„Neshody?“ zeptal se Flinn. „Nemyslím, že bych tomu říkal neshody, můj pane. Chtějí nás všechny zotročit, možná popravit. A myslí si, že je to laskavosti“
Rand se mu zahleděl do očí. Flinn nebyl vzpurný; byl tak věrný, jak to jen šlo. Ale Rand ho přiměl ztratit odvahu a svěsit hlavu. Nešváry nebylo možno tolerovat. Nešváry a lži ho přivedly do obojku. Už nikdy.
„Omlouvám se, můj pane,“ řekl Flinn nakonec. „Ať shořím, jestli není Falme dobrá volba! Budou se strachem hledět na oblohu, to teda budou.“
„Doruč tu zprávu hned, Naeffe,“ řekl Rand. „Chci to vyřešit.“
Naeff přikývl, obrátil koně a se skupinkou aielských stráží, která se k němu připojila, klusem opustil průvod. Člověk dokázal cestovat jen z místa, které dobře znal, takže nemohl jednoduše odejít přímo z přístavu. Rand pokračoval v jízdě a trápilo jej mlčení Luise Therina. Šílenec byl v poslední době neobvykle zdrženlivý. Randa by to mělo těšit, ale místo toho jej to znepokojovalo. Mělo to co dělat s bezejmennou silou, které se Rand dotkl. Stále často slýchal šílencův pláč a jak si pro sebe vyděšeně šeptá.
„Rande?“
Otočil se, neboť neslyšel Nyneivina koně přijíždět. Měla na sobě odvážné zelené šaty, podle domanských měřítek cudné, přesto však mnohem víc odhalující, než na jaké by pomyslela během života v Dvouříčí. Má právo se změnit, pomyslel si Rand. Co jsou odvážnější šaty ve srovnám se skutečností, že jsem nařizoval vyhnanství a popravy?
„Jak ses rozhodl?“ zeptala se.
„Sejdeme se s nimi ve Falme,“ řekl.
Něco potichu zamumlala.
„Cos říkala?“ zeptal se.
„Ale, jenom něco o zabedněném hlupákovi,“ řekla a upřela na něj vzdorovitý pohled.
„Falme pro ně bude přijatelné,“ řekl.
„Ano,“ přikývla. „Dostanou tě tak dokonale do rukou.“
„Nemůžu si dovolit čekat, Nyneivo,“ řekl. „Tohle riziko musíme podstoupit. Ale pochybuju, že zaútočí.“
„Minule jsi taky pochyboval?“ zeptala se. „Tenkrát, když tě připravili o ruku?“
Zalétl pohledem k pahýlu. „Je nepravděpodobné, že by tentokrát měli Zaprodance.“
„A víš to jistě?“
Pohlédl jí do očí a ona neuhnula, což bylo, jak se zdá, něco, co v poslední době dokázal jen málokdo. Nakonec zavrtěl hlavou. „Nevím to jistě.“
Místo odpovědi nakrčila nos, čímž naznačila, že diskusi vyhrála. „No, prostě budeme muset být zvlášť opatrní. Možná je vzpomínky na to, jak jsi Falme navštívil posledně, trochu znejistí.“
„To doufám,“ řekl.
Zamumlala si pro sebe něco dalšího, ale on nezachytil co. Z Nyneivy nikdy nebude dokonalá Aes Sedai; příliš dávalo najevo své emoce, zvlášť rozčilení. Rand to nepovažoval za chybu; s Nyneivou alespoň vždycky věděl, jak si stojí. Ve hrách byla mizerná, a to ji činilo cennou. Věřil jí. Byla jedna z mála.
Věříme jí, že ano? zeptal se Luis Therin. Můžeme?
Rand neodpověděl. Dokončil prohlídku přístavu. Nyneiva stála vedle něj. Vypadalo to, že má špatnou náladu, přestože Rand netušil proč. Když vykázal Kadsuane, Nyneiva mohla zaujmout postavení jako jeho hlavní poradce. Copak ji to netěšilo?
Možná si dělala starosti kvůli Lanoví. Když Rand obrátil průvod zpátky ke středu města, zeptal se: „Poslal ti zprávu?“
Nyneiva na něj pohlédla přivřenýma očima. „Kdo?“
„Ty víš kdo,“ řekl Rand, který právě míjel řadu zářivě červených praporů vlajících na řadě domů, které všechny nesly znaky potomků stejné rodiny.
„Jeho činy nejsou tvoje starost,“ řekla Nyneiva.
„Celý svět je moje starost, Nyneivo.“ Podíval se na ni. „Nesouhlasíš?“
Otevřela ústa, nepochybně proto, aby na něj vyštěkla, ale když se setkala s jeho pohledem, zaváhala. Světlo, pomyslel si při pohledu na zděšení v její tváři. Teď to dokážu udělat i Nyneivě. Co to vidí, když se na mě podívají? Ten pohled v jejích očích ho téměř přiměl bát se sebe sama.
„Lan bude v pořádku,“ prohlásila Nyneiva a odvrátila oči.
„Odjel do Malkieru, je to tak?“
Zrudla.
„Jak je to dlouho?“ zeptal se Rand. „Ještě se do Momy nedostal, že ne?“ Kdyby dostal volnost, aby konal to, co považoval za svou povinnost i osud, vydal by se Lan sám přímo do Malkieru. Království – jeho království – bylo pohlceno Momou už před desetiletími, když byl ještě malé dítě.
„Dva nebo tři měsíce,“ řekla. „Možná o něco dýl. Jede do Šajnaru, aby se postavil v Sedle, dokonce i kdyby to musel udělat sám.“
„Hledá odplatu,“ řekl Rand tiše. „Pomstít to, co nelze ubránit.“
„Koná svoji povinnost!“ prohlásila Nyneiva. „Ale… dělá mi starosti jeho drzost. Trval na tom, ať ho vezmu do Hraničních států, tak jsem to udělala, ale nechala jsem ho v Saldeii. Chtěla jsem ho mít tak daleko od Sedla, jak to půjde. Bude muset překonat náročný terén, aby se dostal, kam má namířeno.“
Randovi při pomyšlení na Lana, jedoucího k Sedlu, tedy v podstatě vstříc smrti, přejel mráz po zádech. Ale nedalo se s tím nic dělat. „Je mi to líto, Nyneivo,“ řekl, přestože to tak necítil. V poslední době měl problém cítit cokoli.
„Myslíš, že bych ho tam poslala samotného?“ obořila se na něj. „Oba jste stejní pitomci! Dohlídla jsem na to, že bude mít vlastní armádu, i když žádnou nechce.“
A byla toho dokonale schopná. Možná poslala zbývajícím Malkierům Lanovým jménem varování. V Lanoví se nezvykle svářily dva postoje; odmítal vztyčit prapor Malkieru nebo si nárokovat své postavení krále, neboť se bál vést zbytky svých krajanů na smrt. Přesto byl zcela ochotný jet ve jménu cti na stejnou smrt sám.
Dělám já totéž? napadlo Randa. Jedu ve jménu cti na smrt? Ale ne, to je jiné. Lan má na vybranou. Neexistovala žádná proroctví o tom, že Lan zemře, bez ohledu na to, co si o svém osudu sám myslel.
„Stejně by se mu hodila nějaká pomoc,“ řekla Nyneiva s nepříliš nadšeným výrázem. Žádat o pomoc jí vždy bylo nepříjemné. „Bude mít jenom malou armádu. Pochybuju že proti trollokům vydrží dlouho.“
„Zaútočí?“ zeptal se Rand.
Nyneiva zaváhala. „To neříkal,“ odpověděla. „Ale ano, řekla bych, že ano. Myslí si, že tady ztrácíš čas, Rande. Pokud dorazí, shromáždí vojsko a najde trolloky v Tarwinově sedle… ano, myslím si, že zaútočí.“
„Pak si zaslouží, co dostane, za to, že odjel bez nás,“ řekl Rand.
Nyneiva se na něj zamračila. „Jak to můžeš říct?“
„Musím,“ odvětil Rand potichu. „Poslední bitva je skoro tady. Možná k mému útoku na Mornu dojde ve stejnou dobu jako k Lanovu. Možná ne.“ Zamyšleně se odmlčel. Kdyby se Lan s armádou, kterou bude mít, pustil u Sedla do boje… to by možná přitáhlo pozornost. Kdyby tam Rand nezaútočil, vyvedlo by to Stín z rovnováhy. Mohl by na ně udeřit tam, kde to nečekají, zatímco oni by se soustředili na Lana.
„Ano,“ řekl Rand zadumaně. „Jeho smrt by mi opravdu mohla dobře posloužit.“
Nyneiva vztekle vytřeštila oči, ale Rand ši jí nevšímal. Někdo hluboko uvnitř, na velmi tichém místě, se všechno svíralo obavami o přítele. Musel tu starost ignorovat, umlčet ji. Ten hlas mu však šeptal dál.
Nazval tě přítelem. Neopouštěj ho…
Nyneiva svůj hněv ovládla, což na Randa udělalo dojem. „Ještě si o tom promluvíme,“ řekla mu úsečně. „Možná potom, až budeš mít čas se zamyslet nad tím, co přesně by opustit Lana znamenalo.“