Tom přikývl. Prohlížel si starostův dům.
„Co je?“ zeptal se Mat.
„Nic, chlapče,“ řekl kejkliř. „Jenom… nu, je to smutný příběh. Se světem není něco v pořádku. Tady je trhlina ve vzoru. Městečko se v noci rozpadne a pak se svět pokusí ho znovu každý den vybudovat, aby bylo vše zase správně.“
„No, mohli být trochu otevřenější,“ řekl Mat. Zatímco Mat s Tomem hovořili se starostou, místní přitáhli vůz naložený jídlem. Byl zapřažený ke dvěma tažným koním s hnědou srstí a širokými kopyty.
„Otevřenější?“ zeptal se Tom. „Jak? Starosta má pravdu, pokusili se nás varovat.“
Mat zabručel, přešel k otevřené truhle a zkontroloval zlato. Bylo tam, právě jak starosta říkal. „Nevím,“ řekl. „Mohli by vztyčit nějakou varovnou ceduli, nebo tak něco. ,Ahoj. Vítejte v Zadním Úhoru. Pokud zůstanete přes noc, zamordujeme vás a sežereme vaše zatracené obličeje. Ochutnejte koláče. Čerstvé a voňavé od Martny Skákavé?“
Tom se nezasmál. „To je nechutné, chlapče. V tomhle městečku se odehrává příliš velká tragédie, než aby se o tom mluvilo lehkomyslně.“
„Legrační,“ řekl Mat. Odpočítal zhruba tolik zlata, kolik odhadoval, že by mohla být dobrá cena za jídlo a vůz. Po chvíli pak ještě přidal deset stříbrných korun. Všechno to položil na hromádku na schod přede dveřmi starostova domu a truhlici zavřel. „Čím jsou věci tragičtější, tím větší mám já chuť se smát.“
„Opravdu si ten vůz vezmeme?“
„Jídlo potřebujeme,“ řekl Mat, zatímco přivazoval truhlu dozadu na vůz. Podél soudků s pivem vyčnívalo několik velkých kol bílého sýra a půl tuctu skopových kýt. Jídlo vonělo dobře a Matovi zakručelo v břiše. „Poctivě jsem ho vyhrál.“ Rozhlédl se po místních obyvatelích, kteří je míjeli. Když je předchozího dne spatřil poprvé, myslel si, že jejich pomalý krok je důsledkem líné povahy. Nyní si uvědomil, že důvod je zcela jiný.
Obrátil se zpět a pokračoval v kontrole postrojů. „Z toho, že si bereme vůz a koně, nemám ani trochu špatné svědomí. Pochybuju, že tihle lidi budou v budoucnu moc cestovat…“
29
Do Bandar Ebanu
Moirain Damodredovna, která zemřela vinou mé slabosti.
Když projížděl mohutnou bránou Bandar Ebanu, následovaný svým doprovodem a v čele s řadami Aielů, Rand Tai’daišara zpomalil. Říkalo se, že na bráně je vyřezaná městská pečeť, ale když byla takto dokořán, Rand pečeť neviděl.
Bezejmenná temná družka, které jsem v murandských kopcích setnul hlavu. Zapomněl jsem, jak vypadali ti, kdo byli s ní, ale její tvář nezapomenu nikdy.
Hlavou mu běžel seznam. Nyní už to byl téměř každodenní rituál, jména všech žen, které zemřely jeho rukou nebo následkem jeho činů. Ulice byla z udusané hlíny a lemovaná vyjetými kolejemi, které se na křižovatkách protínaly. Půda zde byla světlejší, než byl zvyklý.
Colavaere Saighan, která zemřela, protože jsem z ní udělal nuzačku.
Projížděl kolem řad Domanců, žen v průsvitných róbách, mužů s tenkými kníry a barevnými kabáty. Cesty tady měly po stranách dřevěné chodníky, na kterých se tísnili lidé a sledovali je. Rand slyšel ve větru pleskat korouhve a prapory. Zdálo se, že jich je ve městě hodně.
První na seznamu byla vždy Moirain. To jméno bolelo nejvíc ze všech, protože ji mohl zachránit. Měl to udělat. Nenáviděl se za to, že jí dovolil, aby se pro něj obětovala.
Nějaké dítě seskočilo z chodníku a chtělo vyběhnout na cestu, ale jeho otec ho chytil za ruku a zatáhl ho zpátky do davu. Někteří kašlali a mumlali, ale většina byla zticha. Ve srovnání s tím zněl zvuk Randových pochodujících vojáků na udusané zemi jako hřmění.
Byla Lanfear opět naživu? Pokud mohl být navrácen Išamael, co ona? V tom případě byla Moirainina smrt k ničemu a jeho zbabělost byla o to víc pokořující. Už nikdy víc. Seznam zůstane, ale on už nikdy nebude tak slabý, aby neudělal, co je nutné.
Lidé na chodnících nejásali. Nu, nepřišel je osvobodit. Přišel udělat, co je nutné. Možná tady najde Graendal; Asmodean tvrdil, že v této zemi je, ale to už bylo dávno. Pokud by ji našel, možná to utiší jeho svědomí, pokud jde o vtrhnuti do země.
Měl ještě nějaké? Nedokázal se rozhodnout.
Liah Kosaida Čareen, kterou jsem zabil a říkal si, že je to pro její vlastní dobro. Luis Therin začal kupodivu odříkávat s ním a pročítal jména jako cizí, odrážející se hlas v Randově hlavě.
Před ním stála velká skupina Aielů a čekala na něj na náměstí s měděnými vodotrysky ve tvaru koní, vyskakujících ze zpěněné vlny. Před fontánou seděl muž na koni, obklopený čestnou stráží. Byl to statný muž s poctivou tváří, vrásčitou kůží a šedými vlasy. Celo měl oholené a napudrované podle módy cairhienských vojáků. Dobraine byl spolehlivý, přinejmenším jako kterýkoli Cairhieňan.
Sendara z Železné hory Taardadů, Lamelle z Kouřové vody Miagomů, Andhilin z Červené soli Gošienů.
Iliena Therin Moerelle, řekl Luis Therin, který to jméno vsunul mezi dvě jiná. Rand to dovolil. Alespoň ten šílenec znovu nevřeštěl.
„Urozený pane Draku,“ řekl Dobraine hladce a blížícímu se Randovi se uklonil. „Odevzdávám ti město Bandar Eban. Pořádek byl znovu nastolen, jak jsi přikázal.“
„Žádal jsem tě, abys nastolil pořádek v celé zemi, Dobraine,“ řekl Rand tiše. „Ne jen v jednom městě.“
Šlechtic lehce povadl.
„Máš tady pro mne někoho z kupecké rady?“ zeptal se Rand.
„Ano,“ řekl Dobraine. „Milisair Čadmar, poslední, která unikla chaosu ve městě.“ V očích měl dychtivý výraz. Vždy byl oddaný, ale nebyla to jen lest? V poslední době měl Rand potíže důvěřovat komukoliv. Ty, kteří se zdáli nejdůvěryhodnější, bylo třeba sledovat nejvíc. A Dobraine byl Cairhieňan. Troufal si Rand věřit komukoli z Cairhienu, s těmi jejich hrami?
Moirain byla Cairhieňanka. Věřil jsem jí. Většinou.
Možná Dobraine doufal, že si ho Rand vybere jako krále Arad Domanu. Byl správcem Cairhienu, ale – stejně jako většina ostatních – věděl, že Rand chce mít na Slunečním trůnu Elain.
Nu, možná by přese všechno mohl Rand toto království dát Dobrainovi. Byl lepší než většina ostatních. Rand na něj kývl, ať jede v čele, a on tak učinil a s oddílem Aielů se vydal širokou postranní ulicí. Rand jel za ním a v hlavě mu stále běžel seznam.
Zdejší budovy byly vysoké a hranaté, ve tvaru krabic naskládaných jedna na druhé. Mnohé měly balkóny, přecpané lidmi stejně jako chodníky dole. Každé jméno na Randově seznamu ho pálilo, ale nyní byla ta bolest cizí a vzdálená. Jeho pocity byly… ode dne, kdy zabil Semirhage, jiné. Naučila jej, jak vinu a bolest pohřbít. Myslela si, že ho spoutá, ale místo toho jej posílila.
Přidal na seznam její a Elzino jméno. Vůbec neměly právo na něm být. Semirhage nebyla ani tak žena, jako stvůra. Elza jej zradila, když celu dobu sloužila Stínu. Ale přesto jména přidal. Měly na něj stejná práva za to, že je zabil, jako všechny ostatní. Dokonce větší. Nechtěl pro záchranu Moirain zabít Lanfear, ale raději použil odřivous a vymazal Semirhage z bytí, než by se nechal znovu uvěznit.
Dotkl se předmětu, který měl uložený ve váčku na sedle. Byla to hladká figurka. Neřekl Kadsuane, že ji jeho služebníci zachránili z Kadsuanina pokoje. Nyní, když Kadsuane vykázal, jí to ani nikdy neřekne. Věděl, že se stále drží jeho doprovodu a pokouší tak jeho příkaz, že už nikdy nechce vidět její tvář. Ale dělala, co nařídil, tak ji nechal být. Nebude s ní mluvit a ona nebude mluvit s ním.