Umlkl. Mat se podíval na Torna, který nijak nereagoval. Mat v jeho modrých očích viděl, že se ten příběh snaží zapamatovat. Jestli mě hodlá strčit do nějaké balady, raději by to mělo být správně, pomyslel si Mat a založil si ruce. A neměl by vynechat můj klobouk. Je to zatraceně dobrý klobouk.
„Té noci jsem byl na pastvinách,“ pokračoval starosta. „Pomáhal jsem starému Garkenovi s kusem polámaného plotu. A pak… nic. Všechno bylo rozmazané. Příštího rána jsem se probudil ve své posteli vedle manželky. Byli jsme unavení, jako bychom nespali dobře.“ Odmlčel se a pak tišeji dodaclass="underline" „A já jsem měl noční můry. Jsou nejasné a vyblednou. Ale jeden živý obraz si pamatuju. Starý Garken mi leží mrtvý u nohou. Jako by ho zabilo divoké zvíře.“
Barlden stál vedle okna na východní stěně, naproti Matovi, a zíral ven. „Ale příštího dne jsem se šel na Garkena podívat a byl v pořádku. Dokončili jsme opravu plotu. Teprve když jsem se vrátil do vsi, zaslechl jsem, jak se lidi baví. Stejné noční můry, chybějící hodiny po západu slunce. Sešli jsme se a probírali to a pak se to stalo znovu. Slunce zapadlo, a když vyšlo, opět jsem se vzbudil v posteli, unavený a s hlavou plnou nočních můr.“ Zachvěl se, pak přešel ke stolu a nalil si šálek čaje.
„Nevíme, co se v noci děje,“ řekl starosta, zatímco si do čaje vmíchával lžičku medu.
„Vy nevíte?“ vyptával se Mat. „Já vám zatraceně můžu říct, co se v noci děje Vy…“
„My nevíme, co se děje,“ přerušil ho starosta a prudce vzhlédl. „A ani to nechceme vědět.“
„Ale…“
„Nepotřebujeme to vědět, cizinče,“ řekl starosta ostře. „Chceme žít naše životy, jak nejlíp to jde. Mnozí z nás chodí spát časně, před západem slunce. Tak nemáme v paměti žádné díry. Jdeme si lehnout a vzbudíme se ve stejné posteli. Máme noční můry a snad nějaké škody na domě, ale nic, co by se nedalo opravit. Jiní raději zajdou do krčmy a pijí až do západu slunce. Myslím, že v tomhle je to milosrdné. Vypij, co chceš, a nemusíš se starat o to, jak se dostaneš domů. Vždycky se probudíš v bezpečí a v pořádku v posteli.“
„Nemůžete se tomu úplně vyhýbat,“ řekl Tom tiše. „Nemůžete předstírat, že se nic nezměnilo.“
„To neděláme.“ Barlden se napil čaje. „Máme pravidla. Pravidla, která jste vy ignorovali. Po západu slunce nesmí hořet žádné ohně – nemůžeme dovolit, aby v noci vypukl požár, když s ním nemá kdo bojovat. A cizincům zakazujeme po západu slunce pobývat ve vesnici. To jsme se naučili rychle. První lidé, kteří tady po západu slunce uvízli, byli příbuzní bednáře Sammrieho. Příštího dne ráno jsme našli na stěnách jeho domu krev. Ale jeho sestra a její rodina spaly v pořádku v postelích, které jim nabídl.“ Starosta se na okamžik odmlčel. „Teď mají stejné noční můry jako my.“
„Tak prostě odejděte,“ řekl Mat. Odejděte z tohohle proklatýho místa a jděte někam jinam!“
„Zkoušeli jsme to,“ řekl starosta. „Vždycky se vzbudíme zpátky tady, bez ohledu na to, jak daleko odejdeme. Někteří se pokusili skoncovat se životem. Pohřbili jsme těla. Příštího dne ráno se probudili ve svých postelích.“
V pokoji nastalo ticho.
„Krev a zatracenej popel,“ zašeptal Mat. Zamrazilo ho.
„Přežili jste noc,“ řekl starosta a znovu si zamíchal čaj. „Když jsem viděl tu kaluž krve, myslel jsem si, že ne. Byli jsme zvědaví, kde se probudíte. Většinu pokojů v hostincích trvale obývají cestovatelé, kteří jsou teď v dobrém i ve zlém součástí naší vesnice. Nemůžeme si vybrat, kde se kdo probudí. Prostě se to stane. Prázdná postel dostane nového nájemníka a od té chvíle se tam budí každé ráno.
Každopádně, když jsem slyšel, jak se bavíte o tom, co jste viděli, uvědomil jsem si, že se vám muselo podařit uniknout. Pamatujete si noc příliš živě. Každý, kdo… se k nám připojí, má prostě jen ty noční můry. Považujte se za šťastlivce. Navrhuju, abyste vyrazili dál a na Zadní Úhor zapomněli.“
„Máme s sebou Aes Sedai,“ řekl Tom. „Možná by mohly udělat něco, co by vám pomohlo. Mohli bychom to vzkázat Bílé věži, aby poslala…“
„Ne,“ prohlásil ostře Barlden. „Teď, když víme, jak se se situací vypořádat, nevedeme tak špatný život. Nechceme k sobě přitáhnout pozornost Aes Sedai.“ Odvrátil se. „Málem jsme vaši skupinu rovnou odmítli. Občas to děláme, když máme pocit, že poutníci nebudou naše pravidla poslouchat. Ale vy jste s sebou měli Aes Sedai. Ty se vyptávají a jsou zvědavé. Báli jsme se, že když vás odmítneme, začnou mít podezření a vstup si vynutí.“
„To, že jste je nutili odejít do západu slunce, v nich vyvolalo ještě větší zvědavost,“ řekl Mat. „A nechat obsluhu lázně, aby se je zatraceně pokusila zabít, taky není nejlepší způsob, jak zachovat tajemství.“
Starosta vypadal vyčerpaně. „Někteří chtěli… no, abyste tady uvízli. Mysleli si, že kdyby tady byly připoutané Aes Sedai, našly by cestu ven pro nás všechny. Všichni s tím nesouhlasíme. Každopádně je to náš problém. Prosím, prostě… prostě jděte.“
„Dobře.“ Mat se narovnal a vzal si oštěp. „Ale nejdřív mi řekni, odkud je tohle.“ Vytáhl z kapsy papír, ten, na němž byla jeho podobizna.
Barlden se na papír podíval. „Najdeš je všude v okolních vsích,“ řekl. „Někdo tě hledá. Jak jsem včera v noci řekl Ledronovi, naše hosty neprodávám. Nehodlal jsem vás unést a riskovat váš pobyt přes noc jen proto, abych získal nějakou odměnu.“
„Kdo mě hledá?“ zopakoval Mat.
„Asi dvacet mil na severovýchod leží malé městečko jménem Věmov. Povídá se, že když si chcete vydělat trochu peněz, můžete přinést zprávy o muži, který vypadá jako ten na tomhle nebo tom druhém obrázku. Jestli chceš najít toho, kdo tě hledá, zajdi do hostince U Hrozící pěsti.“
„Na druhém obrázku?“ nakrčil Mat čelo.
„Ano. Statný chlapík s vousem. Poznámka dole říká, že má zlaté oči.“
Mat pohlédl na Torna, který zvedl štětinaté obočí.
„Krev a zatracenej popel,“ zamumlal Mat a stáhl si krempu klobouku na boku dolů. Kdo jeho a Perrina hledal a co po nich chtěl? „Myslím, že asi pojedeme.“ Podíval se na Barldena. Chudák. To platilo pro celé městečko. Ale co s tím Mat může dělat? Některé bitvy jste mohli vyhrát, zatímco jiné jste prostě museli přenechat někomu jinému.
„Tvoje zlato je venku na voze,“ řekl starosta. „Z toho, cos vyhrál, jsme si nic nevzali. Jídlo je tam taky.“ Pohlédl Matovi do očí. „Tady držíme slovo. Jiné věci pod kontrolou nemáme, zvlášť když někdo neposlouchá pravidla. Ale neokrademe někoho jen proto, že je cizinec.“
„To je od vás velice shovívavé,“ prohlásil Mat rozhodně a otevřel dveře. „Pak teda přeju hezký den a až nastane noc, zkuste nezabít nikoho, koho bych nezabil já. Tome, jdeš?“
Kejklíř se k němu připojil, lehce kulhaje následkem starého zranění. Mat se ohlédl na Barldena, který stál s vyhrnutými rukávy uprostřed pokoje a hleděl dolů na šálek s čajem. Vypadal, jako by si přál, aby v šálku bylo něco ostřejšího.
„Chudák,“ řekl Mat a pak vyšel za Torném do jitřního světla a zavřel za sebou dveře.
„Předpokládám, že půjdeme po osobě, které rozdává ty tvoje obrázky?“ zeptal se Tom.
„To je jasné jako Světlo, že ano,“ řekl Mat, zatímco přivazoval ašandarei k Okovu sedlu. „Stejně je to cestou do Čtverkrálí. Povedu ti koně, když budeš řídit vůz.“