Rád o Nyneivě přemýšlel jako o té bojechtivé vědmě, která ho zastrašovala doma v Dvouříčí. Vždycky vypadala, jako když se snaží příliš, jako by si dělala starosti, že lidé budou kvůli jejímu mládí přehlížet její postavení. Od té doby ale hodně vyrostla.
Dojeli k sídlu, kde na stráži před bránou stálo padesát Bašereho vojáků. Když Rand projížděl, zasalutovali jako jeden muž. Minul Aiely, kteří tábořili venku, u stájí sesedl a přendal si přístupový klíč ze smyčky na sedle do velké kapsy kabátu – spíš váčku, připnutému ke kabátu – určené pro sošku. Z hlubin vyčnívala ruka, která držela kouli ve vzduchu.
Zamířil do trůnního sálu. Nemohl mu říkat nijak jinak, když mu teď přinesli královský trůn. Byl přehnaně velký, pozlacený a s drahokamy zasazenými do dřeva na područkách a opěradle nad hlavou. Trčely jako vyvalené oči a trůn díky nim vypadal zdobeně a okázale, což se Randovi nelíbilo. Nestál v paláci. Jeden z místních obchodníků ho „chránil“ před nepokoji. Možná přemýšlel o tom, že si trůn přivlastní v přenesenějším slova smyslu.
Rand se posadil na trůnu, navzdory jeho nevkusnosti, a uvelebil se tak, aby ho přístupový klíč v kapse netlačil do boku. Mocní lidé ve městě si nebyli jistí, co si o něm myslet, a jemu to tak vyhovovalo. Neprohlásil se králem, přesto jeho vojska zajistila město. Mluvil o Alsalamově návratu, přesto seděl na trůnu, jako by na něj měl nárok. Nenastěhoval se do paláce. Chtěl, aby pochybovali.
Po pravdě se ještě nerozhodl. Hodně bude záležet na dnešních hlášeních. Kývl na vcházejícího Rhuarka; svalnatý Aiel mu gesto oplatil. Pak Rand sestoupil z trůnu a společně s Rhuarkem se posadili na kulatý koberec s barevným spirálovým vzorem, který ležel na podlaze před pódiem, pokrytým zeleným kobercem. Když to udělali poprvé, vyvolalo to mezi služebníky a úředníky Randova rozrůstajícího se dvora docela rozruch.
„Našli jsme a zadrželi další z nich, Rande al’Thore,“ řekl Rhuark. „Alamindra Cutren se ukrývala na pozemcích svého bratrance poblíž severní hranice; to, co jsme se dozvěděli na jejím panství, nás dovedlo přímo k ní.“
To znamenalo, že už má v opatrování čtyři členy kupecké rady. „A co Meašan Dubaris? Říkal jsi, že byste ji taky mohli najít.“
„Mrtvá,“ řekl Rhuark. „Minulý týden ji zabil dav.“
„Víš to jistě? Mohla by to být lež, která vás má svést ze stopy.“
„Sám jsem její tělo neviděl,“ odpověděl Rhuark, „ale muži, kterým věřím, ano. Tvrdili, že odpovídá popisu. Jsem si poměrně jistý, že to byla skutečná stopa.“
Takže čtyři chycení a dva mrtví. To znamenalo najít ještě čtyři další, než bude mít dost členů, aby nařídil novou volbu krále. Nebude to právě ta nejmorálnější volba v domanských dějinách; ale proč se vůbec stará? Mohl krále určit, nebo se za něj prohlásit sám. Proč se stará o to, co Domanci považují za správné?
Rhuark ho pozoroval; aielský náčelník měl v očích zamyšlený výraz. Nejspíš přemýšlel o tomtéž.
„Pátrejte dál,“ řekl Rand. „Nemám v úmyslu si Arad Doman zabrat pro sebe; najdeme právoplatného krále, nebo dáme dohromady kupeckou radu, aby mohla zvolit nového. Je mi jedno, kdo to bude, pokud to nebude temný druh.“
„Jak pravíš, Kar’a’karne, přikývl Rhuark a začal se zvedat.
„Řádje důležitý, Rhuarku,“ řekl Rand. „Nemám čas zajistit tohle království sám. Do Poslední bitvy nezbývá moc času.“ Ohlédl se na Nyneivu, která se vzadu v malé místnosti připojila k několika Děvám. „Na konci měsíce chci mít u sebe další čtyři členy kupecké rady.“
„Nasadil jsi náročné tempo, Rande al’Thore,“ řekl Rhuark.
Rand vstal. „Prostě mi ty kupce najděte. Tihle lidé si zaslouží vůdce.“
„A král?“
Rand pohlédl stranou, kde stála Milisair Čadmar, pečlivě střežená aielskými strážemi. Vypadala… přepadle. Kdysi bujné havraní vlasy měla stažené do drdolu, očividně proto, že tak bylo snazší o ně pečovat. Šaty měla stále drahocenné, ale nyní pomačkané, jako by je nosila příliš dlouho. Oči měla zarudlé. Stále byla krásná, ale způsobem, jakým by byl stále krásný obraz, který někdo zmačkal a pak vyhladil na stole.
„Kéž najdeš vodu a stín, Rhuarku,“ řekl Rand a tím Rhuarka propustil.
„Kéž najdeš vodu a stín, Rande al’Thore.“ vysoký Aiel odešel a někteří z jeho mužů jej následovali. Rand se zhluboka nadechl, pak vyšel ke křiklavému trůnu a posadil se. K Rhuarkovi se choval s úctou, jakou si zasloužil. Ostatní… nu, také se jim dostane úcty, jakou si zaslouží.
Předklonil se a pokynul Milisair, ať předstoupí. Jedna z Děv ji šťouchla do zad a přinutila popojít. Žena vypadala mnohem vyděšeněji, než když před Randa předstoupila posledně.
„Nuže?“ zeptal se.
„Můj pane Draku..začala a těkala pohledem kolem, jako by čekala pomoc od domanských správců a sloužících, kteří tam stáli. Nevšímali si jí; dokonce i švihácký urozený pán Ramšalan odvrátil zrak.
„Mluv, ženská,“ poručil Rand.
„Ten posel, na kterého ses ptal,“ řekla. „Je mrtvý.“
Rand se zhluboka nadechl. „A jak k tomu došlo?“
„Muži, které jsem mu určila jako stráže,“ řekla rychle. „Neuvědomila jsem si, jak špatně s poslem zacházejí! Několik dní mu nedali vodu a pak přišly horečky…“
„Jinak řečeno,“ řekl Rand, „nepodařilo se ti z něho dostat informace, takže jsi ho nechala hnít v kobce a vzpomněla sis na něj až tehdy, když jsem ho chtěl nechat předvést.“
„Kar’a’karne,“ řekla jedna z Děv – velice mladá žena jménem Jalani – a předstoupila. „Našly jsme ji, jak si balí věci, jako by měla v úmyslu utéct z města.“
Milisair viditelně zbledla. „Urozený pane Draku,“ řekla. „Byla to jen chvilková slabost! Já…“
Rand ji mávnutím ruky umlčel. „Co s tebou mám teď dělat?“
„Měla by být popravena, můj pane!“ řekl Ramšalan a dychtivě vykročil.
Rand zamračeně vzhlédl. Nežádal odpověď. Vychrtlý Ramšalan s jedním z těch tenkých černých domanských knírů měl výrazný nos, což mohlo naznačovat saldejské předky. Měl na sobě neskutečný kabát v modré, oranžové a žluté barvě, z něhož vykukovaly nabírané bílé manžety. Takovéto věci byly zjevně v určitých kruzích domanské vyšší vrstvy považovány za módní. Na náušnicích měl znak svého rodu a na tváři přilepené černé znaménko krásy ve tvaru letícího ptáka.
Rand znal mnohé jako on, dvořany s příliš mdlým rozumem, ale příliš mnoha známostmi. Zdálo se, že v urozených vrstvách si takové chovají, stejně jako v Dvouříčí chovají ovce. Ramšalan byl kvůli nosovému hlasu a dychtivosti, s jakou byl ochoten zradit ostatní, aby podlézal Randovi, obzvlášť nepříjemný.
Nicméně lidé jako on měli své využití. Občas. „Co myslíš, Milisair?“ prohlásil Rand zadumaně. „Měl bych tě nechat popravit za zradu, jak tenhle muž navrhuje?“
Nebrečela, ale očividně byla vyděšená, natažené ruce se jí třásly a vytřeštěné oči nemrkaly.
„Ne,“ řekl Rand nakonec. „Potřebuju tvoji pomoc při výběru nového krále. K čemu by bylo pátrat po celé zemi po tvých spolupracovnících, kdybych začal popravovat ty členy rady, které už jsem našel?“
Přestala tajit dech, vydechla a ramena se jí uvolnila.
„Zamkněte ji do stejného žaláře, kde věznila královského posla,“ řekl Rand Děvám. „Ujistěte se, že ji nepotká stejný osud – alespoň dokud s ní nebudu hotov.“