V polovině cesty k přístavu konečně dorazila k cíli. Pěkný prapor, který se třepotal před domem a narážel do vykládaného dřevěného průčelí, oznamoval, že jméno hostince je Příznivý vítr. Kadsuane vešla dovnitř a v zabahněném vchodu si sundala dřeváky, než vešla přímo do hostince. Tam si konečně dovolila stáhnout kápi. Jestli al’Thor náhodou navštíví právě tohle místo, prostě ji bude muset dát pověsit.
Lokál byl vyzdobený spíše jako královská jídelna než hostinec. Na stolech ležely ubrusy a nalakovaná podlaha byla nablýskaná. Na stěnách visela vkusná zátiší - mísa s ovocem na stěně za výčepním pultem, váza s květinami na zdi na opačné straně. Téměř ve všech lahvích na římse za pultem bylo víno a stálo zde jen několik lahví brandy nebo jiných likérů.
Štíhlý hostinský, Quillin Tasil, byl vysoký Andořan s oválným obličejem. Po stranách mu rostly krátké tmavé vlasy a měl krátce zastřižený plnovous, téměř prošedivělý. Jeho kvalitní kabát levandulové barvy měl bílé nabírané manžety, vykukující z rukávů, ale přes něj nosil hostinský zástěru. Obvykle míval dobré informace, ale také býval ochotný se pro ni vyptávat svých společníků. Skutečně užitečný muž.
Když Kadsuane vstoupila, usmál se na ni a utřel si ruce do utěrky. Pokynul jí ke stolu a pak se vrátil k baru, aby jí přinesl trochu vína. Zatímco Kadsuane se usazovala, dva muži na druhé straně místnosti se začali hlasitě hádat. Ostatní zákazníci - pouze čtyři, dvě ženy u zadního stolu a další dva muži u baru – si hádky nevšímali. Člověk nemohl v Arad Domanu strávit delší dobu, aniž by se naučil si častých výbuchů nevšímat. Domanští muži byli výbušní jako sopky a většina lidí se shodla, že důvodem jsou Domanky. Tihle dva muži neskončili v souboji, jak bylo běžné v Ebú Daru. Místo toho po sobě chvíli křičeli, pak si začali přikyvovat a nakonec trvali na tom, že si navzájem koupí víno. Hádky byly běžné; ke krveprolití došlo jen zřídka. Zranění byla špatná pro obchod.
Quillin k ní přistoupil s pohárem vína – bude to jeden z jeho nejlepších ročníků. Nikdy od něj nic takového nežádala, ale ani si nestěžovala.
„Paní Šore,“ oslovil ji přívětivým hlasem, „kéž bych věděl dřív, že jsi zpátky ve městě! Dozvěděl jsem se to až z tvého dopisu!“
Kadsuane přijala nabízený pohár. „Nejsem zvyklá dávat každému známému zprávy o svém pobytu, mistře Tasile.“
„Ovšemže ne, ovšemže ne,“ řekl a vypadalo to, že se ho její příkrá odpověď vůbec nedotkla. Nikdy ho nedokázala rozzlobit. To v ní vždy vzbuzovalo zvědavost.
„Vypadá to, že se hostinci daří,“ řekla zdvořile, takže obrátil hlavu a pohlédl na pár hostů. Zdálo se, že ti se u stolů bez jediné skvrnky a na nablýskané podlaze necítí dobře. Kadsuane si nebyla jistá, jestli se lidé Příznivému větru vyhýbají kvůli té strašidelné čistotě nebo proto, že Quillin trval na tom, že nebude najímat kejklíře nebo pěvce. Tvrdil, že kazí atmosféru. Zatímco se Kadsuane rozhlížela, všimla si, že vstoupil nový zákazník a nanesl dovnitř bláto. Viděla, jak Quillina úplně svrbí prsty, jak má chuť podlahu vydrhnout.
„Ty tam,“ zavolal Quillin na hosta. „Očisti si boty, než vejdeš dovnitř, buď tak laskav.“
Muž ztuhl a zamračil se, ale vrátil se a udělal, co mu Quillin nařídil. Quillin si povzdechl a popošel, aby se posadil k jejímu stolu. „Upřímně, paní Šore, v poslední době je tady na můj vkus trochu moc rušno. Někdy ani nedokážu sledovat všechny zákazníky! Lidi nemají co pít a musejí čekat, až se k nim dostanu.“
„Mohl by sis najmout pomocníka,“ poznamenala. „Jednu nebo dvě servírky.“
„Cože? A přenechat jim všechnu zábavu?“ Řekl to naprosto vážně.
Kadsuane vypila doušek vína. Vskutku skvělý ročník, možná příliš drahý na to, aby ho v hostinci – bez ohledu na to, jak přepychovém – měli připravený za výčepním pultem. Vzdychla. Quillinova domanská manželka byla jedna z nejuznávanějších obchodníků s hedvábím ve městě; mnoho lodí Mořského národa vyhledávalo ji osobně, aby s ní obchodovaly. Quillin nějakých dvacet let vedl své ženě účty, než odešel na odpočinek v době, kdy byli oba bohatí.
A co s tím bohatstvím udělal? Otevřel si hostinec. Zjevně to byl jeho dávný sen. Kadsuane se už dávno naučila nezpochybňovat divné záliby lidí, kteří měli příliš mnoho volného času.
„Co je ve městě nového, Quilline?“ zeptala se a posunula mu přes stůl malý váček s mincemi.
„Paní, urážíš mě,“ řekl a zvedl ruce. „Nemohl bych si od tebe vzít peníze!“
Zvedla obočí. „Dnes nemám na hry trpělivost, mistře Tasile. Jestli je nechceš pro sebe, rozdej je chudým. Světlo ví, že v téhle době je jich ve městě dost.“
Vzdychl, ale zdráhavé si měšec schoval do kapsy. Možná proto byl jeho lokál často prázdný; hostinský, kterého nezajímaly peníze, byl divný tvor. Mnoho obyčejných lidí by Quillin znervózňoval stejně jako nablýskaná podlaha a vkusná výzdoba.
Quillin byl nicméně velice dobrý, pokud šlo o informace. Vzhledem k její tváři zjevně věděl, že je Kadsuane Aes Sedai. Namine – jeho nejstarší dcera – odešla do Bílé věže, nakonec si vybrala hnědé a začala pracovat v knihovně. Potkat domanského knihovníka nebylo nic zvláštního – Terhanská knihovna v Bandar Ebanu byla jednou z největších na světě. Nicméně Naminino nenucené, ale přesto pronikavé chápání současných událostí bylo dostatečně zajímavé, aby Kadsuane to spojení sledovala v naději, že objeví rodiče na vhodném místě. Díky poutům, jako je dcera v Bílé věži, byli lidé Aes Sedai často příznivě naklonění. To ji dovedlo ke Quillinovi. Kadsuane mu úplně nedůvěřovala, ale měla ho ráda.
„Co je ve městě nového?“ zeptal se Quillin. Vážně, který hostinský nosil pod zástěrou hedvábnou vyšívanou vestu? Nebylo divu, že lidem připadal tenhle hostinec divný. „Kde bych měl začít? V poslední době je toho skoro moc, než aby to člověk stačil sledovat!“
„Začni s Alsalamem,“ řekla Kadsuane a upila vína. „Kdy ho naposledy viděli?“
„Podle důvěryhodných svědků nebo podle toho, co se povídá?“
„Pověz mi obojí.“
„Existují méně významní šlechtici a obchodníci, kteří tvrdí, že dostali od krále osobní zprávy sotva před týdnem, má paní, ale já na taková tvrzení hledím skepticky. Velmi brzy poté, co nastala králova… nepřítomnost, se daly najít padělané dopisy, které měly obsahovat jeho přání. Na vlastní oči jsem viděl několik souborů příkazů, kterým věřím – nebo alespoň věřím pečetím na nich – ale samotného krále? Řekl bych, že už je to téměř půl roku od té doby, co ho někdo, za koho ručím, viděl.“
„A kde tedy je?“
Hostinský s omluvným výrazem pokrčil rameny. „Chvíli jsme si byli jistí, že je za jeho zmizením kupecká rada. Málokdy pouštějí krále z dohledu a vzhledem k těm problémům na jihu jsme všichni měli za to, že odvedli Jeho Veličenstvo do bezpečí.“
„Ale?“
„Ale moje zdroje,“ což znamenalo jeho ženu, „už o tom nejsou přesvědčeny. Kupecká rada je v poslední době příliš rozložená a jednotliví členové se snaží uchránit svůj kus Arad Domanu před rozdělením. Kdyby měli krále oni, už by s ním vyšli ven.“