Milisair zoufale vykřikla. Děvy vyvlekly ječící ženu z místnosti, ale Rand už ji pustil z hlavy. Ramšalan její odchod sledoval s uspokojením; podle všeho jej několikrát veřejně urazila. To byl jeden bod v její prospěch.
„Ostatní členové kupecké rady,“ řekl Rand úředníkům. „Byl některý z nich v kontaktu s králem?“
„Všichni už přinejmenším před čtyřmi či pěti měsíci, můj pane,“ odpověděl jeden z nich, podsaditý obtloustlý Domanec jménem Noreladim. „I když u Alamindry nevíme, protože byla… objevena teprve nedávno.“
Třeba bude znát nějaké novinky, ačkoli si Rand nemyslel, že by mohla mít lepší stopy než posel, který tvrdil, že přichází od samotného Alsalama. Ať ta ženská shoří, že ho nechala umřít!
Pokud toho posla vyslala Graendal, ozval se náhle Luis Therin, nikdy bych ho nedokázal zlomit. Ona to s nátlakem umí příliš dobře. Je prohnaná, tak moc prohnaná.
Rand zaváhal. Byla to trefná poznámka. Pokud byl posel podroben Graendalinu nátlaku, byla by jen malá šance, že bude schopen prozradit její polohu. Ne dokud nebude síť nátlaku zvednuta, což by vyžadovalo úroveň léčení, které Rand nebyl schopen. Graendal své stopy vždy dobře maskovala.
Nebyl si však jistý, že je v zemi. Kdyby dokázal najít posla a na něm nátlak, stačilo by to. „Potřebuju mluvit s kýmkoli, kdo tvrdí, že má zprávu od krále,“ řekl. „S dalšími lidmi ve městě, kteří s ním mohli být ve spojení.“
„Najdeme je, urozený pane Draku,“ řekl škrobený Ramšalan.
Rand nepřítomně přikývl. Pokud Naeff zařídí setkání se Seančany, jak Rand doufal, pak by mohl z Arad Domanu odjet brzy poté. Doufal, že jim tady při odjezdu nechá krále, doufal, že najde a zabije Graendal. Ale spokojí se i s mírem se Seančany a jídlem pro lidi. Nemohl vyřešit problémy všech. Mohl je jen přinutit, aby byli v klidu dost dlouho, aby stihl zemřít v Šajol Ghúlu.
A tím dovolit světu, aby se po jeho smrti znovu rozbil. Zaťal zuby. Už vyplýtval příliš mnoho času tím, že si dělal starosti s věcmi, které nemůže spravit.
To proto se bráním jmenovat domanského krále? napadlo ho. Jakmile zemřu, ten muž ztratí autoritu a Arad Doman bude zase zpátky na začátku. Pokud tady nenechám krále, který má podporu kupců, pak v podstatě po své smrti nabízím království Seančanům.
Tolik věcí bylo třeba vyvážit. Tolik bylo problémů. Nemohl je napravit všechny. Nemohl.
„Já s tím nesouhlasím, Rande,“ řekla Nyneiva, stojící se založenýma rukama vedle dveří. „A o Lanoví jsme ještě taky nedomluvili.“
Rand nad tím mávl rukou.
„Je to tvůj přítel, Rande,“ řekla Nyneiva. „Světlo! A co Perrin a Mat? Víš, kde jsou? Co se s nima stalo?“
Před očima mu zavířily barvy a odhalily obraz Perrina, stojícího u stanu s Galadem. Proč byl Perrin ze všech lidí právě s Galadem! A kdy se Elainin nevlastní bratr přidal k bělokabátníkům? Barvy se změnily na Mata, jedoucího po ulicích povědomého města. Caemlyn? Tom tam byl s ním.
Rand se pro sebe zamračil. Od Perrina i Mata cítil vzdálený tah. Byla to jejich podstata ta’veren, která se je pokoušela svést dohromady. Oba musejí být při Poslední bitvě s ním.
„Rande?“ zeptala se Nyneiva. „Neodpovíš mi?“
„O Perrinovi a Matovi?“ zeptal se Rand. „Jsou naživu.“
„Jak to víš?“
„Prostě vím.“ Vzdychl a zavrtěl hlavou. „A raději by tak měli zůstat. Než tohle skončí, buduje oba potřebovat.“
„Rande!“ řekla. „Jsou to tvoji kamarádi!“
„Jsou vlákna ve vzoru, Nyneivo,“ řekl, vstávaje. „Už je sotva znám a myslím, že oni by o mně řekli totéž.“
„Nezajímají tě?“
„Zajímají?“ Rand sešel po schodech z vyvýšeného pódia, na němž stál jeho trůn. „Co mě zajímá, je Poslední bitva. Co mě zajímá, je uzavření míru s těmi Světlem prokletými Seančany, abych se mohl přestat starat o jejich třenice a dostat se ke skutečné bitvě. Mezi těmihle starostmi jsou dva kluci z mojí mrňavé vesnice bezvýznamní.“
Vyzývavě se na ni podíval. Ramšalan a ostatní společníci tiše couvli, neboť se nechtěli nechat polapit mezi jeho pohledem a Nyneivou.
Mlčela, i když její tvář získala výraz hlubokého smutku. „Ach, Rande,“ řekla nakonec. „Nemůžeš takhle pokračovat dál. Ta tvrdost, kterou v sobě máš, tě zlomí.“
„Dělám, co musím,“ odpověděl a vplížil se do něj hněv. Copak stížnostem na to, jak se rozhoduje, nebude nikdy konec?
„Tohle není to, co musíš dělat, Rande,“ řekla. „Zničíš se. Budeš…“
V Randovi se vzedmul vztek. Prudce se otočil a ukázal na ni prstem. „Chceš skončit ve vyhnanství jako Kadsuane, Nyneivo?“ zařval. „Nikdo si se mnou nebude hrát! S tím jsem skončil. Když tě požádám, poraď mi, a jinak se ke mně nechovej blahosklonně’.“
Odtáhla se a Rand zaťal zuby a ovládl zlost. Spustil ruku, ale zjistil, že se bezděčně natáhla pro přístupový klíč v boční kapse. Nyneiva na kapsu upřela vytřeštěné oči a Rand se pomalu přiměl ruku od sošky odtáhnout.
Výbuch ho překvapil. Myslel, že svůj hněv ovládá. Potlačil ho a dalo mu to překvapivě zabrat. Obrátil se a odkráčel z místnosti. Rozrazil dveře a Děvy ho následovaly. „Dnes už žádná slyšení nebudou,“ řekl přítomným, kteří se ho snažili následovat. „Běžte a udělejte, co jsem přikázal! Potřebuju ostatní členy kupecké rady. Jděte!“
Rozprchli se. Zůstali jen Aielové, kteří mu cestou do komnat, které si v sídle zabral, dělali stráž.
Ještě chvíli. Věci v rovnováze už musel udržovat jenom chvíli. Pak to mohlo skončit. A zjišťoval, že se na ten konec začíná těšit stejně jako Luis Therin.
Slíbil jsi, že můžeme zemřít, řekl Luis Therin mezi vzdálenými vzlyky.
Slíbil, odpověděl Rand. A zemřeme.
32
Řeky stínů
Nyneiva stála na široké hradbě kolem Bandar Ebanu a hleděla dolů na potemnělé město. Hradba se tyčila na vnitrozemské straně města, ale Bandar Eban byl postavený ve svahu, takže viděla přes ni a město až k oceánu. Nad vodou se přivalila večerní mlha a vznášela se nad jiskřivým černým zrcadlem moře. Vypadalo to jako odraz mraků vysoko nad nimi. Ty mraky žhnuly strašidelným perleťovým světlem, vrhaným měsícem, který neviděla.
Mlha nedosahovala až k městu; to dělávala jen zřídka. Visela a vířila nad oceánem. Jako duch lesního požáru, zastaveného nějakou neviditelnou překážkou.
Stále cítila bouři na severu. Vyzývalo ji to, aby projížděla ulicemi a křikem všechny varovala. Uprchněte do sklepů! Udělejte si zásoby jidla, protože se blíží katastrofa! Naneštěstí pytle s hlínou nebo posílené zdi proti téhle bouři nepomohou. Byl to zcela jiný druh bouře.
Mlha nad oceánem často ohlašovala vitr a tato noc nebyla výjimkou. Přitáhla si šátek blíž k tělu. Ve vzduchu cítila slanou vodu, která se mísila s nevyhnutelnými pachy přeplněného města. Odpadky, namačkaná těla, saze a kouř z ohňů a kamen. Stýskalo se jí po Dvouříčí. V zimě tam vály studené větry, ale vždy svěží. Vítr v Bandar Ebanu jí vždycky připadal mírně použitý.
V Dvouříčí už pro ni nikdy nebude místo. Věděla to, přestože ji to bolelo. Nyní byla Aes Sedai; stalo se to její součástí, bylo to pro ni důležitější, než kdysi být vědmou. S pomocí jediné síly mohla lidi léčit způsobem, který jí stále připadal jako zázrak. A s autoritou Bílé věže za zády byla jedním z nejmocnějších jedinců na světě, když se jí vyrovnaly jen jiné sestry a občas nějaký monarcha.