Mat se snažil přiblížit k vozu se zásobami a Oko klapal vedle něj. Mátová truhla se zlatém stále ležela na ulici. Bojující lidé si nevšímali zlata ani jídla a soustředili se jeden na druhého.
Talmanes, stejně jako Harnan a Delam – jeho dva vojáci – couvali společně s ním a nervózně táhli vlastní koně. Tlupa nepříčetných lidí se brzy vrhla na dva vesničany, které Mat ochromil, a tak dlouho jim tloukla hlavami o zem, až se přestali hýbat. Pak se smečka s krvelačným výrazem v očích zahleděla na Mata a jeho muže. V čistých tvářích mužů v hezkých kazajkách a s učesanými vlasy vypadal ten výraz naprosto nesmyslně.
„Krev a zatracenej popel,“ řekl Mat a vyhoupl se do sedla. „Na koně!“
Harnana a Delama nebylo třeba znovu pobízet. Zakleli, zasunuli meče a vyskočili do sedel. Smečka místních se vrhla vpřed, ale Mat s Talmanesem útok odrazili. Mat se pokoušel zasazovat jen údery, které pouze zraní, ale útočníci byli nečekaně silní a rychlí a on zjistil, že bojuje jen o to, aby jim zabránil stáhnout ho ze sedla. Zaklel a zdráhavé začal uštědřovat smrtící údery a dva muže zabil ranou do krku. Oko vykopl a ránou kopytem do hlavy srazil na zem dalšího. Během chvilky se do boje zapojili i Harnan s Delamem.
Vesničané neustupovali. Stále zuřivě bojovali, dokud jich všech osm neleželo na zemi. Matovi vojáci při boji třeštili oči hrůzou a Mat jim to neměl za zlé. Bylo to proklatě děsivé, vidět, jak se obyčejní lidé chovají takhle! Jako by v nich nezbyla ani špetka lidskosti. Nemluvili, jen vrčeli, syčeli a vřeštěli a ve tvářích měli zuřivé a krvelačné výrazy. Nyní se i další obyvatelé městečka – ti, kteří neútočili přímo na Matový muže – začali spojovat do smeček a vraždili menší skupiny tím, že je utloukali klacky, trhali a kousali. Bylo to strašlivé.
Zatímco se Mat díval, jedním z okenních rámů krčmy prolétlo tělo. Mrtvola se se zlomeným vazem svalila na zem. Na druhé straně stál Barlden s divokýma, téměř nelidskýma očima. Zaječel do noci, pak spatřil Mata a – jen na okamžik – se snad v jeho očích objevil náznak poznání. Vzápětí zmizel a starosta znovu zařval a rozběhl se vpřed, aby proskočil rozbitým oknem a zaútočil na dvojici mužů, která k němu stála zády.
„Pohyb!“ řekl Mat a zvedl Oka na zadní, když je zahlédla další tlupa.
„Zlato!“ zavolal Talmanes.
„Ať shoří!“ prohlásil Mat. „Můžeme si vyhrát další, a to jídlo nestojí za naše životy. Jeďte!“
Talmanes a vojáci obrátili koně a tryskem se rozjeli po ulici. Mat pobídl Oka, aby je dohnal, a zlato a vůz tam nechal. Nestálo za jejich životy – když to bude možné, vezme s sebou zítra vojsko, aby ho zase získal. Ale nejdřív museli přežít.
Chvíli se hnali tryskem, ale pak je Mat na dalším nároží zvednutou rukou zpomalil. Ohlédl se přes rameno. Vesničané stále přicházeli, ale díky trysku zůstávali prozatím vzadu.
„Pořád si myslím, že je to tvoje vina,“ řekl Talmanes.
„Myslel jsem si, že bojuješ rád,“ řekl Mat.
„Někdy bojuju rád,“ řekl Talmanes. „Na bojišti nebo v pěkné hospodské rvačce. Tohle… tohle je šílené.“ Smečka vesničanů za nimi padla na všechny čtyři a pohybovala se podivným klusem. Talmanes se viditelně otřásl.
Bylo stěží dost světla, aby něco viděli. Teď, když zapadlo slunce, hory a šedé mraky bránily tomu zbytku. Mnohé z ulic byly lemovány lucernami, ale nevypadalo to, že je někdo rozsvítí.
„Mate, stahujou nás,“ řekl Talmanes s mečem v pohotovosti.
„To není jenom o naší sázce,“ řekl Mat, naslouchaje jekotu a výkřikům. Ozývaly se po celém městečku. O kus dál v jedné boční uličce vylétla z horního patra jednoho z domů dvě zápasící těla. Byly to ženy, které se během pádu drásaly a na zem dopadly s nechutným žuchnutím. Přestaly se hýbat.
„Pojďte,“ řekl Mat a obrátil Oka. „Musíme najít Toma a ženy.“ Hnali se postranní uličkou, která bude protínat hlavní ulici, a cestou míjeli tlupy mužů a žen, bojujících ve strouhách. Na ulici vyklopýtal tlusťoch se zakrvácenými tvářemi a Mat ho zdráhavé srazil. Po stranách bojovalo příliš mnoho lidí, než aby riskoval a s muži toho ubohého blázna objížděl. Mat viděl bojovat dokonce i děti, které větší protivníky kousaly do nohou a stejně staré škrtily.
„Celá ta zatracená vesnice se zbláznila,“ zamumlal Mat ponuře, když se jejich čtveřice vřítila na hlavní ulici a stočila se k nóbl hostinci. Vyzvednou Aes Sedai a potom se vydají na východ pro Torna, protože jeho hospoda ležela dál.
Na hlavní ulici to naneštěstí vypadalo hůř než na té, z níž vyjeli. Nyní už byla téměř úplná tma. Vlastně se Matovi zdálo, že tady tma nastává příliš rychle. Nepřirozeně rychle. Po celé délce cesty se hemžily stíny, postavy, které bojovaly, vřískaly a zápasily v prohlubujícím se temnu. V té tmě někdy bojující vypadali jako jediné spojené bytosti – hrůzostrašné zrůdy s tuctem mávajících údů a stovkou úst, ječících z temnoty.
Mat ostruhami pobídl Oka vpřed. Nedalo se dělat nic jiného než se prohnat středem toho všeho.
„Světlo,“ zaječel Talmanes, když se hnali k hostinci. „Světlo!“
Mat zaťal zuby, předklonil se v sedle a s oštěpem přitisknutým k boku projížděl tou noční můrou. Tmou otřásal řev a po ulici se válela těla. Mat se nad tím hrůzným pohledem třásl a tiše klel. I samotná noc jako by seje snažila zadusit, uškrtit a plodit temná vražedná monstra.
Oko a ostatní koně byli dobře vycvičení a všichni čtyři se řítili po ulici. Mat se těsně vyhnul tomu, aby ho temné postavy, chňapající mu po nohách, nestrhly ze sedla. Postavy vřeštěly a syčely jako armády utopenců, snažící se stáhnout ho do hlubokého, nadpřirozeného moře.
Delamův kůň vedle Mata náhle prudce zastavil, a když před něj skočila masa černých postav, v panice se vzepjal a vyhodil Delarna ze sedla.
Při mužově zaječení, které znělo nějak odlišněji a lidštěji než okolní křik, Mat Okovi přitáhl uzdu a obrátil se.
„Mate!“ vykřikl Talmanes, když se prohnal kolem. „Jeď dál! Nemůžeme zastavit!“
Ne, pomyslel si Mat a potlačil paniku. Ne, tady nikoho nenechám. Zhluboka se nadechl a bez ohledu na Talmanese kopnutím pobídl Oka zpátky k černému chuchvalci těl v místě, kde Delam spadl. Z čela mu stříkal pot, ochlazovaný větrem, jak se hnal tryskem. Sténání, křik a syčení všude kolem jako by se snášely přímo na něj.
Mat zařval a vrhl se z Oková hřbetu – nemohl tam dojet na koni, aniž by hrozilo, že muže, jehož chtěl zachránit, ušlape. Nesnášel boj ve tmě, zatraceně ho nesnášel. Zaútočil na temné postavy, jejichž tváře až na občasný záblesk zubů nebo šílených očí, odrážejících umírající světlo, vůbec neviděl. Krátce mu to připomnělo jinou noc, kdy ve tmě zabíjel zplozence Stínu. Až na to, že tyhle postavy, s nimiž bojoval, se nepohybovaly tak elegantně jako myrddraalové. Neměli ani takovou koordinaci pohybů jako trolloci.
Na okamžik to vypadalo, že Mat bojuje se samotnými stíny – stíny vrhanými prskajícím světlem ohně, náhodnými a nekoordinovanými, ale o to víc smrtícími, neboť je nedokázal předvídat. Stěží unikal tomu, aby mu lebku nerozdrtily nesmyslné útoky. Ve dne by takové útoky byly k smíchu, ale od této temné lidské smečky, tvořené muži i ženami, kterým bylo jedno, do čeho udeří nebo komu ublíží, byly zahlcující. Mat brzy zjistil, že bojuje, jen aby se udržel naživu, širokými rozmachy se rozháněl ašandarei, které používal k tomu, aby někomu podrazil nohy, stejně často, jako k tomu, aby někoho zabil. Když se ve tmě něco pohnulo, udeřil. Světlo, jak v tomhle Delama najde?