Kadsuane byla nástroj, a ten nástroj se ukázal být neúčinným. Nelitoval, že ho zahodil.
Jendhilin, Děva, Miagomaz Chladného vrchu, pomyslel si a Luis Therin mumlal zároveň s ním. Seznam byl tak dlouhý. Než Rand zemře, ještě se rozroste.
Smrt ho už netrápila. Konečně pochopil výkřiky Luise Therina, aby nechal vše skončit. Rand si zasloužil zemřít. Existovala tak silná smrt, aby se člověk nikdy nemusel zrodit znovu? Konečně došel na konec seznamu. Kdysi si ho opakoval, aby jména nezapomněl. To už teď nebylo možné; nedokázal by je zapomenout, ani kdyby chtěl. Opakoval šije jako připomínku toho, co je zač.
Luis Therin však chtěl dodat ještě jedno jméno. Elmindreda Farshaw, zašeptal.
Rand prudce zarazil Tai’daišara, čímž zastavil uprostřed ulice i zástup Aielů, saldejských jezdců a dalšího doprovodu. Dobraine se na bílém hřebci tázavě obrátil.
Já jsem ji nezabil! pomyslel si Rand. Luisi Therine, ona žije. Nezabili jsme ji! A v každém případě to byla vina Semirhage.
Ticho. Stále cítil své prsty na jejím hrdle, svírající, bezmocné, a přesto neuvěřitelně silné. Dokonce i když za jeho činy stála Semirhage, byl to Rand, kdo byl příliš slabý, než aby Min poslal pryč a ochránil ji.
Neposlal ji pryč. Ne proto, že byl příliš slabý, ale protože něčemu v jeho nitru na tom přestalo záležet. Ne na ní – vášnivěji miloval a vždycky bude. Ale věděl, že mu v patách kráčejí smrt, bolest a zkáza, které za sebou vleče jako plášť. Min tady mohla zemřít, ale kdyby ji poslal pryč, hrozilo by jí stejné nebezpečí. Jeho nepřátelé měli nejspíš podezření, že ji miluje.
Nikde nebylo bezpečno. Kdyby zemřela, přidal by ji na seznam a trpěl dál.
Znova vyrazil vpřed dřív, než se mohli začít vyptávat, co se děje. Tai’daišarova kopyta dusala po udusané cestě, změklé vlhkem. Deště zde byly časté; Bandar Eban byl nejdůležitější přístav na severozápadě. I když to nebylo velkolepé město jako ta na jihu, stále bylo působivé. Řady a řady hranatých domů postavených ze dřeva, zvedající se do výše dvou až tří podlaží. Domy vypadaly jako na sobě postavené dětské kostky, tak dokonale čtvercové, s oddělenými podlažími. Bylo jich plné město, táhnoucí se po mírném svahu k rozlehlému přístavu.
Nejširší bylo město u přístavu, takže vypadalo jako lidská hlava se široce otevřenými ústy, která jako by chtěla vypít samotný oceán. Přístaviště bylo téměř prázdné; kotvil zde pouze shluk lodí Mořského národa – troj stěžňoví letci – a pár rybářských člunů. Kvůli své obrovské velikosti vypadal přístav o to víc opuštěně.
To byla první známka toho, že v Bandar Ebanu není všechno v pořádku.
Kromě téměř prázdného přístavu byly pro město nejcharakterističtější prapory. Vlály nad – či z ní visely – každou budovou, jakkoli skromnou. Mnoho z nich vyhlašovalo, jaké řemeslo se v dané budově provozuje – v Caemlynu by stejně posloužil prostý vývěsní štít. Prapory byly mnohem výstřednější než většina jiných, zářily jasnými barvami a třepotaly se ve větru nad domy. Na bocích většiny budov visely podobné prapory, podobající se goblénům, které zářivými písmeny uváděly majitele, řemeslnického mistra nebo obchodníka, kterému patří obchod. Dokonce i na obytných domech visely prapory se jmény rodin, které v nich žijí.
Domanci s měděnou kůží a tmavými vlasy měli rádi oblečení v jasných barvách. Domanské ženy byly proslavené svými šaty, které byly tak tenounké, až to bylo skandální. Říkalo se, že se velmi mladé domanské dívky učí umění manipulace s muži, a tak se připravují na dospělost.
Pohled na ně na všechny, jak stojí podél cest a sledují ho… byla to taková podívaná, že Randa téměř vytrhla ze zamyšlení. Tak před rokem by na ně zíral s otevřenou pusou, ale nyní jim stěží věnoval pohled. Vlastně mu připadalo, že když jsou takto pohromadě, působí Domanci mnohem méně výrazně. Květina v poli plevele je vždy působivá, ale když každý den chodíte kolem pěstěných květinových záhonů, už nepřitahují vaši pozornost.
Přestože nedával pozor, zaznamenal známky hladovění. Nebylo možné přehlédnout vyhublé děti a ztrhané obličeje dospělých. Ještě před pár týdny vládl ve městě chaos, přestože Dobraine s Aiely znovu nastolili pořádek. Některé domy měly špatně opravená okna nebo polámané štíty a některé prapory byly zjevně v nedávné době roztrženy a nepříliš dobře zalátány. Znovu byl nastolen řád, ale všichni měli ještě v čerstvé paměti, kdy tomu tak nebylo.
Randova skupina dorazila na ústřední křižovatku, kterou velké třepotající se prapory označovaly jako Arandijské náměstí, a Dobraine obrátil průvod k východu. Mnozí z Aielů, kteří Cairhieňana doprovázeli, měli kolem hlavy pruh červené látky, označující je za siswai’aman. Oštěpy draka. Rhuark měl nějakých dvacet tisíc Aielů, kteří tábořili kolem města a v blízkých vesnicích; nyní však už většina Domanců bude vědět, že tito Aielové následují Draka Znovuzrozeného.
Randa potěšilo, když zjistil, že letci Mořského národa dorazili – konečně – s obilím z jihu. Doufal, že to k nastolení pořádku pomůže stejně jako Dobraine a Aielové.
Průvod zabočil do bohaté části města. Věděl, kde ji najdou, dávno předtím, než domy začaly vyhlížet honosněji: co nejdál od přístavu, ale tak, aby stále ležela v pohodlné vzdálenosti od městských hradeb. Rand by boháče našel, aniž by se vůbec podíval do mapy. Podoba města si jejich polohu téměř vyžadovala.
Vedle Randa zaklapala koňská kopyta. Nejprve si myslel, že to bude Min – ale ne, jela za ním společně s moudrými. Hleděla teď na něj jinak, nebo si to jen namlouval? Vzpomněla si na jeho prsty na hrdle vždy, když viděla jeho tvář?
Dojela k němu Merise na mírné hnědé kobylce. Aes Sedai Randovo vyhnání Kadsuane rozzuřilo. Což nebylo překvapivé. Aes Sedai se s oblibou tvářily klidně a nevzrušeně, ale Merise a ostatní se Kadsuane podbízely jako vesnický hostinský, který se culí při návštěvě krále.
Taraboňanka se dnes rozhodla vzít si šátek, ukazující její příslušnost k zelenému adžah. Možná si ho vzala, aby tím posílila svou autoritu. Rand si v duchu povzdechl. Očekával střet, ale doufal, že přesun ho odloží do té doby, než se nálada uklidní. Do jisté míry Kadsuane respektoval, ale nikdy jí nevěřil. Selhání muselo mít následky a jemu se velice ulevilo, že už s ní nemusí jednat. Už žádné provázky, kterými ho bude omotávat.
Nebo jich alespoň bude méně.
„Tohle vypovězení je pošetilé, Rande al’Thore,“ řekla Merise přezíravě. Snažila se ho záměrně rozčílit, třeba proto, aby byl přístupnější nátlaku? Po řadě měsíců, kdy musel jednat se samotnou Kadsuane, byla ženina chabá imitace téměř k smíchu.
„Měl bys ji prosit za odpuštění,“ pokračovala Merise. „Snížila se k tomu, že jede dál s námi, přestože ji tvůj nesmyslný zákaz nutí, aby navzdory horku nosila plášť se zvednutou kápí. Měl by ses stydět.“
Zase Kadsuane. Neměl jí nechat prostor, aby se kolem jeho příkazu protáhla.
„Nuže?“ zeptala se Merise.
Rand otočil hlavu a pohlédl Merise do očí. Během několika posledních hodin zjistil něco ohromujícího. Tím že v sobě potlačoval kypící zuřivost – tím, že se stal cuendillarem - pochopil něco, co mu dlouho unikalo.