Jak člověk zacházel s bytostí, jako je Drak Znovuzrozený? Nyneiva věděla, že někde v jeho nitru je ten starý Rand. Jenom ho prostě tolikrát zbili a zkopali, že zalezl do úkrytu a nechal vládnout svou drsnější verzi. Jakkoli ji mrzelo, že to musí přiznat, pouštění hrůzy nezabere. Ale jak ho má přinutit, aby udělal, co má, když byl příliš paličatý, než aby reagoval na běžné dorážení?
Nyneiva se zastavila na prázdné ulici, osvětlené září lucerny. Existovala jedna osoba, které se dařilo s Randem pracovat a zároveň ho učit a cvičit. Nebyla to Kadsuane ani žádná z Aes Sedai, které se ho pokoušely zajmout, obelstít nebo zastrašit.
Byla to Moirain.
Nyneiva kráčela dál. Během posledních měsíců svého života modrá Randovi téměř podlézala. Aby ho přiměla vzít si ji jako poradce, svolila, že bude poslouchat jeho rozkazy a radit mu jen tehdy, když o to bude stát. K čemu byla rada, kterou člověk dostal jen tehdy, když chtěl? Lidé nejvíc potřebují slyšet ty rady, o které nestojí!
Avšak Moirain byla úspěšná. Díky ní začal Rand překonávat svůj odpor k Aes Sedai. Kdo ví, jestli nebýt toho, že Rand nakonec Moirain přijal, by Kadsuane někdy dosáhla pokroku a stala se jeho rádkyní.
Nu, Nyneiva nebude pro Randa al’Thora dělat totéž, bez ohledu na to, kolik líbivých titulů má. Měla se však z Moirainina úspěchu o něčem poučit. Možná že Rand Moirain naslouchal, protože mu její podlézavost lichotila, nebo ho možná už jen unavovalo, jak ho lidé postrkovali sem a tam. Bylo mnoho lidí, kteří se Randa snažili ovládnout. To ho muselo rozčilovat a Nyneivě to značně ztěžovalo práci, neboť ona byla tou, které skutečně potřeboval naslouchat.
Třeba ji vnímal jako dalšího z těch bezvýznamných manipulátorů? Nepřekvapilo by ji to.
Musela mu ukázat, že usilují o stejné cíle. Nechtěla mu říkat, co má dělat; jen chtěla, aby se přestal chovat jako pitomec. A kromě toho prostě chtěla, aby byl v bezpečí. Také by si přála, aby byl vůdcem, kterého si lidé váží a ne se ho bojí. Zdálo se, že nedokáže poznat, že stezka, po níž kráčí, je stezkou tyrana.
Být králem se opravdu tak moc nelišilo od toho být starostou v Dvouříčí. Starosta měl být vážený a oblíbený. Vědma a ženský kroužek mohli vykonávat těžké úkoly, jako například trestat ty, kdo překročili hranice. Starostu však lidé museli mít rádi. To bylo základem civilizovaného a bezpečného města.
Ale jak to Randovi ukázat? Nemohla ho nutit; musela ho přimět naslouchat nějak jinak. V hlavě jí začínal klíčit plán. Když došla k sídlu, měla už představu, co dělat.
Bránu vedoucí na pozemky střežili Saldejci; Aielové se raději zdržovali v Randově blízkosti a střežili pokoje a chodby v samotném sídle. Hašteř Nalmat, důstojník ve službě, se Nyneivě při příchodu uklonil; někteří lidé stále ještě věděli, jak se k Aes Sedai chovat. Pozemky za branou byly okrasné a dobře opečovávané. Když světlo Nyneiviny lampy pronikalo skrz stromy vypěstované a upravené do podoby fantastických zvířat, vrhalo na trávu podivné stíny. Stíny se pohybovaly v souladu s lucernou a přízračné tvary se prodlužovaly a splývaly s větší temnotou noci kolem. Jako řeky stínu.
Před sídlem stál na stráži větší oddíl saldejských vojáků; mnohem větší, než bylo třeba. Vždy, když muži stáli na stráži, měli jejich kamarádi sklony se shlukovat, nepochybně kvůli drbům. Nyneiva k nim rázně vyrazila, takže se někteří z nich přestali líně opírat o sloupořadí.
„Kdo z vás není právě ve službě?“ zeptala se.
A samozřejmě, tři z devíti vojáků zvedli s mírně rozpačitým výrazem ruce.
„Výborně,“ řekla Nyneiva a podala jednomu z nich lucernu. „Vy tři pojďte se mnou.“ Vešla do domu se třemi vojáky v patách.
Bylo pozdě – přízračný průvod se objevoval jen o půlnoci – a dům pospával. Složitý lustr ve vstupní hale byl zhasnutý a chodby temné. Zapátrala v paměti, vybrala si směr a vyrazila. Nabílené stěny zde byly stejně neposkvrněné jako v jiných částech domu, ale nebyly zdobené. Její instinkt se ukázal správný, neboť brzy vešla do malé přípravny, kde sloužící chystali podnosy s jídlem, než je odnesli do jídelny. Chodba, kterou si vybrala, vedla k obývacím pokojům sídla; další chodba vzadu mířila ke kuchyním. Místnost byla vybavená velkým masivním dřevěným stolem a několika vysokými stoličkami. Na těch seděl hlouček mužů, kteří hráli kostky a na sobě měli zelené a bílé plátěné košile – livrej Milisaiřina rodu – a hrubé pracovní kalhoty.
Když Nyneiva nakráčela do místnosti, ohromeně vzhlédli; jeden z nich dokonce vyskočil na nohy, až se jeho stolička překotila. Sundal si klobouk – nesouměmou hnědou věc, kterou by se styděl nosit dokonce i Mat – a tvářil se jako dítě, které přistihli, jak před večeří šťourá prstem do koláče.
Nyneivě bylo jedno, co dělají; našla nějaké místní sloužící a na ničem jiném nezáleželo. „Musím vidět dosun,“ řekla a použila místní označení pro hlavní hospodyni. „Přiveďte mi ji.“
Její vojáci vstoupili do místnosti za ní. Všichni tři byli Saldejci, a i když byli trochu vrtáci, vykračovali si jako muži důvěrně obeznámení s bojem. Pochybovala, že tito prostí sloužící potřebují k zastrašení něco víc než Aes Sedai, ale vojáci jí nejspíš budou užiteční později.
„Dosun?“ zeptal se nakonec muž s kloboukem. „Víš určitě, že bys raději nemluvila se správcem nebo…“
„Dosun,“ řekla Nyneiva. „Přiveďte mi ji hned. Dejte jí čas přehodit si přes sebe župan, ale nic víc.“ Ukázala na jednoho z vojáků. „Ty, běž s ním. Ujisti se, že nebude mluvit s někým jiným nebo té ženě nedopřeje čas na útěk.“
„Útěk?“ vyjekl sluha. „Proč by to Loral dělala? Co provedla, má paní?“
„Doufám, že nic. Běž!“
Dva muži – jeden sluha, jeden voják – odspěchali a zbývající tři sluhové zůstali sedět u stolu a tvářili se znepokojeně. Nyneiva si založila ruce pod prsy a uvažovala o svém plánu. Rand usoudil, že jeho hon za domanským králem narazil na zeď, když posel zemřel. Nyneiva si tím nebyla tak jistá. Byli v tom zapletení i jiní a pár vhodně položených otázek by mohlo mnohé objasnit.
Nebylo pravděpodobné, že dosun provedla něco špatného. Nyneiva ale nechtěla, aby si sluha, který pro ni šel, pouštěl pusu na špacír před lidmi, které by snad cestou potkal; raději u něj vyvolat pocit ohrožení a vojáka použít, aby muž mlčel. A aby sebou hodil.
Její prozíravost se ukázala být účinná. Během pár minut vběhl sluha zpátky do místnosti a táhl postarší ženu v modrém večerním županu. Zpod narychlo uvázaného červeného šátku trčely šedé vlasy a letitá domanská tvář byla úplně bílá hrůzou. V Nyneivě zahlodal pocit viny. Jak se ta žena musela cítit, když ji uprostřed noci probudil vyděšený sluha s tím, že ji jedna z Aes Sedai chce okamžitě vidět!
Saldejský viják dorazil vzápětí a zůstal na stráži u dveří. Byl zavalitý a s křivýma nohama a měl jeden z těch dlouhých saldejských knírů. Zbývající dva vojáci postávali u dveří, kterými Nyneiva předtím přišla, a jejich nenucené chování v místnosti jen vyvolávalo další napětí. Zdálo se, že pochopili něco z toho, co má v úmyslu.
„Klid, dobrá ženo,“ řekla Nyneiva a kývla ke stolu. „Můžeš se posadit. Vy ostatní jděte k hlavnímu vchodu a zůstaňte tam. S nikým nemluvte.“
Čtveřice mužů nepotřebovala žádné další pobízení. Nyneiva jednomu z vojáků nařídila, aby šel za nimi a ujistil se, že ji poslechli. Pozdní hodina pro ni představovala výhodu; když tolik sloužících a Randových společníků spalo, mohla vést vyšetřování, aniž by vyplašila ty, kdo by mohli být vinni.