Lidé nereagovali na hněv. Nereagovali na požadavky. Ticho a otázky, ty byly mnohem účinnější. Vskutku, Merise – plně vycvičená Aes Sedai – pod silou jeho pohledu povadla.
Nevložil do něj žádné emoce. Jeho zuřivost, jeho hněv, jeho vášeň – vše tam stále bylo, pohřbené uvnitř. Ale obklopil je ledem, chladným a znehybňujícím. Byl to led z místa, kam jej naučila chodit Semirhage, z místa které bylo jako prázdnota, ale mnohem nebezpečnější.
Možná že Merise tu zmrzlou zuřivost v jeho nitru vycítila. Nebo možná cítila něco jiného, skutečnost, že použil tu… sílu. Luis Therin se rozbrečel. Šílenec s tím začal pokaždé, když si Rand vzpomněl na to, co udělal, aby unikl z obojku, který mu Semirhage nasadila.
„To, co jsi udělal, byla hloupost,“ pokračovala Merise. „Měl bys…“
„Takže si myslíš, že jsem hlupák?“ zeptal se Rand tiše.
Na požadavky odpovídej tichem a na výzvy otázkami. Bylo úžasné, jak to fungovalo. Merise zmlkla a pak se viditelně zachvěla. Pohlédla dolů na měšec na sedle, kde vezl malou sošku muže, držícího kouli. Rand uvolnil sevření otěží a dotkl se figurky.
Nestavěl sošku na odiv. Prostěji nosil, ale Merise i většina ostatních věděly, že bude-li si to přát, může uvolnit téměř neomezenou sílu. Byla to nejsilnější známá zbraň. S její pomocí by mohl být schopen zničit celý svět. A ona se nevinně vezla na jeho sedle. To na lidi zabíralo.
„Já… Ne, nemyslím,“ přiznala. „Ne vždycky.“
„Myslíš si, že by neúspěchy měly procházet beztrestně?“ zeptal se Rand stále tichým hlasem. Proč se přestal ovládat? Tyhle malé mrzutosti nestály za to, aby se kvůli nim tak hněval. Pokud ho některá příliš obtěžovala, stačilo ji sfouknout jako svíčku.
Nebezpečná představa. Patřila jemu? Patřila Luisi Therinovi? Nebo… ta myšlenka přišla… odjinud?
„Nepochybnější byl příliš tvrdý,“ řekla Merise.
„Příliš tvrdý?“ zeptal se. „Uvědomuješ si, jakou udělala chybu, Merise? Uvažovala jsi o tom, co se mohlo stát? Co se mělo stát?“
„Já…“
„Konec všech věcí, Merise,“ zašeptal. „Temný, který ovládá Draka Znovuzrozeného. My oba, bojující na stejné straně.“
Mlčela a pak řekla: „Ano. Ale i ty sám jsi dělal chyby. Mohly skončit podobnou katastrofou.“
„Já za svoje chyby platím,“ řekl a odvrátil se. „Platím za ně každý den. Každou hodinu. Při každém nádechu.“
„Já…“
„Dost.“ Nezaječel. Promluvil pevně, ale tiše. Upřeněji hleděl do očí a nechal ji plnou měrou pocítit svou nevoli. Náhle v sedle celá ochabla a hleděla na něj vytřeštěnýma očima.
Ze strany se ozval hlasitý praskavý zvuk, následovaný nečekaným třesknutím. Vzduchem se rozlehly výkřiky. Rand se polekaně otočil. Balkón plný diváků se utrhl z podpěr a zřítil se na ulici, kde se roztříštil jako sud zasažený balvanem. Lidé sténali bolestí, jiní volali o pomoc. Zvuky se však ozvaly z obou stran ulice. Rand se se svraštěným čelem obrátil; spadl i druhý balkón přímo naproti prvnímu.
Merise zbledla, pak rychle obrátila koně a vydala se pomoci zraněným. Ostatní Aes Sedai už spěchaly léčit ty, kdo spadli.
Rand stiskem kolen pobídl Tai’daišara vpřed. Toto nezpůsobila síla, ale jeho povaha ta’veren, která měnila pravděpodobnost. Kamkoli přišel, děly se pozoruhodné a nahodilé věci. Velké množství porodů, smrtí, sňatků a nehod. Naučil se si toho nevšímat.
Nicméně jen zřídka vídal tak… násilné události. Mohl si být jistý, že to nebylo kvůli nějakému spolupůsobení té nové síly? Toho neviditelného, přesto však vábivého pramene síly, který Rand otevřel, použil a užil si jej? Luis Therin měl za to, že to, co se stalo, mělo být nemožné.
Původní důvod, proč se lidstvo provrtalo do věznice Temného, byla síla. Nový zdroj energie pro usměrňování, jako jediná síla, ale jiný. Neznámý a cizí a potenciálně obrovský. Ukázalo se, že tím zdrojem je sám Temný.
Luis Therin zakňučel.
Rand s sebou vezl přístupový klíč z určitého důvodu. Spojoval ho s jedním z největších sa’angrialů, jaký byl kdy vytvořen. S tou silou a s Nyneivinou pomocí Rand očistil saidín. Přístupový klíč mu umožnil otevřít nepředstavitelnou řeku, bouři ohromnou jako oceán. Byla to ta nejúžasnější věc, jakou kdy zažil.
Až do chvíle, kdy použil onu nepojmenovanou moc.
Ta druhá síla jej volala, zpívala mu, pokoušela ho. Tolik moci, tolik božských zázraků. Ale jeho to děsilo. Neodvážil sejí dotknout, znovu už ne.
A tak nosil klíč. Nebyl si jistý, který z obou zdrojů síly je nebezpečnější, ale dokud jej volaly oba, dokázal jim oběma odolávat. Jako dva lidé, kteří se oba křikem dožadují jeho pozornosti, se vzájemně přehlušovaly. Zatím.
Kromě toho si nenechá znovu nasadit obojek. Přístupový klíč by mu proti Semirhage nepomohl – když se člověk nechal z neopatrnosti nachytat, nepomohlo by mu jakékoli množství jediné síly – ale v budoucnu třeba ano. Kdysi se ho neodvažoval nosit, neboť se bál toho, co nabízí. Už si takovou slabost nemohl dovolit.
Bylo snadné poznat, kam mají namířeno; zhruba pět set cairhienských ozbrojenců tábořilo na pozemcích prostorného majestátního sídla. Aielové zde také měli postavené stany – ale také si zabrali nedaleké budovy a několik střech poblíž. Někde se utábořit pro Aiely znamenalo totéž, jako to místo střežit, neboť odpočívající Aiel byl asi dvojnásob ve střehu než obyčejný voják na hlídce. Rand nechal větší část svého vojska mimo město; nechá na Dobrainovi a jeho správcích, aby Randovým mužům našli ubytování uvnitř hradeb.
Rand zastavil Tai’daišara a prohlédl si nový domov.
Nemáme žádný domov, zašeptal Luis Therin. Zničili jsme ho. Spálili, roztavili na škváru, jako písek v ohni.
Panský dům znamenal ve srovnání s dřevěnou usedlostí rozhodně pokrok. Jeho rozlehlé pozemky střežila železná vrata. Květinové záhony byly prázdné – letos na jaře se květinám moc kvést nechtělo – ale trávník byl zelenější než většina těch, které vídal. Ano, byl převážně žlutý a hnědý, ale místy rostly zelené plošky. Zahradníci se snažili ze všech sil a jejich snaha byla vidět i v řadách arythských tisů, ostříhaných do podoby fantastických zvířat, které rostly po stranách trávníku.
Samotné sídlo bylo téměř palác; ve městě samozřejmě jeden byl a patřil králi. Ale říkalo se, že není tak skvělý jako domy kupecké rady. Prapor, který vlál vysoko nad sídlem, měl zářivě zlatou a černou barvu a prozrazoval, že se jedná o sídlo rodu Čadmarů. Možná, že tahle Milisair pokládala odjezd ostatních za příležitost. Pokud ano, tak jediná skutečná příležitost, kterou dostala, byla možnost nechat se zajmout Randem.
Brány na pozemky byly otevřené a Aielové z jeho doprovodu už pospíchali dovnitř a připojovali se ke svým společenstvům nebo kmenům. Bylo mrzuté, že jen vzácně čekali na Randovy příkazy, ale Aielové byli zkrátka Aielové. Jakýkoli náznak, že by měli počkat, se setkal jen se smíchem, jako by udělal skvělý vtip. Bylo by snazší zkrotit samotný vítr, než je přimět, aby se chovali jako mokřiňané.
To ho přimělo myslet na Aviendhu. Kam tak náhle odešla? Cítil ji skrze pouto, ale slabě – byla velmi daleko. Na východě. Co měla v Pustině na práci?
Zavrtěl hlavou. Všem ženám bylo těžké rozumět a Aielanky byly desetkrát nepochopitelnější. Doufal, že bude mít příležitost strávit s ní trochu času, ale ona se mu nepokrytě vyhýbala. Nu, třeba ji odrazovala přítomnost Min. Možná se Rand ubrání tomu, aby jí ublížil, než přijde smrt. Bylo lepší, že Aviendha utekla. Jeho nepřátelé o ní ještě nevěděli.