Odchod sluhů dosun jen ještě víc znervóznil. Nyneiva se posadila ke stolu na jednu z uvolněných stoliček. Muži tady ve spěchu zapomněli kostky, ale – samozřejmě – mince vzali s sebou. Místnost osvětlovala malá lampa, hořící otevřeným plamenem na okenním parapetu. Lucernu si s sebou odnesl Saldejec, když šel za sluhy.
„Jmenuješ se Loral, je to tak?“ zeptala se Nyneiva.
Dosun ostražitě přikývla.
„Víš, že Aes Sedai nelžou?“
Hospodyně opět přikývla. Většina Aes Sedai nemohla lhát, i když Nyneiva prakticky vzato ano, protože nedržela hůl přísahy. To byl jeden z důvodů, proč měla v očích ostatních nižší postavení. Nezaslouženě. Hůl přísahy byla jen formalita; lidé z Dvouříčí nepotřebovali žádný ter’angrial, aby byli čestní. „Pak mi budeš věřit, když ti povím, že tebe osobně nepodezřívám, žes provedla něco špatného. Jen potřebuju tvoji pomoc.“
Zdálo se, že se žena trochu uvolnila. „Jakou pomoc potřebuješ, Nyneivo Sedai?“
„Podle mých zkušeností toho hlavní hospodyně ví o záležitostech domu víc než správci nebo dokonce majitelé. Pracuješ tady dlouho?“
„Sloužila jsem rodině Čadmar po tři pokolení,“ řekla žena s nemalou dávkou pýchy. „A doufala jsem, že budu sloužit dalšímu, kdyby urozená paní…“ Hospodyně zmlkla. Rand „urozenou paní“ uvěznil v jejím vlastním vězení. To nedávalo příliš velkou naději na další generaci, které by bylo možno sloužit.
„Ano, dobře,“ řekla Nyneiva, aby přerušila nepříjemné ticho. „Nešťastné okolnosti, do kterých je zapletena i tvoje paní, tvoří jednu část mého dnešního úkolu.“
„Nyneivo Sedai,“ řekla stará žena dychtivějším hlasem, „myslíš, že bys ji mohla dostat na svobodu? Zase jí zařídit přízeň urozeného pána Draka?“
„Snad.“ Těžko, dodala Nyneiva v duchu, ale možné je všechno. „To, co dnes v noci dělám, by mohlo pomoct. Viděla jsi někdy toho posla, kterého tvoje paní uvěznila?“
„Toho, co ho poslal král?“ zeptala se Loral. „Nikdy jsem s ním nemluvila, Aes Sedai, ale viděla jsem ho. Vysoký, hezký chlapík, a co bylo u Domance zvláštní, hladce oholený. Minula jsem se s ním v chodbě. Myslím, že měl jednu z nejhezčích tváří, jakou jsem kdy u muže viděla.“
„A pak?“ zeptala se Nyneiva.
„No, šel si promluvit přímo s urozenou paní Čadmar, a pak…“ Loral se odmlčela. „Nyneivo Sedai, nechci svou paní dostat do ještě větších potíží a…“
„Poslali ho k výslechu,“ řekla úsečně Nyneiva. „Na hlouposti nemám čas, Loral. Nejsem tady, abych hledala důkazy proti tvé paní, a je mi jedno, komu jsi věrná. V sázce jsou mnohem důležitější věci. Odpověz na moji otázku.“
„Ano, urozená paní,“ zbledla Loral. „Samozřejmě jsme všichni věděli, co se stalo. Nezdálo se nám správné, poslat takhle k tazateli jednoho z králových mužů. Zvláště tohohle muže. Je škoda zohyzdit tak krásnou tvář, a vůbec.“
„Víš, kde je ten tazatel a žalář?“
Loral zaváhala a pak zdráhavé přikývla. Dobře. Neměla v úmyslu zadržovat informace.
„Tak tedy pojďme,“ řekla Nyneiva a vstala.
„Má paní?“
„Do žaláře,“ vysvětlila Nyneiva. „Předpokládám, že není nikde na těchto pozemcích, ne pokud byla Milisair Čadmar tak opatrná, jak si myslím.“
„Není to moc daleko, v Racčí Hostině,“ řekla Loral. „Chceš tam jít dneska v noci?“
„Ano,“ odpověděla Nyneiva, ale pak zaváhala. „Leda bych se místo toho rozhodla navštívit vyslýchajícího u něj doma.“
„To je na stejném místě, má paní.“
„Výborně. Pojďme.“
Loral neměla příliš na vybranou. Nyneiva jí dovolila vrátit se v doprovodu vojáka do pokoje pro šaty.
O chvíli později vyvedla Nyneiva s vojáky dosun – společně se čtyřmi sluhy, aby náhodou někoho nevarovali před tím, co se děje – z domu. Celá pětice vypadala nespokojeně. Pravděpodobně věřili těm pověrčivým povídačkám, že v noci není bezpečno. Nyneiva měla víc rozumu. Noc možná nebyla bezpečná, ale nebylo to o nic horší než jindy. Vlastně mohla být bezpečnější. Když se kolem pohybovalo méně lidí, zmenšovala se možnost, že někomu poblíž náhle z kůže vyraší tmy, zahalí ho plameny nebo umře nějakou jinou děsivou náhodou.
Opustili pozemky panského sídla a Nyneiva kráčela rázným krokem, doufajíc, že sej í podaří zabránit tomu, aby ostatní byli příliš nervózní. Kývla na vojáky u brány a vydala se směrem, který jí ukázala Loral. Jejich nohy bušily do dřevěných chodníků a zatažená noční obloha slabě zářila světlem měsíce nad hlavou.
Nyneiva si nedopřála luxus zpochybňovat svůj plán. Rozhodla se, jak postupovat, a zatím šlo všechno dobře. Pravda, Rand se na ni možná rozzlobí za to, že si přivlastnila vojáky a vyvolává potíže. Ale někdy, když jste chtěli vidět, co je na dně sudu s kalnou dešťovou vodou, museli jste vodu zamíchat, aby to, co je dole, vyplavalo na povrch. Byla to prostě příliš velká náhoda. Milisair Čadmar posla uvěznila před několika měsíci, ale zemřel jen krátce před tím, než ho chtěl Rand nechat předvést. Byl jedinou osobou ve městě, která měla klíč k tomu, kde král je.
Náhody se stávaly. Někdy, když měli dva sedláci spor a jedna z jejich krav v noci pošla, to byla jen náhoda. A někdy trocha pátrání odhalila přesný opak.
Loral jejich skupinku vedla k Racčí Hostině, také známé jako Racčí čtvrť, části města poblíž místa, kde rybáři vyhazovali odpad z úlovku. Jako většina rozumných lidí se i Nyneiva této čtvrti vyhýbala, a jak se blížili, její nos jí připomněl proč. Rybí vnitřnosti možná byly skvělé hnojivo, ale Nyneiva cítila hromady kompostu na vzdálenost několika ulic. Této temné části města se vyhýbali dokonce i uprchlíci.
Byla to docela dlouhá procházka – bohatá část města byla od Racčí Hostiny pochopitelně značně daleko. Nyneiva kráčela vpřed a šerým uličkám a budovám nevěnovala pozornost, přestože se její doprovod – s výjimkou vojáků – vyděšeně držel v hloučku kolem ní. Saldejci místo toho drželi ruce na svých křivolakých mečích a snažili se rozhlížet se do všech směrů najednou.
Kéž by měla zprávy z Bílé věže. Jak je to dlouho, co se od Egwain nebo ostatních něco doslechla? Připadala si slepá. Mohla si za to sama, protože trvala na tom, že půjde s Randem. Někdo na něj musel dohlížet, ale to znamenalo nemoct dohlížet na kohokoli jiného. Byla Věž stále rozpolcená? Byla Egwain stále amyrlin? Zprávy z ulic moc nepomáhaly. Jako vždy na každou, kterou zaslechla, existovaly další dvě, které ji popíraly. Bílá věž bojuje sama se sebou. Ne, bojuje s aša’many. Ne, Aes Sedai byly zničeny Seančany. Nebo Drakem Znovuzrozeným. Ne, jsou to všechno lži, rozšiřované Věží, aby nalákala nepřítele k útoku.
Přímo o Elaidě nebo Egwain se toho povídalo málo, přestože se šířily překroucené zvěsti o dvou amyrlin. To byl problém. Ani jedné skupině Aes Sedai by se nelíbilo šíření zpráv o druhé amyrlin. Historky o sporech mezi Aes Sedai nakonec ublíží jim všem.
Nakonec se Loral zastavila. Čtyři sluhové zůstali stát za ní a s ustaranými výrazy se shlukli blíž k sobě. Nyneiva pohlédla na Loral. „Takže?“
„Támhle, urozená paní.“ Žena ukázala kostnatým prstem na budovu na opačné straně ulice.