„Pro Elain,“ řekl Gawyn rychle.
„Jako teď?“ zeptal se pobaveně Bryne.
„No, až zachráním Egwain.“
„Akdyž Egwain nepůjde?“ zeptal se Bryne. „Znám ten pohled, který máš v očích, chlapče. A taky něco málo vím o Egwain al’Vere. Ona tohle bojiště neopustí, dokud nebude vybrán vítěz.“
„Odvedu ji pryč,“ řekl Gawyn. „Zpátky do Andoru.“
„A přinutíš ji odejít?“ zeptal se Bryne. „Jako sis vynutil vstup do mého tábora? Stane se z tebe násilník a lupič, pozoruhodný jen svojí schopností zabíjet či trestat ty, kdo s ním nesouhlasí?“
Gawyn neodpověděl.
„Komu sloužit?“ řekl zamyšleně Bryne. „Naše vlastní schopnosti nás někdy děsí. Co je schopnost zabíjet, když člověk nemá jak ji použít? Promrhané nadání? Cesta k tomu, aby se z člověka stal vrah? Moc bránit a ochraňovat je děsivá. Takže hledáš někoho, komu svou schopnost dáš, někoho, kdo ji využije moudře. Nutnost se rozhodnout tě užírá, dokonce i poté, co jsi učinil rozhodnutí. U mladších mužů tu otázku vídám častěji. My staří psi jsme prostě šťastní, když máme místo někde u krbu. Když nám někdo řekne, ať bojujeme, nechceme věcmi příliš míchat. Ale mladší muži… ti o tom přemýšlejí.“
„Taky jsi dřív přemýšlel?“ zeptal se Gawyn.
„Ano,“ řekl Bryne. „Nejednou. Během aielské války jsem nebyl hlavní kapitán, ale we/jsem kapitánskou hodnost. Mnohokrát jsem o tom přemýšlel.“
„Jakjsi mohl uvažovat o straně zrovna za aielské války?“ nakrčil Gawyn čelo. „Přišli sem vraždit.“
„Nešli po nás,“ řekl Bryne. „Chtěli jen Cairhieňany. Nejprve to samozřejmě nebylo tak jasné, ale po pravdě řečeno, někteří z nás se ptali. Laman si zasloužil zemřít. Proč bychom měli umírat, abychom tomu zabránili? Možná si tu otázku mělo položit víc z nás.“
„Tak jaká je odpověď?“ zeptal se Gawyn. „Komu věříš? Komu sloužím?“
„Nevím,“ odpověděl Bryne upřímně.
„Tak proč se vůbec ptát?“ obořil se na něj Gawyn a zarazil koně.
Bryne přitáhl svému zvířeti uzdu a otočil ho. „Odpověď neznám, protože žádná není. Nebo přinejmenším má každý člověk tu svoji. Když jsem byl mladý, bojoval jsem pro čest. Nakonec jsem si uvědomil, že v zabíjení se moc cti najít nedá, a zjistil jsem, že jsem se změnil. Pak jsem bojoval, protože jsem sloužil tvé matce. Věřil jsem jí. Když mě zklamala, znovu jsem se začal ptát. Co všechny ty roky služby? Co muži, které jsem v jejím jménu zabil? Jaký význam cokoli z toho mělo?“
Otočil se, škubl otěžemi a znovu se rozjel. Gawyn pobídl Výzvu, aby Brynea dohonil.
„Divíš se, proč jsem tady, a ne v Andoru?“ zeptal se Bryne. „Je to proto, že to nedokážu nechat být. Je to proto, že svět se mění a já toho musím být součástí. Je to proto, že když jsem přišel o všechno v Andoru, potřeboval jsem svou věrnost dát někomu jinému. Vzor mi přinesl tuhle příležitost.“
„A ty sis ji vybral jen proto, že tu byla?“
„Ne,“ řekl Bryne. „Vybral jsem šiji, protože jsem blázen.“ Pohlédl Gawynovi do očí. „Ale zůstal jsem, protože to bylo správné. Co bylo rozbité, je třeba zacelit, a já jsem viděl, co může mizerný vůdce udělat s královstvím. Elaidě se nesmí dovolit, aby s sebou ke dnu stáhla i svět.“
Gawyn sebou škubl.
„Ano,“ řekl Bryne. „Opravdu jsem jim začal věřit. Bláznivé ženské. Ale při Světle, Gawyne, ony mají pravdu. To, co dělám, je správné. Ona má pravdu.“
„Kdo?“
Bryne potřásl hlavou a zamumlaclass="underline" „Zatracená ženská.“
Egwain? napadlo Gawyna.
„Moje motivy pro tebe nejsou důležité, synu,“ řekl Bryne. „Nejsi jeden z mých vojáků. Ale musíš udělat pár rozhodnutí. Ve dnech, které přicházejí, budeš muset stát na některé straně a vědět, proč sis ji vybral. To je všechno, co ti k tomu povím.“
Pobídl koně do rychlejší chůze. V dálce už Gawyn rozeznával další strážní stanoviště. Když se k němu Bryne s vojáky přiblížil, zůstal Gawyn pozadu.
Vybrat si stranu. Co když s ním Egwain nepůjde?
Bryne měl pravdu. Něco přicházelo. Cítili jste to ve vzduchu i v slabých slunečních paprscích, kterým se podařilo prodrat skrz mraky. Cítili jste to v dálce na severu, praskající na obzoru jako neviditelná energie.
Války, bitvy, konflikty změny. Gawyn měl pocit, jako když neví, které různé strany vlastně existují. Natož kterou si vybrat.
31
Slib Luisi Therinovi
Navzdory vlhkému dusnu, které kladlo velké nároky na její schopnost horko „ignorovat“, na sobě Kadsuane měla plášť se zvednutou kapucí. Neodvažovala seji nebo celý plášť sundat. Al’Thorova slova byla jasná; jestli zahlédne její tvář, necháji popravit. Nebude riskovat život jen proto, aby se vyhnula několika hodinám nepohodlí, dokonce i když měla za to, že al’Thor je bezpečně zpátky ve svém novém sídle, které si zabral. Ten kluk se často objevoval tam, kde ho nečekali nebo nechtěli.
Samozřejmě mu nehodlala dovolit, aby ji vypověděl. Čím víc moci muž držel, tím byla větší pravděpodobnost, že s ní bude zacházet jako pitomec. Dejte muži jednu krávu, a on o ni bude starostlivě pečovat a jejím mlékem krmit rodinu. Dejte mu deset krav, a on se nejspíš začne považovat za boháče – a pak všech deset nechá z nedostatku péče umřít hlady.
Dupala po dřevěném chodníku a míjela budovy s vlajícími prapory, jako krabice namačkané jedna na druhou. Zrovna ji netěšilo, že se vrátila do Bandar Ebanu. Proti Domancům nic neměla; prostě jen dávala přednost městům, která nebyla tak zalidněná. A vzhledem k problémům na venkově bylo město ještě přecpanější než obvykle. Navzdory zvěstem o al’Thorově příjezdu do města dovnitř stále proudili uprchlíci. Minula jich hlouček v uličce nalevo, rodinu s tvářemi umazanými špínou.
Al’Thor slíbil jídlo. To sem táhlo hladové krky, které příliš nedychtily vrátit se na statky dokonce ani poté, co jídlo dostaly. Na venkově stále vládl příliš velký zmatek a zdejší jídlo bylo příliš čerstvé. Uprchlíci si nemohli být jistí, že se obilí prostě nezkazí, jako v poslední době tak často. Ne, zůstávali a ucpávali město.
Kadsuane zavrtěla hlavou a dál kráčela po chodníku a ty její mizerné dřeváky rachotily o dřevo. Těmito dlouhými masivními chodníky, které pěším umožňovaly vyhnout se rozbláceným ulicím, bylo město proslavené. Kočičí hlavy by to spravily, ale Domanci se často pyšnili tím, že jsou jiní než zbytek světa. Nesnesitelně ostré jídlo a příšerné nádobí. Hlavní město plné nicotných praporů, posazené na obrovském přístavu. Skandální ženské šaty; dlouhé tenké mužské kníry a záliba v náušnicích, téměř se vyrovnávající Mořskému národu.
Při chůzi se kolem Kadsuane třepetaly stovky těch praporů a ona se se zaťatými zuby bránila pokušení stáhnout si kápi a cítit vítr na tváři. Světlem prokletý mořský vzduch. Obyčejně býval Bandar Eban studený a deštivý. Jen zřídka ho zažila takto teplý. Vlhkost byla každopádně hrozná. Rozumní lidé se drželi ve vnitrozemí!
Prošla několika ulicemi, kde se na křižovatkách brodila v blátě. To byla dle jejího názoru nenapravitelná chyba chodníků. Místní věděli, přes které ulice přecházet a které jsou rozbahněné, ale Kadsuane se přes ně musela prostě plahočit, kdykoli to šlo. Proto si sehnala dřeváky, vyrobené v tairenském stylu, a natáhla si je na boty. Bylo překvapivě těžké najít kupce, který je prodává; Domanci o ně očividně neměli velký zájem a většina lidí, které míjela, buď byla bosá, nebo věděla, kde přejít, aby si nezašpinila boty.