„Na schodech se bojuje,“ řekl Talmanes a kývl směrem dopředu.
„Vsadím se, že je tu schodiště pro služebnictvo,“ poznamenal Tom. „Tohle místo vypadá dost dobře, aby ho mělo.“
A skutečně, když prošli dvě chodby v zadní části budovy, našli úzké rozviklané schody, vedoucí vzhůru do tmy. Mat se zhluboka nadechl a s připraveným ašandarei vyrazil vzhůru. Hostinec měl jen dvě podlaží a záblesky vycházely z druhého, z místa poblíž průčelí.
Vyšli do patra, otevřeli dveře a ucítili palčivý zápach spáleného masa. Tady byly chodby ze dřeva, natřeného silnou vrstvou bílé barvy. Podlahu pokrýval tmavě hnědý koberec. Mat kývl na Talmanese a Toma, a ti se s připravenými zbraněmi vyřítili ze schodiště do chodby.
Jejich směrem okamžitě zasvištěla ohnivá koule. Mat zaklel, uskočil dozadu, narazil do Talmanese a těsně se ohni vyhnul. Tom se s kejklířskou obratností vrhl k zemi a oheň prolétl nad ním. Mat s Talmanesem se málem skutáleli ze schodů.
„Zatracenej popel!“ zaječel Mat do chodby. „Co si myslíte, že děláte?“
Nastalo ticho. Nakonec ho prolomil Jolinin hlas. „Cauthone?“ zavolala.
„A kdo si zatraceně myslíš, že to je!“ zařval v odpověď.
„To nevím!“ řekla „Vyběhli jste tak rychle a s připravenými zbraněmi. Snažíte se nechat zabít?“
„Snažíme se vás zachránit!“ zaječel Mat.
„Vypadáme, že potřebujeme zachránit?“ ozvala se odpověď.
„No, pořád jste tady, ne?“ zavolal Mat zpátky.
Odpovědí mu bylo ticho.
„Při Světle!“ zavolala nakonec Joline. „Přijdete sem?“
„Nehodíš po mně žádnou další ohnivou kouli, že ne?“ zamumlal Mat a s Talmanesem v patách vyšel do chodby, zatímco se Tom škrábal na nohy. Našel tři Aes Sedai, jak stojí na vrcholku krásného širokého schodiště na opačném konci chodby. Teslyn s Edesinou dál vrhaly ohnivé koule na neviditelné nepřátele pod nimi. Vlasy měly mokré a šaty neupravené, jako kdyby se oblékaly ve spěchu. Joline, zahalená jen v bílém županu, měla v hezké tváři klidný výraz a tmavé lesklé mokré vlasy jí visely přes pravé rameno. Župan byl nahoře lehce rozevřený a ukazoval náznak toho, co se skrývá uvnitř. Talmanes tiše hvízdl.
„Není to žena, Talmanesi,“ zašeptal varovně Mat. „Je to Aes Sedai. Nepřemýšlej o ní jako o ženě.“
„Snažím se, Mate,“ řekl Talmanes. „Ale je to těžké.“ Zaváhal a dodaclass="underline" „Ať shořím.“
„Dávej si bacha, nebo tě vážně spálí,“ řekl Mat a sklopil si klobouk vepředu mírně dolů. „Vlastně to před chvílí skoro udělala.“
Talmanes vzdychl a jejich trojice se vydala chodbou k ženám. Jolinini dva strážci a tři Rudé paže, všichni s tasenými meči, stáli hned za dveřmi koupelny. V rohu byl svázán zhruba tucet sloužících: dvě mladá děvčata, která nejspíš obsluhovala při koupeli, a několik mužů v kazajkách a kalhotách. Joliliny šaty podle všeho nařezali na pruhy a použili ke spoutání. Hedvábí se na to hodilo mnohem lépe než vlněné ručníky. U vrcholku schodiště, těsně pod Aes Sedai, Mat stěží rozeznával hromádku těl, která podlehla mečům, a ne ohni.
Joline sledovala přicházejícího Mata pohledem, který naznačoval, že si myslí, že za to všechno nějak může on. Založila si ruce, čímž si zavřela výstřih, ačkoli si Mat nebyl jistý, jestli to udělala kvůli Talmanesovu civění nebo náhodou.
„Musíme jít,“ řekl Mat ženám. „Celý tohle město se zbláznilo.“
„Nemůžeme odejít,“ řekla Joline. „Nemůžeme odejít a nechat tyhle sloužící davu. Kromě toho musíme najít pantátu Tobrada a ujistit se, že je v bezpečí.“
„Pantáta Tobrad je hostinský?“ zeptal se Mat. Ze schodů zasvištěla ohnivá koule.
„Ano,“ řekla Joline.
„Pozdě,“ řekl Mat. „Jeho mozek už zdobí stěny dole. Podívej, jak jsem řekl, celá vesnice zešílela. Ti sloužící se vás pokusili zabít, ne?“
Joline zaváhala. „Ano.“
„Nechte je tady,“ prohlásil Mat. „Nemůžeme pro ně nic udělat.“
„Ale když počkáme do svítání…“ namítla Joline váhavě.
„A budeme dělat co?“ zeptal se Mat. „Spálíme na popel každého člověka, který se pokusí vyjít po schodech? Děláte tady kravál, který sem přitahuje pořád víc lidí. Abyste je zastavili, budete je muset zabít všechny.“
Joline se ohlédla na dvě zbývající ženy.
„Podívej,“ řek! Mat. „Mám dole zraněného vojáka a chci ho z toho dostat živýho. Pro zdejši lidi nemůžete nic udělat. Řekl bych, že muži museli zabít ty mrtvé na vrcholku schodiště, než jste se všechny cítily natolik v ohrožení, abyste použily sílu. Víš, jak jsou odhodlaní.“
„Dobře,“ řekla Joline. „Půjdu. Ale vezmeme s sebou ty dvě dívky. Blaerik a Fen je můžou nést.“
Mat vzdychl – raději by byl, kdyby strážci měli volné ruce k boji pro případ, že se dostanou do potíží – ale nic víc neřekl. Kýl na Talmanese a Toma a netrpělivě čekal, až dva strážci zvednou svázané služtičky a přehodí si je přes rameno. Potom se celá skupina spěšně vydala zpátky dolů po schodišti pro služebnictvo. V čele šel Talmanes a průvod uzavírali Mat a Rudé paže. Mat slyšel napůl hněvivé a napůl radostné výkřiky, když si místní dole u schodiště uvědomili, že už na ně nepřiletí žádné další ohnivé koule. Ozval se dusot a řev, následovaný zvukem otvíraných dveří a Mat se přikrčil při představě, jak další služebnictvo, které nechali svázané v koupelně, padá davu do rukou.
Mat s ostatními vyrazili na zadní dvůr hostince a našli Delarna ležet na zemi vedle Oka. Vousatý Harnan klečel vedle něj a teď úzkostlivě zvedl hlavu. „Mate!“ řekl. „Spadl ze sedla. Já jsem…“
Edesina ho přerušila, přiběhla k nim a klekla si vedle Delarna. Zavřela oči a Mat ucítil zamrazení z medailonků. Zachvěl se při představě jediné síly, prýštící z Edesiny do muže. Bylo to téměř stejně špatné jako umírání, zatracenej popel, bylo! Sevřel medailonek pod košilí.
Delam ztuhl, ale pak zalapal po dechu a třepotavě otevřel oči.
„Hotovo,“ řekla Edesina a vstala. „Léčení ho oslabilo, ale dostala jsem se k němu včas.“
Harnan přichystal a osedlal všechny jejich koně, Světlo mu požehnej. Dobrý muž. Ženy nasedly a několikrát se ohlédly na hostinec.
„Je to, jako by je nakazila samotná temnota,“ řekl Tom, zatímco Mat pomáhal Delamovi do sedla. „Jako by je samotné Světlo opustilo a nechalo je jen Stínu…“
„Nemůžeme nic dělat,“ řekl Mat a vyhoupl se do sedla za Delarna. Po tom léčení byl voják příliš slabý, než aby jel sám. Mat pozoroval služky, které měli strážci přehozené vpředu přes koně. Zmítaly se v poutech a v očích měly nenávist. Mat se obrátil a kývl na Talmanese, který si lucernu připevnil k sedlu. Cairhieňan lucernu otevřel a celý dvůr zalilo světlo. Na sever vedla cestička ven ze dvora a do tmy. Piyč od armády, ale také přímo ven z vesnice, směrem ke kopcům. To Matovi stačilo.
„Jedeme,“ řekl a patami pobídl Oka do pohybu. Skupina se seřadila za ním.
„Říkal jsem ti, že bychom měli jít,“ poznamenal Talmanes, který jel po Matově levici a ohlížel se přes rameno. „Ale ty jsi musel zůstat ještě najeden hod.“
Mat se neohlížel. „Nemůžu za to, Talmanesi. Jak jsem měl vědět, že když zůstaneme, začnou si všichni jít navzájem po krku?“
„Cože?“ zeptal se Talmanes a podíval se na něj. „Copak tak lidé obvykle nereagují, když jim povíš, že zůstaneš na noc?“