Kousek od něj se pohnul stín a Mat okamžitě poznal šermířskou figuru. Krysa žvýká zrní? Vesničan by nic takového neuměl. Chlapík!
Mat se k onomu stínu obrátil a sekl další dva stíny do hrudi, až se ozvalo hekání a bolestivé vytí. Delamova postava upadla pod hromadou dalších a Mat nevěřícně zařval, přeskočil ležící tělo a dopadl s oštěpem klesajícím v širokém oblouku. Kam udeřil, stíny krvácely a jejich krev byla jen další skvrnou temnoty a Mat použil konec násady, aby odrazil další. Sáhl dolů, vytáhl jeden ze stínů na nohy a uslyšel mumlavou kletbu. Byl to Delam.
„Honem,“ řekl Mat, zatímco muže táhl k Okovi, který stál s frkáním nehybně ve tmě. Zdálo se, že útočící lidé si zvířat nevšímají, což bylo štěstí. Mat strčil klopýtajícího Delama ke koni, pak se obrátil a pustil do boje se smečkou, která ho – jak očekával – pronásledovala. Mat opět tančil s temnotou, rozdával další a další rány a snažil se odpoutat, aby se mohl vyšvihnout do sedla. Odvážil se ohlédnout a zjistil, že Delamovi se podařilo vyškrábat Okovi na hřbet – ale voják seděl zhroucený ve zplihlé hromadě. Jak těžce byl zraněný? Vypadalo to, že je stěží schopen udržet se zpříma. Krev a zatracený popel!
Mat se obrátil zpět k útočníkům a roztočeným oštěpem seje snažil zatlačit. Oni se však nestarali, jestli jsou zranění, bylo jim jedno, jak je Mat nebezpečný. Prostě stále přicházeli! Obklíčili ho. Napadali ho ze všech stran. Zatracenej popel! Obrátil se právě včas, aby si všiml temného tvaru, který se na něj hnal zezadu.
Nocí se něco zablesklo a odrazilo jakési velmi vzdálené světlo. Temná postava za Matem se zhroutila na sem. Další záblesk a padla jedna z těch, které měl Mat před sebou. Náhle se kolem prohnala postava na bílém koni a vzduchem se mihl další nůž a srazil třetího muže.
„Tome!“ vykřikl Mat, neboť poznal plášť.
„Naskoč na svého koně!“ odpověděl mu Tomův hlas. „Docházejí mi nože!“
Mat se rozmáchl oštěpem, smetl další dva vesničany a pak se vrhl vpřed a skočil na koně s nadějí, že Tom ho bude při ústupu krýt. A vskutku za sebou uslyšel několik bolestivých výkřiků. Vzápětí mu hřmění na cestě oznámilo rychle se blížící koně. Mat se vytáhl do sedla, zatímco zvířata projela černým marastem a vesničany rozehnala.
„Mate, ty pitomče!“ zahulákal Talmanes z jednoho z koní, stěží viditelný jako silueta ve tmě.
Mat se na Talmanese vděčně usmál, obrátil Oka a zachytil Delama, který málem spadl. Voják byl naživu, neboť se slabě zmítal, ale na boku měl kluzkou vlhkou skvrnu. Mat ho držel před sebou a ve tmě se neobtěžoval otěžemi, ale ovládal Oka rychlými pohyby kolen. Sám povely pro koně v bitvě neznal, ale jeho proklaté vzpomínky ano, takže Oka vycvičil, aby je poslouchal.
Tom se prohnal kolem a Mat Oka obrátil, aby jej následoval, zatímco sám jednou rukou přidržoval Delama a v druhé držel oštěp. Talmanes s Hamaném mu jeli z obou stran po boku a společně se řítili uličkou šílenství k hostinci na jejím konci.
„No tak, chlape,“ zašeptal Mat Delamovi. „Vydrž. Aes Sedai jsou hned před náma. Ty tě dají dohromady.“
Delam něco zašeptal v odpověď.
Mat se naklonil blíž. „Cos říkal?“
„… a hází kostkou, dokud nepoletíme,“ zašeptal Delam. „Zatančit si se Stínovým Jakém…“
„Bezva,“ zamumlal Mat. Před sebou viděli světla a Mat byl schopen rozeznat, že vycházejí z hostince. Třeba našli jediné místo v téhle proklaté vesnici, kde si lidi ještě uchovali zdravý rozum.
Ale ne. Výbuchy světla mu byly povědomé. Ohnivé koule, blýskající se v horním poschodí hostince.
„No,“ poznamenal Talmanes vlevo od něj, „vypadá to, že jsou Aes Sedai pořád naživu. Alespoň něco.“
Kolem vchodu do hostince se mačkaly postavy, bojující ve tmě, jejichž zápas v pravidelných intervalech shora osvětlovaly záblesky v oknech.
„Kolem a dozadu,“ navrhl Tom.
„Jeďte,“ řekl jim Mat a prohnal se kolem bojujících postav. Talmanes, Tom a Harnan jej následovali Okovi v patách. Mat požehnal svému štěstí, že když objížděli hospodu dozadu, nenarazili v rozměklejší půdě na nějakou dim nebo brázdu v zemi. Koně by snadno mohli klopýtnout, zlomit si nohu a na všechny přivolat katastrofu.
Vzadu za hostincem bylo ticho a Mat zastavil koně. Tom seskočil z toho svého a jeho hbité pohyby popíraly předchozí stížnosti na stáří. Pak zaujal postavení, z nějž sledoval bok budovy, aby viděl, zdaje nepronásledují.
„Hamané!“ řekl Mat a ukázal oštěpem ke stájím. „Vyveď ženským koně a připrav je. Když to půjde, osedlej je, ale pokud budem muset, buď připravený odjet bez sedel. Světlo dej, že nebudeme muset odjet daleko, jenom asi tak míli, abychom se dostali z vesnice a pryč od tohohle šílenství.“
Haman ve tmě zasalutoval, pak sesedl a rozběhl se ke stájím. Mat počkal, dokud neusoudil, že na něj ze tmy nikdo nevyskočí, a pak promluvil na Delama, kterého stále držel před sebou. „Jsi při vědomí?“
Delam chabě přikývl. „Ano, Mate. Ale mám ránu v břiše. Já…“
„Přivedeme Aes Sedai,“ řekl Mat. „Nemusíš nic než tady sedět. Zůstaň v sedle, dobře?“
Delam znovu přikývl. Mat zaváhal, když viděl mužovy slabé pohyby, ale Delam se chopil Okových otěží a zatvářil se odhodlaně. Mat tedy sklouzl ze sedla s ašandarei připraveným v ruce.
„Mate,“ ozval se Delam ze sedla.
Mat se obrátil.
„Díky. Že ses pro mě vrátil.“
„Nikoho bych v něčem takovém nenechal,“ otřásl se Mat. „Umřít na bojišti je jedna věc, ale umřít někde tam ve tmě… No, to jsem nehodlal připustit. Talmanesi! Podívej se, jestli nenajdeš nějaké světlo.“
„Dělám na tom,“ ozval se Cairhieňan, který stál u zadních dveří hostince. Našel lucernu, která tam visela. O pár křísnutí později osvětlilo zadní dvůr hostince malé tlumené světlo. Talmanes lucernu rychle zakryl a světlo téměř zmizelo.
Tom přiklusal zpátky. „Nikdo nás nesleduje, Mate,“ řekl.
Mat přikývl. Ve světle lucerny viděl, že je Delarn ve špatném stavu. Nejen rána v břiše, ale škrábance na tváři, roztrhaná uniforma a jedno oko nateklé tak, že na ně neviděl.
Mat si stoupl k Okovi, vytáhl kapesník, natáhl se k muži v sedle a přitiskl kapesník na ránu. „Pevně si to drž. Jak jsi k tomu zranění přišel? Nemají zbraně.“
„Jeden mi vytrhl meč,“ zamručel Delam. „Jakmile ho měl, dokázal ho použít docela dobře.“
Talmanes otevřel zadní dveře hostince. Podíval se na Mata a přikývl. Cesta uvnitř byla čistá.
„Brzo se vrátíme,“ slíbil Mat Delamovi. Uvolněně sevřel ašandarei, přešel krátkou vzdálenost ke dveřím a kývl na Talmanese a Torna. Celá trojice zmizela uvnitř.
Dveře vedly do kuchyně. Zatímco se Mat pozorně rozhlížel po temné místnosti, Talmanes do něj šťouchl a ukázal na několik hromádek na podlaze. Paprsek světla z lucerny odhalil na podlaze dva kuchtíky, stěží desetileté; mrtvé, se zlámanými krky. Mat odvrátil pohled, obrnil se a vplížil se do místnosti. Jenom malí kluci, a teď jsou kvůli tomuhle šílenství mrtví.
Tom zachmuřeně potřásl hlavou a všichni tři se kradli vpřed. V další chodbě narazili na kuchaře, který s vrčením tloukl do hlavy někoho, kdo vypadal jako hostinský. Přinejmenším měl na sobě bílou zástěru. Byl už mrtvý. Ve chvíli, kdy vstoupili do chodby, se tlustý kuchař k Matovi a Talmanesovi obrátil se zvířeckou zuřivostí v očích. Mat zdráhavé udeřil a umlčel ho dřív, než mohl zavýt a přivolat další lidi.