Až na to… Rand al’Thor nebyl nějaký Coplin nebo Congar. Kolem paličatých sedláků z Dvouříčí se nevznášela Randova podivně hrozivá aura.
Už měla co dělat s nebezpečnými muži. Její vlastní Lan byl nebezpečný jako vlk na číhané a uměl být stejně tak sršatý, ačkoli to před většinou lidí dokázal dobře skrýt. Ale jakkoli dokázal být Lan hrozivý a děsivý, raději by si usekl ruku, než aby jí ublížil.
Rand byl jiný. Nyneiva došla ke schodům vedoucím z hradeb do města a vydala se po nich dolů, přičemž mávnutím ruky odmítla návrh jednoho ze strážných, aby si někoho z nich vzala jako doprovod. Byla noc a kolem se nacházela spousta uprchlíků, ale ona byla stěží bezmocná. Nicméně od dalšího z vojáků si vzala lucernu. Používat jedinou sílu k vytvoření světla by kolemjdoucí znervózňovalo.
Rand. Kdysi ho považovala za stejně vlídného jako Lana. Jeho oddanost ochraně žen byla ve své nevinnosti téměř k smíchu. Ten Rand byl pryč. Nyneiva si opět vzpomněla na chvíli, kdy vypověděl Kadsuane. Věřila, že jestli ještě někdy uvidí Kadsuaninu tvář, zabije ji, a kdykoli si vzpomněla na tento okamžik, stále se ještě pokaždé zachvěla. Určitě to byla pouze její představivost, ale v tu chvíli jako by se v místnosti zřetelně setmělo, jako by slunce zakryl mrak.
Rand al’Thor byl stále nevypočitatelnější. Jeho výbuch hněvu vůči samotné Nyneivě před pár dny byl jen další příklad. Samozřejmě ji by nikdy nevyhostil ani by jí nevyhrožoval, navzdory tomu, co řekl. Nebyl tak tvrdý. Nebo ano?
Došla na konec kamenného schodiště a vešla na chodník umazaný blátem od večerních chodců. Přitáhla si šátek blíž k tělu. Schoulení lidé se shlukli na druhé straně ulice. Vchody krámků a uličky tam nabízely ochranu před větrem.
V hloučku kus od ní uslyšela zakašlat dítě. Nebyl to pěkný zvuk. S mumláním přešla ulici, protlačila se mezi uprchlíky a zvednutou lucernou si svítila na jednu skupinku netečných lidí po druhé. Mnozí měli měděnou domanskou kůži, ale byl zde také slušný počet Taraboňanů. A… byli to Saldejci? To bylo nečekané.
Většina uprchlíků ležela zabalená v otrhaných přikrývkách vedle svého majetku. Tady hrnec, tamhle deka. Jedna malá holčička držela malou hadrovou panenku, která nejspíš kdysi bývala hezká, ale teď jí chyběla jedna ruka. Rand si určitě dokázal podmaňovat země, ale jeho království potřebovala víc než jen příděly zrní. Lidé potřebovali stabilitu a něco – někoho — v co mohou věřit. Pokud šlo o tyto věci, Randovi se dařilo stále hůř.
Odkud se ozýval ten kašel? Moc uprchlíků s ní nemluvilo a odpovídali jen zdráhavé. Když chlapce konečně našla, byla víc než jen trochu rozmrzelá. Jeho rodiče si ustlali v mezeře mezi dvěma dřevěnými krámky, a když se k nim Nyneiva přiblížila, otec vstal, aby se jí postavil. Byl to ošumělý Domanec s tmavým rozcuchaným plnovousem a hustým knírem, který byl možná kdysi zastřižený podle domanské módy. Neměl kabát a jeho košile byla skoro na cáry.
Nyneiva ho usadila pohledem, který se naučila dávno předtím, než se stala Aes Sedai. Vážně, muži dokázali být tak hloupí! Jeho syn nejspíš umíral, a on se přesto postavil jedné z mála osob ve městě, která mu mohla pomoct. Jak tomu obvykle bývalo, měla žena víc rozumu. Položila manželovi ruku na nohu, což ho přimělo sklopit pohled. Nakonec se s tichým mručením odvrátil.
Ženiny rysy bylo přes vrstvu špíny na obličeji těžké rozeznat. Ve špíně na tvářích se klikatily cestičky po slzách; očividně za sebou měla pár těžkých nocí.
Nyneiva si klekla – otce, tyčícího se nad ní, si nevšímala – a odtáhla přikrývku z tváře dítěte, které žena držela v náručí. Opravdu, chlapec byl vychrtlý a bledý a oči se mu v deliriu třepotavě otevřely.
„Jak dlouho kašle?“ zeptala se Nyneiva, zatímco z váčku na boku vytáhla několik svazečků bylin. Neměla jich moc, ale budou muset stačit.
„Už týden, urozená paní,“ odpověděla žena.
Nyneiva podrážděně zamlaskala a ukázala na plecháček kousek od nich. „Naplň to,“ obořila se na otce. „Máte štěstí, že kluk s bílou horečkou vydržel tak dlouho; bez zásahu by nejspíš nepřežil další noc.“
Navzdory předchozí neochotě si otec pospíšil, aby ji poslechl, a naplnil hrnek z nedalekého sudu. Alespoň tady díky častým dešťům nebyl nedostatek vody.
Nyneiva si vzala hrnek a rozmíchala v něm sadec a řimbabu, pak spředla vlákno ohně a vodu zahřála. Začalo se z ní slabě kouřit a otec začal znovu něco mumlat. Nyneiva zavrtěla hlavou; vždycky slýchávala, že pokud jde o používání jediné síly, jsou Domanci věcní. Neklid ve městě na ně skutečně musí mít vliv.
„Napij se,“ řekla chlapci, klekla si a použila všech pět sil ve složitém tkanivu léčení, které používala zcela instinktivně. Její schopnost uváděla některé Aes Sedai v úžas, ale jiné se za to na ni mračily. V každém případě její způsob fungoval, i když nedokázala vysvětlit, jak dělá to, co dělá. To bylo jedno z požehnání i prokletí divoženek; mohla instinktivně dělat věci, které se jiné Aes Sedai namáhavě učily. Nicméně bylo pro Nyneivu těžké odnaučit se některé špatné návyky, které si vytvořila.
Chlapec, přestože byl omámený, zareagoval na hrnek přiložený ke rtům. Zatímco pil, sneslo se na něj tkanivo jejího léčení a on ztuhl a zprudka se nadechl. Byliny nebyly zapotřebí, ale pomohou mu po namáhavém léčení dodat sílu. Překonala zvyk při léčení vždy používat byliny, ale stále měla dojem, že mají své místo a význam.
Otec výhrůžně poklekl, ale Nyneiva mu přitiskla špičky prstů na hruď a přinutila ho couvnout. „Dopřej dítěti vzduch.“
Chlapec zamrkal a Nyneiva viděla, jak se mu do očí vrací rozum. Slabě se roztřásl. Nyneiva se do něj vnořila, aby zjistila, jak dobře léčení zabralo. „Horečka ustoupila,“ přikývla, vstala a uvolnila jedinou sílu. „Příštích pár dní se bude potřebovat pořádně najíst; dám vám připiš pro správce přístavu a dostanete příděly navíc. Neprodávejte to jídlo, protože to zjistím a rozzlobím se. Rozumíte?“
Žena zahanbeně sklopila oči. „Nikdy bychom…“
„Nic už nepokládám za samozřejmé,“ řekla Nyneiva. „Každopádně pokud uděláte, co říkám, měl by přežít. Dnes mu dejte zbytek toho odvaru, po doušcích, když to bude nutné. Pokud horečka znovu vypukne, přineste mi ho do Drakova paláce.“
„Ano, má paní,“ řekla žena, zatímco manžel si klekl a s úsměvem si chlapce vzal.
Nyneiva zvedla lucernu a vstala.
„Urozená paní,“ řekla žena. „Děkuju ti.“
Nyneiva se k ní obrátila. „Měli jste mi ho přinést už před několika dny. Je mi jedno, jaké pitomé pověry se mezi lidma šíří, Aes Sedai nejsou vaši nepřátelé. Jestli znáš někoho, kdo je nemocný, řekni mu, ať nás navštíví.“
Žena přikývla a manžel vypadal poděšeně. Nyneiva vykráčela z uličky na temnou ulici a lidé, které cestou míjela, ji sledovali se směsicí úcty a hrůzy. Bláhoví lidé! Nechají raději svoje děti umřít, než aby je dali vyléčit?
Když se ocitla zpátky na ulici, uklidnila se. Toto zdržení si ve skutečnosti nevyžádalo příliš mnoho času a – přinejmenším dnes večer – čas byl jednou z věcí, kterých měla dost. S Randem se jí moc nedařilo. Jedinou útěchou jí bylo, že Kadsuane si jako jeho poradce vedla ještě hůř.