Ukáže jim co? Ze ho nejde porazit? Co to dokazovalo? Zatímco Mat čekal a vůz se stále víc plnil jídlem, začínal v něm klíčit nezvyklý pocit viny.
Nedělám nic špatného, pomyslel si. Musím své muže nakrmit, ne? Tihle chlapi sázejí poctivě a já taky. Žádné upravené kostky. Žádné podvádění.
Až na jeho štěstí. Nu, jeho štěstí bylo jeho vlastní – tak jako u každého člověka. Někteří lidé se narodili s nadáním k hudbě a stali se z nich pěvci a kejklíři. Kdo jim záviděl, že si vydělávají tím, co jim dal Stvořitel? Mat měl štěstí, a tak ho používal. Na tom nebylo nic špatného.
Nicméně jak se muži vraceli zpátky do krčmy, začínal chápat, čeho si to předtím Talmanes všiml. Kolem těch lidí se vznášel opar zoufalství. Hráli příliš dychtivě? Sázeli příliš odvážně? Co to měli v očích za pohled, pohled který si Mat spletl s únavou? Pili, aby oslavili konec dne, nebo proto, aby zahnali ten usoužený výraz v očích?
„Možná jsi měl pravdu,“ řekl Mat Talmanesovi, který sledoval slunce téměř stejně úzkostlivě jako starosta. Jeho poslední paprsky oprašovaly hřebeny špičatých střech a barvily žlutohnědé tašky do oranžova. Západ slunce plál za závojem mraků.
„Takže můžeme jít?“ zeptal se Talmanes.
„Ne,“ řekl Mat. „Zůstáváme.“
A kostky mu v hlavě přestaly chřestit. Bylo to tak náhlé a ticho tak nečekané, že úplně ztuhl. Stačilo to, aby si pomyslel, že učinil špatné rozhodnutí.
„Ať shořím, zůstáváme,“ zopakoval. „Ještě nikdy jsem ze sázky nevycouval a nemám v úmyslu to udělat ani teď.“
Vrátila se skupinka jezdců, která vezla na koních pytle se zrním. Bylo úžasné, co dokázala trocha peněz udělat s motivací. Zatímco se vraceli další jezdci, po cestě přiběhl malý chlapec. „Starosto,“ řekl a zatahal Barldena za purpurovou kazajku. Vpředu na ní byla změť zašitých trhlin. „Matka říká, že ty cizinky ještě neskončily s koupelí. Snaží seje pohánět, ale…“
Starosta ztuhl. Rozzlobeně se ohlédl na Mata.
Mat si odfrkl. „Nemysli si, že tuhle chásku dokážu nějak popohnat,“ řekl. „Kdybych je začal honit, nejspíš by se zasekly jako mezci a trvalo by jim to dvakrát déle. Ať se s nima zatraceně vypořádá někdo jiný.“
Talmanes neustále zalétal pohledem k prodlužujícím se stínům na ulici. „Ať shořím,“ zamumlal. „Jestli se znovu začnou ukazovat ti duchové, Mate..
„Tady jde o něco jiného,“ řekl Mat, zatímco nově příchozí házeli zrní na vůz. „Je to jiný pocit.“
Vůz už byl vysoko naložený jídlem; slušná kořist z takhle malého městečka. Přesně to Banda potřebovala, dost na to, aby je to postrčilo dál a nakrmilo, dokud se nedostanou do dalšího města. Jídlo samozřejmě nemělo cenu zlata v truhlici, ale zhruba to odpovídalo tomu, co prohrál v kostkách, zvlášť když se k tomu připočítají vůz a koně. Byla to dobrá tažná zvířata, statná a podle stavu srsti a kopyt dobře opečovávaná.
Mat otevřel ústa, aby řekl, že to stačí, ale pak zaváhal, protože si všiml, že starosta tiše rozmlouvá s několika muži. Bylo jich šest, v otrhaných šedých kazajkách a s rozcuchanými černými vlasy. Jeden ukazoval směrem k Matovi a držel v ruce něco, co vypadalo jako list papíru. Barlden zavrtěl hlavou, ale muž s papírem ukázal ještě naléhavěji.
„Copak,“ řekl Mat tiše. „Co se děje?“
„Mate, slunce…“ ozval se Talmanes.
Starosta prudce ukázal a otrhaný muž se odplížil pryč. Lidé, kteří přinesli jídlo, se shlukovali na šeřící se ulici, kde se drželi uprostřed. Většina hleděla k obzoru.
„Starosto,“ zavolal Mat. „To už stačí. Hoďte!“
Barlden zaváhal, pohlédl na něj, pak na kostky, které držel v ruce, skoro jako by na ně zapomněl. Muži kolem úzkostlivě přikyvovali, takže zvedl sevřenou ruku a zaštěrkal kostkami. Starosta se přes ulici podíval Matovi do očí a pak hodil kostky mezi ně na zem. Zdálo se to příliš hlasité, jako malinká bouře, jako kosti narážející jedna do druhé.
Mat zatajil dech. Už uplynul nějaký čas od chvíle, kdy měl důvod dělat si starosti s vrhem kostek. Sklonil se a sledoval, jak se bílé kostky kutálejí po blátě. Co udělá jeho štěstí, když bude házet někdo jiný?
Kostky se zastavily. Dvě čtyřky. Okamžitá výhra. Mat si dlouze vydechl úlevou, i když cítil, jak mu po spánku stéká čůrek potu.
„Mate…“ řekl tiše Talmanes, což Mata přimělo vzhlédnout. Muži, kteří stáli na cestě, se netvářili tak potěšeně. Několik z nich nadšeně jásalo, dokud jim kamarádi nevysvětlili, že starostův vítězný hod znamená, že výhra patří Matovi. V davu zavládlo napětí. Mat pohlédl Barldenovi do očí.
„Jděte,“ řekl statný muž, znechuceně mávl k Matovi rukou a obrátil se. „Vemte si svoji kořist a zmizte z tohohle místa. Už se nikdy nevracejte.“
„Jistě,“ odvětil Mat a uvolnil se. „Takže vám děkuji za hru. My…“
„JDĚTE!“ zařval starosta. Upřel pohled na poslední záblesky slunečního světla na obzoru, pak zaklel a máváním rukama začal muže hnát do Namazaného valacha. Někteří otáleli a vrhali po Matovi ohromené či nepřátelské pohledy, ale starostovo pobízení je brzy nahnalo do nízké krčmy. Starosta za nimi zabouchl dveře a nechal Mata, Talmanese a dva vojáky stát samotné na ulici.
Náhle bylo všude strašidelné ticho. Na ulici nebyl jediný místní. Neměl by se alespoň z krčmy ozývat nějaký hluk? Cinkání korbelů, nadávání nad prohranou sázkou?
„Fajn,“ řekl Mat a jeho hlas se odrážel od tichých průčelí. „Myslím, že tady jsme hotoví.“ Přešel k Okovi, který začal nervózně přešlapovat, a uklidňoval ho. „Tak vidíš, Talmanesi, říkal jsem to. S ničím si není nutný dělat starosti.“
A v tu chvíli začal vřískot.
28
Noc v Zadním Úhoru
„Ať shoříš, Mate!“ řekl Talmanes, který vytrhl meč z břicha škubajícího se vesničana. Talmanes téměř nikdy neklel. „Ať shoříš dvakrát, a pak „Já? “ obořil se na něj Mat, jehož ašandarei se zablýsklo, jak Mat hladce ochromil dva muže v jasně zelených kazajkách. Spadli na ušlapanou východní ulici a se zuřivě vytřeštěnýma očima prskali a vrčeli. „Já? Já se tě nesnažím zabít, Talmanesi. To oni? ještě jednou!“
Talmanesovi se podařilo vytáhnout do sedla. „Říkali nám, ať zmizíme!“
„Ano,“ souhlasil Mat, popadl Okovy otěže a táhl koně od Namazaného valacha. „A teď se nás snaží zabít. Vážně mi nemůžeš vyčítat jejich nespolečenský chování!“ Po celém městečku se ozývaly výkřiky, vytí a jekot. Některé velice rozhněvané, některé vyděšené, jiné zmučené.
Z krčmy se hrnuli stále další a další lidé a všichni vrčeli a vřeštěli a ze všech sil se snažili pozabíjet všechny kolem. Někteří z nich se vrhla na Mata, Talmanese nebo Matový Rudé paže. Mnozí však prostě jen útočili na své druhy, trhali jim kůži a nehty jim rozškrabávali tváře. Bojovali primitivně a neobratně a jen pár z nich napadlo použít jako zbraně kameny, korbely nebo kusy dřeva.
Bylo to mnohem víc než jen pouhá hospodská rvačka. Ti muži se snažili navzájem pozabíjet. Na ulici už ležel půltucet mrtvých či téměř mrtvých a podle toho, co Mat zahlédl uvnitř krčmy, se uvnitř bojovalo stejně brutálně.