„Co se stalo?“ zeptal se Mat a zhlédl.
„Já…“ Tmavovlasý strážce vypadal vyjeveně. „Nemám ponětí. Ještě před chvilkou tady byly!“
„Usnul jsi?“ naléhal Mat.
„Fen by nic takového neudělal,“ řekla Joline klidným hlasem a posadila se. Stále na sobě měla jen župan.
„Chlapče,“ ozval se Tom, „oba jsme tady ty holky viděli sotva před minutkou.“
Talmanes zaklel a probudil pět Rudých paží. Delam vypadal mnohem lépe, a když se škrábal na nohy, zdálo se, že už mu slabost po léčení téměř nevadí. Strážci žádali, aby se pustili do pátrání, ale Mat se jen obrátil zpátky k vesnici. „Odpovědi leží tam,“ řekl. „Tome jdeš se mnou. Talmanesi, pohlídej ženy.“
„Nás není třeba ,hlídat’, Matrime,“ ozvala se Joline podrážděně.
„Fajn,“ odsekl. „Tome, jdeš se mnou. Joline, pohlídej vojáky. Tak jako tak tady všichni zůstáváte. Teď nemám čas starat se o všechny.“
Nedal jim příležitost se dohadovat. Během několika minut seděli Mat s Tomem na koních a jeli dolů po cestičce zpátky k vesnici.
„Chlapče,“ řekl Tom, „co čekáš, že najdeš?“
„Nevím,“ odpověděl Mat. „Kdybych to věděl, tak bych tak netoužil se podívat.“
„Budiž,“ řekl Tom tiše.
Mat si těch podivností všiml téměř hned. Kozy na západní pastvině. V ranním světle to nedokázal říct s jistotou, ale vypadalo to, že je někdo pase. A blikala ve vesnici světla? Celou noc nezasvítilo ani jedno! Pobídl Oka k větší rychlosti a Tom jej mlčky následoval.
Dorazit na místo jim trvalo téměř hodinu – Mat nechtěl riskovat a utábořit se příliš blízko, jakkoli zároveň neměl v úmyslu městečko ve tmě objíždět a vracet se k vojsku. Když dojeli na dvůr za hostincem, už se zcela rozednilo, přestože bylo ještě časně ráno. U zadních dveří, které zjevně někdy potom, co Mat s ostatními odjeli, někdo vylomil z pantů, pracovalo několik mužů v šedých šatech. Poté, co Mat s Tomem vjeli na dvůr, muži zvedli hlavy a jeden z nich si s úzkostným výrazem sňal čapku. Nikdo nedělal žádné výhrůžné pohyby.
Mat Oka zastavil. Jeden z mužů zašeptal něco dalšímu, který vběhl dovnitř. Vzápětí ze dveří vyšel plešatějící muž v bílé zástěře. Mat cítil, jak bledne.
„Hostinský,“ řekl Mat. „Ať shořím, viděl jsem tě mrtvého!“
„Nejlepší bude, když zaběhneš pro starostu, synu,“ řekl hostinský jednomu z pracujících mužů. Pohlédl zpátky na Mata.Rychle. “
„Co se to tu u zatracené levice Jestřábího křídla děje?“ dožadoval se Mat vysvětlení. „Bylo to všechno nějaké zvrácené divadlo? Vy…“
Ze dveří vyhlédla hlava a podívala se kolem hostinského na Mata. Zavalitou tvář obklopovaly světlé kudmy. Naposledy, když tohoto muže, kuchaře, viděl, byl Mat nucen ho probodnout a podříznout mu krk.
„Ty!“ ukázal na něj prstem. „Zoů/Zjsem tě!“
„Uklidni se, synku,“ řekl hostinský. „Pojď dovnitř, přineseme ti trochu čaje a…“
„Nikam s tebou nejdu, duchu,“ prohlásil Mat. „Tome, vidíš to?“
Kejklíř se podrbal na bradě. „Možná bychom měli toho muže vyslechnout, Mate.“
„Duchové a přízraky,“ zamumlal Mat a obrátil Oka. „Jedeme.“ Pobídl Oka vpřed a s Torném v patách se rozjel před hostinec. Odtud zahlédl mnoho mužů, pracujících uvnitř, kteří nosili vědra s bílou barvou. Nejspíš proto, aby opravili místa, kde Aes Sedai stavení poškodily.
Tom zastavil vedle Mata. „Nic takového jsem nikdy neviděl, Mate,“ řekl. „Proč by přízraky malovaly zdi a opravovaly dveře?“
Mat zavrtěl hlavou. Zahlédl místo, kde bojoval s místními, aby zachránil Delarna. Nečekaně Oka zastavil, až Tom zaklel a musel vlastního koně obrátit a vrátit se.
„Co je?“ zeptal se Tom.
Mat ukázal prstem. Na zemi a několika kamenech vedle cesty byla krev. „Tady probodli Delama,“ řekl.
„Fajn,“ řekl Tom. Na ulici je míjeli lidé a odvraceli pohled. Matovi s Torném se širokým obloukem vyhýbali.
Krev a zatracenej popel, pomyslel si Mat. Zase jsem nás nechal obklíčit. Co když zaútočí? Pitomý blázne!
„No tak je tu krev,“ řekl Tom. „Co jsi čekal?“
„Kde je zbytek tý krve, Tome?“ zavrčel Mat. „Zabil jsem tady meet chlapů a viděl jsem je krvácet. Sám jsi tři sejmul noži. Kde je krevl“
„Zmizí,“ řekl nějaký hlas.
Mat otočil Oka a na cestě kousek od nich spatřil stát statného starostu s chlupatýma rukama. Už musel být někde poblíž; nebylo možné, aby ho dělníci dokázali přivést tak rychle. Ovšem vzhledem k tomu, jak to v téhle vesnici nejspíš chodilo, kdo by to mohl říct jistě? Barlden měl na sobě plášť a košili s několika novými dírami.
„Krev mizí,“ řekl a zněl vyčerpaně. „Nikdo z nás ji neviděl. Prostě se vzbudíme aje pryč.“
Mat se váhavě rozhlížel kolem. Z domů vykukovaly ženy a držely děti. Muži odcházeli s holemi a motykami na pole. Nebýt nervózní atmosféry z Matový a Tomovy přítomnosti, nikoho by nenapadlo, že se ve vesnici stalo něco špatného.
„Neublížíme vám,“ řekl starosta, odvraceje se od Mata. „Nemusíte se tvářit tak ustaraně. Alespoň ne do západu slunce. Jestli chcete, vysvětlím vám to. Buď pojďte se mnou a poslechněte si ho, nebo zmizte. Vlastně je mi to jedno, pokud přestanete moje město obtěžovat. Máme práci. Kvůli vám mnohem víc než obvykle.“
Mat pohlédl na Toma, který pokrčil rameny. „Poslouchání nikdy neškodí,“ řekl Tom.
„Nevím,“ řekl Mat s pohledem upřeným na Barldena. „Ne, pokud si nemyslíš, že by mohlo škodit ocitnout se v obklíčení šílených vraždících horalů.“
„Takže odcházíme?“
Mat pomalu zavrtěl hlavou. „Ne. Ať shořím, pořád mají moje zlato. Pojď, uvidíme, co nám chce říct.“
„Začalo to před několika měsíci,“ řekl starosta, stojící u okna. Byli ve vkusném – přesto prostém – obývacím pokoji jeho domu. Závěsy a koberec měly tlumenou, světle zelenou barvu, téměř stejnou jako listy kolotočníku, a stěny byly obloženy světlehnědým dřevem. Starostova manželka jim přinesla čaj ze sušených bobulí. Mat se rozhodl nepít a opíral se o stěnu poblíž východu na ulici. Oštěp měl vedle sebe.
Barldenova žena byla malá, mateřsky působící hnědovláska lehce při těle. Vrátila se z kuchyně s miskou medu do čaje a zaváhala, když si všimla Mata, opírajícího se o stěnu. Přejela pohledem oštěp, pak položila misku na stůl a odešla.
„Co se stalo?“ zeptal se Mat a zalétl pohledem k Tomovi, který také odmítl křeslo. Starý kejklíř stál se založenýma rukama vedle dveří do kuchyně. Kývl na Mata; žena neposlouchala u dveří. Kdyby slyšel někoho přicházet, dá znamení.
„Nejsme si jisti, jestli to bylo něco, co jsme udělali my, nebo jenom krutá kletba samotného Temného,“ řekl starosta. „Byl to běžný den začátkem roku, těsně před Abramovým svátkem. Nevzpomínám si, že by na něm bylo něco zvláštního. Tou dobou už se zhoršilo počasí, i když ještě nenasněžilo. Spousta z nás další den dělala běžnou práci a nijak nad tím nedumala.
Víte, ty zvláštnosti byly malé. Rozbité dveře, roztržené šaty a jejich majitel si nevzpomínal, kde k tomu přišel. A noční můry. Všichni jsme je měli, noční můry o smrti a zabíjení. Pár žen si začalo povídat a uvědomily si, že si nepamatují, jak šly předchozího večera spát. Pamatovaly si, jak se probudily v bezpečí a pohodlí vlastních postelí, ale jen pár si jich pamatovalo, jak se tam dostaly. Ti, kdo si vzpomínali, šli spát brzy, před západem slunce. My ostatní jsme ten večer měli rozmazaný.“