A pokud jde o monarchy, sama byla provdaná za krále. Lan možná neměl království, ale byl král. I kdyby pro nikoho jiného, pro ni ano. Život v Dvouříčí by nebyl pro něj. A po pravdě řečeno ani pro ni. Ten prostý život – kdysi vše, co si dokázala představit – by jí nyní připadal nudný a nenaplňující.
Přesto bylo těžké necítit stesk, zvlášť když sledovala noční mlhu.
„Támhle,“ řekla Merise napjatým hlasem. Společně s Kadsuane a Korele stála a hleděla opačným směrem – ne na jihozápad přes město a oceán, ale na východ. Nyneiva se málem rozhodla, že se k nim nepřipojí, neboť příliš nepochybovala, že ji Kadsuane částečně dává za vinu své vyhnanství. Avšak vyhlídka na to, že spatří zjevení, byla příliš lákavá.
Nyneiva se odvrátila od města, přešla přes hradbu a připojila se k ostatním. Korele na ni pohlédla, ale Merise a Kadsuane si jí nevšímaly. To Nyneivě vyhovovalo. Přestože ji rozčilovalo, že Korele – ze žlutého adžah – byla ohledně přijetí Nyneivy stále ostražitá. Korele byla milá a příjemná, ale stále odmítala uznat, že Nyneiva je také členkou žlutého adžah. No, až Egwain zajistí Bílou věž, nezbude té ženě než změnit názor.
Nyneiva vyhlédla skrz cimbuří na vrcholku hradby a zkoumala temnou krajinu za městem. Nejasně rozeznávala zbytky chatrčí, které se až donedávna mačkaly u hradeb. Nebezpečí – některá skutečná, jiná přehnaná – číhající venku většinu uprchlíků přiměla namačkat se do ulic města. Vypořádat se s nimi a s nemocemi a hladem, které s sebou přinesli, Randovi stále zabíralo mnoho času. Za pobořeným chudinským městečkem už bylo vidět jen křoví, zakrslé stromy a temný kus polámaného dřeva, které dřív možná bývalo kolem od vozu. Nedaleká pole byla holá. Zoraná, osetá, ale stále holá. Světlo! Proč už nic nerostlo? Kde letos v zimě seženou jídlo?
Nicméně v tuto chvíli hledala něco jiného. Co to Merise viděla? Kde…
Pak to Nyneiva uviděla. Jako chuchvalec oceánské mlhy plula po krajině malá skvrna žhnoucího světla. Rostla, nadouvala se jako maličký bouřkový mrak, a zářila perleťovým světlem ne nepodobným tomu z mraků nad nimi. Vytvarovala se do podoby kráčejícího člověka. Pak ze světélkující mlhy vyrašily další postavy. Za pár okamžiků kráčel po temné zemi celý zářící průvod, pohybující se pomalým, slavnostním krokem.
Nyneiva se zachvěla, ale pak se v duchu přísně napomenula. Možná jsou to duchové mrtvých, ale dosud nepředstavovali žádné nebezpečí. Ale ať se snažila sebevíc, nedokázala se zbavit husí kůže na pažích.
Průvod byl příliš daleko, než aby rozeznala mnoho podrobností. V řadě kráčeli muži i ženy, odění ve světélkujících šatech, které se vlnily a mihotaly jako prapory ve městě. Přízraky neměly žádnou barvu, byly pouze bledé, na rozdíl od většiny duchů, kteří se poslední dobou objevovali.
Tito byli celí tvořeni podivným nezemským světlem. Několik postav ve skupině – která nyní čítala asi dvě stě lidí – neslo velký předmět. Nějaký palankýn? Nebo… ne. Byla to rakev. Byl to tedy nějaký dávný pohřební průvod? Co se těm lidem stalo a proč byli vtaženi zpět do světa živých?
Ve městě se povídalo, že průvod se poprvé objevil noc poté, co Rand dorazil do Bandar Ebanu. Stráže na hradbách, na něž se asi dalo spolehnout nejvíc, jí to znepokojeně potvrdily.
„Nevidím důvod pro takový povyk,“ řekla Merise svým tarabonským přízvukem a se založenýma rukama. „Duchové, na ty jsme teď už všichni zvyklí, ne? Alespoň nerozpouštějí nebo nezapalují lidi.“
Hlášení z města naznačovala, že „události“ jsou stále častější. Jen za posledních pár dnů Nyneiva prověřovala tři důvěryhodná hlášení o lidech, kterým z kůže vylezl hmyz a zabil je. Také zde byl muž, kterého jednou ráno našli v posteli zcela spáleného na uhel. Povlečení nebylo sežehlé. Sama jeho tělo viděla.
Tyto události nezpůsobovali duchové, ale lidé začali přízraky obviňovat. Nyneiva si myslela, že je to lepší, než kdyby obviňovali Randa.
„Tohle vyčkávání ve městě je frustrující,“ pokračovala Merise.
„Opravdu se zdá, že náš pobyt ve městě nepřináší ovoce,“ souhlasila Korele. „Měli bychom vyrazit dál. Slyšely jste, že tvrdí, že Poslední bitva brzy započne.“
Nyneivě se sevřelo srdce obavami o Lana a pak pocítila hněv vůči Randovi. Pořád si myslel, že kdyby se mu povedlo načasovat jeho útok na stejnou dobu jako Lanův v Tarwinově sedle, mohl by nepřátele zmást. Lanův útok by mohl dobře být začátkem Poslední bitvy. Proč mu tedy Rand nepošle na pomoc vojsko?
„Ano,“ řekla zadumaně Kadsuane, „nejspíš má pravdu.“ Proč měla stále nataženou kápi? Rand očividně nebyl nikde poblíž.
„Pak máme ještě větší důvod vyrazit,“ řekla Merise přísně. „Rand al’Thor je hlupák! A Arad Doman není důležitý. Král nebo ne? Co na tom záleží?“
„Seančané nejsou nedůležití’,“ nakrčila nos Nyneiva. „Co oni? Chtěla bys, abychom pochodovali k Momě a naše království nechali otevřená invazi?“
Merise nereagovala. Korele se usmála a pokrčila rameny a pak se podívala na Damera Flinna, který se se založenýma rukama opíral o hradbu za nimi. Uvolněný postoj starého muže naznačoval, že on nepovažuje průvod duchů za nic zvláštního. A v těchto dobách měl možná pravdu.
Nyneiva pohlédla zpátky na přízračné procesí, které kráčelo v oblouku a obcházelo městské hradby. Zbývající Aes Sedai pokračovaly v rozhovoru, v němž Merise s Korele využívaly příležitost každá zvlášť vyjádřit nespokojenost s Randem jedna byla zakaboněná, druhá vyjadřovala sympatie.
Nyneiva měla chuť ho bránit. Přestože byl v poslední době svéhlavý a nevyzpytatelný, v Arad Domanu měl důležitou práci. Do setkání se Seančany ve Falme nezbývalo mnoho času. Kromě toho si Rand správně dělal starosti s obsazením domanského trůnu. A jestli zde skutečně byla Graendal, jak si nejspíš myslí? Ostatní se domnívali, že se se Zaprodankyní musí mýlit, ale Rand Zaprodance našel téměř ve všech ostatních královstvích. Proč ne v Arad Domanu? Nezvěstný král, zem zmítaná zmatkem, hladomorem a sváry? Tyhle věci zněly přesně jako potíže, na něž by člověk poblíž některého ze Zaprodanců narazil.
Ostatní pokračovaly v hovoru. Nyneiva se obrátila k odchodu, ale právě v tu chvíli si všimla, že ji Kadsuane pozoruje. Nyneiva zaváhala a otočila se k ženě v plášti. Kadsuaninu tvář bylo ve světle pochodní stěží vidět, ale Nyneiva ve stínu zahlédla úšklebek, jako by se Kadsuane nelíbily Merisiny a Koreliny stížnosti. Nyneiva s Kadsuane si chvíli hleděly do očí; pak Kadsuane úsečně přikývla. Letitá Aes Sedai se obrátila a vyrazila pryč, přímo uprostřed jedné Merisiny tirády o Randovi.
Zbylé dvě Aes Sedai chvátaly za ní. Co měl ten pohled znamenat? Kadsuane měla ve zvyku se k jiným Aes Sedai chovat, jako by si zasloužily méně úcty než obyčejný soumar. Bylo to, jako by ostatní byly v jejích očích pouhými dětmi.
Nu, vzhledem k tomu, jak se mnoho Aes Sedai poslední dobou chová…
Nyneiva se pro sebe zamračila, kýla na stráže na hradbách a vydala se opačným směrem. Kadsuanino kývnutí nemohlo být známkou respektu. Na to byla Kadsuane až příliš upjatá a domýšlivá.
Co tedy dělat s Randem? Nestál o Nyneivinu pomoc – nebo číkoli pomoc – ale to nebylo nic nového. Byl stejně paličatý, jako když býval ovčákem v Dvouříčí, a jeho otec byl téměř stejně hrozný. Nyneivu vědmu to nikdy nezastavilo, takže to zaručeně nezastaví Nyneivu Aes Sedai. Hádala se s Copliny a Congary; pro Randa al’Thora může udělat totéž. Měla napůl chuť nakráčet do jeho nového „paláce“ a pořádně ho seřvat.