Pobídl Tai’daišara bránou a projel po cestě až k samotnému domu. Sesedl, vytáhl sošku z popruhu a zastrčil ji do velké kapsy kabátu, kterou mu pro ni předtím narychlo našili. Předal koně pacholkovi – jednomu ze sloužících, kteří patřili přímo k domu, oblečenému do zeleného kabátu a zářivě bílé košile s volány na rukávech a límci. Zdejší služebnictvo už bylo obeznámeno s tím, že Rand se zde ubytuje, když původní obyvatelka teď… požívá jeho ochrany.
Na schodech do domu se k němu připojil Dobraine. Dům měl čistě bílou omítku a podestu předního schodiště lemovaly dřevěné sloupy. Rand vešel do dveří. I poté, co žil v několika palácích, to na něj udělalo dojem. A znechutilo ho to. Podle blahobytu, který za vstupními dveřmi našel, by nikdy nečekal, že lidé ve městě hladovějí. U vchodu stála řada velice nervózních sloužících. Cítil jejich strach. Nestávalo se každý den, aby si něčí obydlí zabral samotný Drak Znovuzrozený.
Rand si strčil ruku mezi paži a bok, stáhl si jezdeckou rukavici a zastrčil si ji za opasek. „Kde je?“ obrátil se na dvojici Děv – Beralnu a Riallin – které dohlížely na služebnictvo.
„V prvním patře,“ odpověděla jedna z Děv. „Usrkává čaj, zatímco ruka sejí třepe tak, že hrozí, že porcelán rozbije.“
„Pořád jí říkáme, že není vězeň,“ dodala druhá Děva. „Jenom nemůže odejít.“
Obě to považovaly za zábavné. Rand se podíval vedle sebe, když se k němu ve vchodě připojil Rhuark. Vysoký kmenový náčelník s ohnivými vlasy si prohlédl místnost se třpytivým lustrem a zdobenými vázami. Rand věděl, nač myslí. „Můžete si vzít pětinu,“ řekl. „Ale jenom od boháčů, kteří bydlí v téhle čtvrti.“
Tak se to nedělalo; měl Aielům dovolit vzít si pětinu ode všech. Rhuark se ale nedohadoval. To, jak se Aielové zmocnili Bandar Ebanu, nebylo skutečné dobývání, přestože bojovali s pouličními bandami a zločinci. Možná jim neměl dávat nic. Ale když vzal v úvahu honosné domy jako tento, bylo zde bohatství, které si Aielové mohli vzít, přinejmenším mezi boháči.
Děvy přikývly, jako by to čekaly, a pak odklusaly, nejspíš aby si začaly vybírat svůj podíl. Dobraine je zděšeně sledoval. Cairhien musel aielskou pětinu vytrpět několikrát.
„Pořád nedokážu pochopit, proč je necháš drancovat jako loupežníky, kteří zastihli stráž karavany ve spánku,“ řekla Korele, která s úsměvem vplula do místnosti. Při pohledu na působivé zařízení zvedla obočí. „A takové je to hezké místo. Je to jako nechat vojáky, ať podupou jarní poupata, nemyslíš?“
Poslali ji za ním, když se zbavil Merise? Svým příjemným způsobem pohlédla Randovi do očí, ale on pohled opětoval tak dlouho, dokud sama neodvrátila zrak. Ještě si vzpomínal na doby, kdy to na Aes Sedai nefungovalo.
Obrátil se k Dobrainovi. „Vedl sis tady dobře,“ řekl urozenému pánovi. „I když jsi nezavedl pořádek v takovém rozsahu, jak jsem si přál. Shromáždi své vojáky. Narišma dostal pokyn otevřít vám průchod do Team.“
„Do Team, můj pane?“ zeptal se překvapeně Dobraine.
„Ano,“ řekl Rand. „Vyřiď Darlinovi, ať mě přestane otravovat posly. Má pokračovat ve shromažďování vojska; do Arad Domanu ho přivedu, až usoudím, že nastal čas.“ Což bude poté, co se setká s Dcerou Devíti měsíců, neboť toto setkání mnohé rozhodne.
Dobraine vypadal trochu schlíple. Nebo si to Rand jen vykládal? Dobrainův výraz se málokdy měnil. Myslel na to, že se jeho naděje na získání tohoto království vytrácejí? Intrikoval proti Randovi? „Ano, můj pane. Předpokládám, že mám odjet okamžitě?“
Dobraine nám nikdy nedal důvod o něm pochybovat. Dokonce sebral podporu pro Elain. aby získala Sluneční trůn!
Rand byl od něj pryč příliš dlouho. Příliš dlouho, než aby mu teď věřil. Ale nyní bude nejlepší dostat ho odtud; měl příliš mnoho času, aby si tady vybudoval postavení, a Rand žádnému Cairhieňanovi nevěřil, že nehraje politické hry.
„Ano, do hodiny odjíždíš,“ řekl Rand a obrátil se, aby vyšel po elegantním bílém schodišti.
Dobraine zasalutoval, klidný jako vždy, a vyšel předními dveřmi. Okamžitě poslechl. Jediným slůvkem si nepostěžoval. Byl to dobrý muž. Rand to věděl.
Světlo, co se to se mnou děje? napadlo Randa. Musím někomu věřit. Nebo ne?
Věřit? zašeptal Luis Therin. Ano, snad mu můžeme věřit. Neumí usměrňovat. Světlo, ten, komu vůbec nemůžeme věřit, jsme my…
Rand zaťal zuby. Pokud se nepodaří najít Alsalama, odmění Dobraina královstvím. Ituralde ho nechtěl.
Schody se zvedaly přímo na široké odpočívadlo, pak se rozdělovaly a stáčely na první podlaží, kde ústily na podestu ze dvou stran. „Potřebuju audienční síň,“ řekl Rand sloužícím pod ním, „a trůn. Rychle.“
Netrvalo ani deset minut a Rand seděl v přepychově vyzdobeném salónu v prvním patře a čekal, až mu přivedou Milisair Čadmar. Jeho ozdobně vyřezávané bílé dřevěné křeslo nebylo zrovna trůn, ale bude stačit. Možná ho při audiencích používala i sama Milisair. Místnost byla rozvržená jako trůnní sál s nízkým pódiem, na němž seděl. Pódium i podlahu pod ním pokrýval tkaný koberec v červené a zelené barvě s fantastickým vzorem, který ladil s porcelánem Mořského národa na podstavcích v rohu. Čtyřmi širokými okny za ním – každé bylo dost velké, aby se jím dalo projít – sem pronikalo kalné sluneční světlo, ajak seděl předkloněný v křesle s jednou rukou položenou na kolenou, dopadalo mu na záda. Figurka stála na podlaze přímo před ním.
Zanedlouho prošla dveřmi kolem aielských stráží Milisair Čadmar. Na sobě měla jedny z těch proslavených domanských šatů. Zakrývaly jí tělo od krku až k prstům na nohou, ale byly stěží neprůsvitné a lnuly ke každé křivce – kterých měla víc než dost. Šaty měly tmavě zelenou barvu a kolem krku měla perly. Tmavé kudrnaté vlasy jí sahaly až pod ramena a několik kadeří jí lemovalo tvář. Nečekal, že bude tak mladá, stěží třicetiletá.
Byla by škoda ji popravit.
Jenom jeden den, pomyslel si, a už přemýšlím o tom, že nechám popravit ženu jen za to, že mě nechce následovat. Bývaly doby, kdy jsem stěží dokázal dát popravit zločince, kteří si to zasloužili. Ale udělá, co bude nutné.
Milisaiřina hluboká poklona jako kdyby naznačovala, že přijímá jeho autoritu. Nebo možná pouze chtěla, aby měl lepší výhled na to, co zdůrazňovaly její šaty. Velice domanské chování. Naneštěstí pro ni už měl se ženami víc potíží, než dokázal zvládat.
„Můj pane Draku,“ řekla Milisair a zvedla se z pukrlete. „Jak ti mohu sloužit?“
„Kdy jsi naposledy dostala zprávy od krále Alsalama?“ zeptal se Rand. Ostentativněji nedal svolení posadit se do jednoho z křesel v místnosti.
„Od krále?“ zeptala se překvapeně. „Už jsou to týdny.“
„Budu si potřebovat promluvit s poslem, který přinesl poslední zprávu,“ řekl Rand.
„Nejsem si jistá, že ho půjde najít.“ Žena zněla rozčileně. „Nevedu si záznamy příchodů a odchodů všech poslů ve městě, můj pane.“
Rand se předklonil. „Lžeš mi?“ zeptal se tiše.
Otevřela ústa, snad ohromením nad jeho neomaleností. Domanci nebyli Cairhieňané – kteří měli zdánlivě vrozenou politickou prohnanost – ale byli to lstiví lidé. Zvláště ženy.