky tak, abys vyhrával místo prohrával. Nikdy jsem neslyšel o někom tak drzém, aby takhle vyhazoval zlato kvůli falešným kostkám.“
„Když seš si tak jistý, že podvádím,“ řekl Mat, „tak proč v tom pokračujeme?“
„Protože vím, jak tě zastavit,“ odvětil starosta. „Jak jsem řekl, při tomhle hodu použiješ moje kostky.“ Zaváhal, pak se usmál a sebral ze stolu dvojici kostek, které Mat používal. Hodil. Padla jednička a dvojka. Hodil znovu a výsledek byl stejný.
„Ještě lepší.“ Starosta se široce usmál. „Použiješ tyhle. Vlastně… budu házet za tebe.“ Barldenova tvář nabrala v kalném světle nepopiratelně zlověstný výraz.
Mat pocítil nával paniky.
Talmanes ho vzal za paži. „Dobrá, Mate,“ řekl. „Myslím, že bychom měli jít.“
Mat zvedl ruku. Fungovalo by jeho štěstí, i kdyby hodil někdo jiný? Někdy to tak bylo, aby se vyhnul zranění v boji. Byl si tím jistý. Nebo ne?
„Jak je libo,“ řekl Barldenovi.
Muž se zatvářil ohromeně.
„Můžeš hodit,“ řekl Mat. „Ale bude se to počítat stejně, jako bych hodil já. Vítězný hod a odnesu si všechno. Když prohraju, odejdu jen s kloboukem a koněm a vy si můžete nechat tu zatracenou truhlu. Platí?“
„Platí.“
Mat natáhl ruku, aby si potřásli, ale starosta se odvrátil a sevřel kostky v ruce. „Ne,“ řekl. „Nebudeš mít šanci ty kostky vyměnit, poutníku. Prostě pojďme ven a počkejme. A drž se ode mě dál.“
Udělali, co řekl, a vyšli z dusného, pivem nasáklého vzduchu v krčmě na čistý vzduch venku na ulici. Matovi vojáci vzali truhlu. Barlden trval na tom, že truhla zůstane otevřená, aby se nedala vyměnit. Jeden z jeho rváčů ji prošťáral a kousl do několika minci, aby se ujistil se, že je opravdu plná a mince jsou pravé. Mat opřený o dveře vyčkával, zatímco dorazil vůz a muži začali zevnitř krčmy valit soudky s pivem a nakládat je.
Slunce za těmi zatracenými mraky vypadalo na obzoru stěží jako světelný opar. Zatímco Mat čekal, viděl, že starosta je čím dál neklidnější. Krev a zatracenej popel, ten chlap byl vážně pedant, pokud šlo o ta jeho pravidla! Nu, Mat mu ukáže, jim všem. Ukáže jim…