Jeho suita projela kolem. Když se od něj Kadsuane odvracela, tak stejně jako dříve měla dojem, že kolem něj zahlédla… koutkem oka… temnotu, jako kdyby mraky nad ním vrhaly příliš hluboký stín. Kdykoli se na něj podívala přímo, ztratilo se to – ve skutečnosti nikdy, když se pokusila tmu zahlédnout, se jí to nepodařilo. Objevovala se jen tehdy, když ho Kadsuane pozorovala nepřímo a náhodou.
Za celý život nikdy o něčem takovém nečetla ani neslyšela. Vidět to kolem Draka Znovuzrozeného ji děsilo. Tohle už bylo větší než její pýcha, mnohem větší než její selhání. Ne. Vždy to bylo větší než ona. Vést al’Thora nebylo jako vést běžícího koně, bylo to jako pokoušet se vést samotnou bouři nad oceánem!
Nikdy nedokáže změnit jeho směr. Aes Sedai nedůvěřoval a měl k tomu dobrý důvod. Zdálo se, že nevěří nikomu snad s výjimkou Min – ale Min odolávala všem Kadsuaniným pokusům a to, aby ji zapojila. Ta holka byla skoro stejně hrozná jako al’Thor.
Návštěva přístavu nebyla k ničemu. Mluvit s informátory nebylo k ničemu. Jestli něco brzy neudělá, jsou všichni odsouzeni k záhubě. Ale co? Opřela se zády o dům za ní, jehož trojúhelníkové prapory se třepotaly před ní a ukazovaly na sever. K Momě a al’Thorovu konečnému osudu.
Něco ji napadlo. Chytla se toho jako žena topící se ve zpěněných vlnách. Nevěděla, na čem to drží, ale byla to její jediná naděje.
Obrátila se a se skloněnou hlavou spěchala zpátky cestou, kterou přišla. O svém plánu se téměř ani neodvažovala přemýšlet. Tak snadno mohl selhat. Jestli al’Thora skutečně tak ovládá jeho vztek, jak se bála, pak mu dokonce ani tohle nepomůže.
Jestliže však skutečně zašel tak daleko, neexistovalo nic, co by mu pomohlo. Což znamenalo, že Kadsuane nemá co ztratit. Nic než samotný svět.
Prodírala se davy lidí, občas sestoupila na rozbahněnou ulici, aby se jim vyhnula, až nakonec dorazila k panskému sídlu. Část Aielů rozbila tábor v místě, kde měli ležení Dobrainovi muži, než byl odvolán. Aielové tábořili všude kolem, někteří na pozemku, jiní v křídle domu, další v okolních staveních.
Kadsuane zamířila do křídla, které patřilo Aielům, a nikdo ji nezastavil. Mezi Aiely se těšila výsadám, jakých se nedostalo žádné jiné sestře. Sorileu a ostatní moudré našla, jak se radí v jedné z knihoven. Samozřejmě seděly na podlaze. Sorilea na vcházející Kadsuane kývla. Byla to kostnatá žena, hubená a s kůží jako podešev, ale nikdo by ji nepovažoval za křehkou. Ne s těma očima, zasazenýma do tváře, která navzdory působení slunce a větru byla na její věk příliš mladá. Jak bylo možné, že moudré mohly žít tak dlouho, a přesto nezískat aessedaiovskou bezvěkost? Na tuto otázku nedokázala Kadsuane odpovědět.
Stáhla si kápi a připojila se k moudrým. Jako ony se usadila na podlahu a zdržela se použití polštářů. Pohlédla Sorilee do očí. „Selhala jsem,“ řekla.
Moudrá přikývla, jako by si myslela totéž. Kadsuane se přinutila nedat najevo rozmrzelost.
„Selhání neznamená hanbu,“ řekla Bair, „když je to selhání vinou jiného.“
Amys přikývla. „Kar’a’karn je paličatější než kterýkoli jiný muž, Kadsuane Sedai. Nemáš vůči nám žádné toh.“
„Hanba nebo toh,“ řekla Kadsuane, „brzy to bude jedno. Ale mám plán. Pomůžete mi?“
Moudré si vyměnily pohledy.
„Co je to za plán?“ zeptala se Sorilea.
Kadsuane se usmála a začala vysvětlovat.
Rand se ohlížel přes rameno a sledoval Kadsuane, jak prchá pryč. Nejspíš si myslela, že si nevšiml, jak se ukrývá na kraji ulice. Plášť ji skrýval tvář, ale nic nedokázalo zakrýt to sebejisté držení těla, ani ta neohrabaná obuv ne. Dokonce i když pospíchala, zdálo se, že má vše v rukou, a ostatní ji instinktivně uhýbali z cesty.
Pokoušela jeho zákaz, když ho takto sledovala po městě. Nicméně tvář mu neukázala, tak ji nechal jít. Vykázat ji byl především nejspíš chybný tah, ale už to nešlo vzít zpátky. Příště se prostě bude muset lépe ovládat. Obalí hněv ledem a nechá ho vřít hluboko v hrudi a tepat jako druhé srdce.
Obrátil se zpátky k přístavu. Možná neměl žádný důvod, proč na rozdělování jídla přímo dohlížet. Nicméně zjistil, že když všichni vědí, že je sleduje, je výrazně větší šance, že se obilí dostane k těm, kdo ho potřebují. Tohle byl národ, kterému příliš dlouho scházel král; zasloužili si vidět, že má někdo věci pevně v rukou.
Jakmile dorazil na nábřeží, zabočil s Tai’daišarem podél zadní strany přístavu a volným krokem pokračoval dál. Zalétl pohledem k aša’manovi, který jel vedle něj. Naeff měl výraznou hranatou tvář a štíhlé tělo válečníka; býval vojákem v andorské královnině gardě, než za vlády „urozeného pána Gaebrila“ znechuceně rezignoval. Naeff si našel cestu do Černé věže a nyní nosil meč i draka.
Nakonec bude Rand nejspíš muset Naeffovi dovolit vrátit se k jeho Aes Sedai – byl mezi prvními, kdo se spojil – nebo mu ji přivést. Randovi se nelíbila představa, že má poblíž další Aes Sedai, přestože Nelavaire Demasiellin, zelená, byla na Aes Sedai docela milá.
„Pokračuj,“ pobídl Rand Naeffa. Aša’man nosil zprávy a společně s Bašerem se scházel se Seančany.
„No, můj pane,“ řekl Naeff, ,je to jenom takový můj pocit, ale nemyslím si, že budou souhlasit, že se sejdeme v Kataru. Vždycky, když to urozený pán Bašere nebo já zmíníme, začnou dělat potíže a tvrdit, že si budou muset od Dcery Devíti měsíců vyžádat další pokyny. Jejich tón naznačuje, že ,pokyny‘ budou znít, že místo je nepřijatelné.“
Rand promluvil tichým hlasem. „Katar je neutrální půda, není ani v Arad Domanu, ani hluboko na seančanském území.“
„Já vím, můj pane. Snažili jsme se. Přísahám že ano.“
„Dobře,“ řekl Rand. „Pokud v téhle věci budou dál tak umínění, vyberu jiné místo. Vraťte se k nim a vyřiďte, že se sejdeme ve Falme.“
Flinn zezadu tiše hvízdl.
„Můj pane,“ řekl Naeff. „To je pěkný kus uvnitř seančanského území.“
„Já vím,“ odpověděl Rand a ohlédl se na Flinna. „Ale má to… jistý historický význam. Nic nám nehrozí; tihle Seančané jsou pevně svázaní ctí. Když dorazíme pod vlajkou příměří, nezaútočí na nás.“
„Víš to jistě?“ zeptal se Naeff potichu. „Nelíbí se mi, jak se na mě dívají, můj pane. Mají v očích opovržení, všichni do jednoho. Opovržení a lítost, jako bych byl nějaký ztracený pes, který za hospodou hledá zbytky. Ať shořím, dělá se mi z toho špatně.“
„Mají po ruce ty svoje obojky, můj pane,“ řekl Flinn. „Vlajka příměří, nevlajka příměří, budou mít zálusk nás všechny spoutat.“
Rand zavřel oči, zadržoval v sobě zuřivost a cítil, jak kolem něj vane slaný mořský vítr. Otevřel oči a pohlédl na oblohu zataženou temnými mračny. Nebude myslet na obojek na krku, na svou ruku, škrtící Min. To byla minulost.
Byl tvrdší než ocel. Nedal se zlomit.
„Musíme se Seančany uzavřít mír,“ řekl. „Nehledě na neshody.“