Mat zvedl oči k nebi, ale jak své lidi vyváděl z vesnice, moc do smíchu mu nebylo.
O pár hodin později seděl Mat na skalním výběžku na temném úbočí kopce a hleděl dolů na Zadní Úhor. Ve vesnici vládla tma. Nesvítilo jediné světlo. Nedalo se říct, co se děje, ale přesto se díval. Jak by po tom, čím prošli, mohl člověk spát?
Tedy, vojáci spali. Delamovi to nevyčítal. Aessedaiovské léčení dokázalo člověka vyčerpat. Mat už ten mráz i sám pocítil a nemínil si tu zkušenost zopakovat. Talmanes a další Rudé paže se nemohli vymlouvat na léčení, ale byli to vojáci. Vojáci se naučili spát, když měli možnost, a vypadalo to, že je noční zážitek neznepokojil zdaleka tolik jako Mata. Ano, uprostřed dění si dělali starosti, ale teď už to byla jen další prožitá bitva. Další přežitá bitva. Když se ukládali ke spánku, statný Harnan o tom žertoval a usmíval se.
Mat ne. Celá ta událost působila nějak špatně. Měl tomu zákaz pobytu nějak zabránit? Způsobil Mat tím, že zůstal, všechna ta úmrtí? Krev a zatracený popel. Copak už žádné místo na světě nedávalo smysl?
„Mate. Chlapče,“ řekl Tom, který se k němu připojil a při chůzi jako vždy kulhal. Měl zlomenou ruku, třebaže se o tom nezmínil, dokud si Edesina nevšimla, jak sebou cuká, a netrvala na tom, že ho vyléčí. „Měl bys spát.“ Teď, když vyšel měsíc – ukrytý za mraky – bylo dost světla, aby Mat rozeznal, že si Tom dělá starosti.
Jejich skupina se zastavila v malé kotlině na jedné straně stezky. Byl z ní dobrý výhled na vesnici, a co bylo důležitější, na cestu, po níž Mat a ostatní unikli. Úžlabina ležela na příkrém úbočí a přístupná byla pouze zdola. Jedna osoba na hlídce mohla snadno zahlédnout každého, kdo by se pokusil proplížit do tábora.
Aes Sedai se uložily vzadu v úžlabině, ačkoli si Mat nemyslel, že opravdu spí. Jolinini strážci s sebou nezapomněli vzít pokrývky, jen tak pro jistotu. Strážci byli takoví. Matovi muži měli jen pláště, ale to jim nebránilo ve spánku. Talmanes dokonce navzdory jarním mrazíkům tiše chrápal. Mat zakázal rozdělat oheň. Nebyla taková zima, aby ho potřebovali, a jen by to upozornilo každého, kdo by je hledal.
„Jsem v pořádku, Tome,“ řekl Mat a udělal sedajícímu si kejklíři na skále trochu místa. „To ty by ses měl trochu prospat.“
Tom zavrtěl hlavou. „Jedna příjemná věc, které jsem si na stárnutí všiml, je, že tělo už asi nepotřebuje tolik spánku. Umírání nejspíš nevyžaduje tolik energie jako vyrůstání.“
„Nezačínej s tím zase,“ řekl Mat. „Musím ti připomínat, jakjsi tam vytáhl můj kostnatej zadek z potíží? S čím sis to předtím dělal starosti? Že už tě nepotřebuji? Kdybys dneska nebyl se mnou, kdybys mě nepřišel hledat, ležel bych mrtvý v té vesnici. Delam taky.“
Tom se zazubil a oči mu v měsíčním světle zajiskřily. „Dobře, Mate,“ řekl. „Už toho nechám, slibuju.“
Mat přikývl. Nějakou dobu společně seděli na skalisku a hleděli na městečko. „Nenechá mě to na pokoji, Tome,“ řekl Mat nakonec.
„Co?“
„Tohle všechno,“ řekl Mat unaveně. „Ten proklatý Temný a jeho zplozenci. Honí mě od tý noci v Dvouříčí a nic je nezastaví.“
„Myslíš, že to byl on?“
„Co jinýho by to mohlo být?“ zeptal se Mat. „Mírní vesničani, ze kterých se stanou krvelační šílenci? Byla to práce Temnýho a ty to víš.“
Tom mlčel. „Ano,“ řekl posléze. „Myslím, že ano.“
„Pořád po mně jdou,“ řekl Mat hněvivě. „Ten zatracenej gholam je někde tam venku, vím, že je, ale to je jenom jedna část. Myrddraalové a temní druzi, příšery a duchové. Honí mě a pronásledují. Od chvíle, co to začalo, klopýtám od jedné katastrofy k druhé a sotva držím hlavu nad vodou. Pořád tvrdím, že jenom potřebuju někde najít díru, kde bych hrál kostky a pil, ale to to všechno nezastaví. Nic to nezastaví.“
„Jsi ta’veren, chlapče,“ řekl Tom.
„Nežádal jsem o to. Ať shořím, přál bych si, aby všichni prostě šli otravovat Randa. On to má rád.“ Zatřásl hlavou, aby rozehnal obraz, který se vytvořil a ukazoval Randa, jak spí v posteli s Min stočenou vedle něj.
„Opravdu si to myslíš?“ zeptal se Tom.
Mat zaváhal. „Kéž by ano,“ přiznal. „Bylo by to tak jednodušší.“
„Z dlouhodobého hlediska lži nikdy věci neusnadňují. Ledaže je vykládáš přesně té správné osobě – obvykle ženě – v přesně tu správnou chvíli. Když je říkáš sám sobě, jenom tím přivoláš větší potíže.“
„Přivolal jsem na ty lidi potíže. V městečku.“ Ohlédl se k táboru, kde seděli dva strážci a hlídali stále ještě svázané služebné. Stále se zmítaly. Světlo! Kde braly tu sílu? Bylo to nelidské.
„Nemyslím, žes to byl ty, Mate,“ řekl Tom zamyšleně. „No, nebudu ti odporovat, že se za tebou táhnou trable – to, zdá se, dělá i samotný Temný. Ale Zadní Úhor… no, když jsem zpíval ve výčepu, něco jsem zaslechl. Vypadalo to nedůležitě. Ale když na to hledím zpětně, připadá mi, že to lidé očekávali. Nebo něco podobného.“
„Jak by mohli?“ zeptal se Mat. „Kdyby se to už stalo, byli by všichni mrtví.“
„Nevím,“ řekl zadumaně Tom. Pak jako by ho něco napadlo. Začal lovit uvnitř pláště. „Úplně jsem zapomněl. Možná že mezi tebou a tím, co se stalo, je nějaká souvislost. Tohle se mi podařilo sebrat chlapíkovi, který byl ke své smůle až příliš opilý.“ Kejklíř vytáhl složený kus papíru a podal ho Matovi.
Mat nakrčil čelo, papír si vzal a rozložil ho. V rozptýleném měsíčním světle přimhouřil oči, naklonil se blíž a zavrčel, když rozeznal, co je na papíru – ne slova, ale velmi přesný obrázek Matový tváře s nasazeným kloboukem. Dokonce měl kolem krku nakreslený medailonek se stříbrnou liščí hlavou. Zatracenej popel.
Skryl svou rozmrzelost. „Hezký chlapík. Pěkný nos, rovné zuby, švihácký klobouk.“
Tom si odfrkl.
„Viděl jsem nějaké chlapy, jak ukazují starostovi nějaký papír,“ řekl Mat, když papír znovu skládal. „Neviděl jsem, co na něm bylo, ale vsadím se, že totéž. Co o tom říkal ten chlapík, cos mu to sebral?“
„Rozdává je nějaká cizinka v jakési vesnici na sever odtud a nabízí odměnu každému, kdo tě viděl. Ten chlap dostal papír od kamaráda, takže nevěděl, jak ta žena vypadá ani jméno té vesnice. Buď mu to kamarád neřekl, protože chtěl odměnu pro sebe,’nebo byl prostě příliš opilý, než aby si to pamatoval.“
Mat si papír zastrčil do kapsy kabátu. Na východě začínalo zářit světlo klamného úsvitu. Celou noc proseděl vzhůru, ale necítil se unavený. Jen… vyprázdněný. „Vracím se,“ řekl.
„Cože?“ zeptal se překvapeně Tom. „Do vesnice?“
Mat přikývl a vstal. „Jakmile se rozední. Musím…“
Přerušila ho tlumená kletba. Prudce se otočil a sáhl po ašandarei. V mrknutí oka držel Tom v rukách dva nože. Ten, kdo zaklel, byl Fen, Jolinin saldejský strážce. S rukou položenou na meči stál a prohledával zem kolem. Blaerik stál s taseným mečem vedle Aes Sedai, ve střehu a připravený.
„Co je?“ zeptal se Mat stroze.
„Zajatci,“ řekl Fen.
Mat sebou škubl, když si uvědomil, že hromádky, které předtím ležely nedaleko strážců, jsou pryč. S klením se tam rozběhl. Talmanes přestal chrápat, když ho hluk probudil, a posadil se. Pouta z pruhů Jolininých šatů ležela na zemi, ale služky byly pryč.