„Svíčkařův krámek?“ zeptala se Nyneiva.
Loral přikývla.
Nyneiva zavolala jednoho z křivonohých saldejských vojáků. „Ty, hlídej tuhle pětici a ujisti se, že se nedostanou do maléru. Vy dva, pojďte se mnou.“
Vyrazila přes ulici, ale když neuslyšela na chodníku kroky, zamračeně se obrátila. Tři strážní stáli pohromadě, hleděli na jedinou lucernu a nejspíš se proklínali, že je nenapadlo vzít si další.
„Ale pro Světlo,“ obořila se na ně Nyneiva, zvedla ruku a uchopila zdroj. Spředla nad prsty zářivou kouli, která kolem ní vrhala chladné rovnoměrné světlo. „Nechte lucernu tady.“
Dva Saldejci ji poslechli a pospíšili si za ní. Přistoupila ke svíčkařovým dveřím a pak spředla ochranu proti odposlouchávání a umístila ji do vzduchu kolem sebe, dveří a obou vojáků.
Podívala se na jednoho z vojáků. „Jak se jmenuješ?“
„Triben, má paní,“ řekl. Byl to muž s dravci tváří, krátkým zastřiženým knírem a jizvou na čele. „Tohle je Lurts,“ ukázal na druhého vojáka, rozložitého mohutného muže, u nějž Nyneivu překvapilo, že má na sobě jezdeckou uniformu.
„Dobrá, Tribene,“ řekla Nyneiva. „Vykopni dveře.“
Triben se s ní nedohadoval; prostě jen zvedl nohu v těžké botě a kopl. Zárubně bez problémů povolily a dveře se rozlétly, ale pokud Nyneiva správně umístila ochranu, nikdo v budově to neuslyší. Nakoukla dovnitř. Místnost voněla voskem a voňavkami a na dřevěné podlaze byla spousta skvrn. Skvrny po rozpuštěném vosku; vyčištěný vosk často zanechával skvrny.
„Rychle,“ nařídila vojákům a uvolnila ochranu, ale stále udržovala světelnou kouli. „Lurtsi, jdi dozadu a hlídej uličku; ujisti se, že nikdo neuteče. Tribene, se mnou.“
Mohutný Lurts se pohnul překvapivě rychle a zaujal postavení v zadní části krámu. Nyneivina koule osvětlovala sudy na svíčky a hromadu oharků v koutě, kupovaných za groše k novému roztavení. Napravo stoupalo schodiště. Malý výklenek v přední části dílny sloužil jako sklad a obsahoval svíčky nejrůznějších tvarů a velikostí, od obyčejných dlouhých bílých až po vonné zdobené cihly. Jestli se Loral ohledně tohohle místa mýlí…
Ale každá dobrá tajná operace by se ukrývala za něčím obyčejným. Nyneiva vyrazila do schodů, až pod její vahou praskalo dřevo. Dům byl úzký. V horním patře objevili s Tribenem dvě místnosti. Jedny dveře byly nepatrně pootevřené, takže Nyneiva utlumila světelnou kouli a utkala v místnosti ochranu proti odposlouchávání. Pak v patách s drsně vyhlížejícím Tribenem, který se skřípěním vytahoval meč z pochvy, vtrhla dovnitř.
V místnosti byla jen jedna osoba, tlustý muž spící na matraci na podlaze s pokrývkami zmuchlanými kolem nohou. Nyneiva spředla pár vláken vzduchu a jediným plynulým pohybem ho svázala. Vyvalil oči a otevřel ústa k zaječení, ale Nyneiva mu pusu ucpala roubíkem ze vzduchu.
Obrátila se k Tribenovi a kývla, zatímco uvazovala tkanivo. Spoutaného muže, který se zmítal v poutech, tam nechali a přešli ke druhým dveřím. Než vešli dovnitř, utkala v místnosti další ochranu proti odposlouchávání a dobře udělala – protože dva mladší muži v místnosti se probrali mnohem rychleji. Jeden se prudce posadil a vyjekl právě ve chvíli, kdy k němu Triben zamířil po prkenné podlaze. Triben ho praštil do břicha a vyrazil mu vzduch z plic.
Nyneiva ho spoutala vláknem vzduchu a pak udělala totéž s druhým mužem, který se rozespale probíral na lůžku. Přitáhla si oba k sobě, rozjasnila světelnou kouli a zvedla muže pár coulů do vzduchu. Oba to byli Domanci s tmavými vlasy, hrubými rysy a tenkými kníry. Oba na sobě měli jen spodky. Na učedníky vypadali příliš staří.
„Myslím, že jsme na správném místě, Nyneivo Sedai,“ řekl Triben, který obešel dvojici a postavil se vedle ní.
Tázavě zvedla obočí.
„Tohle nejsou svíčkařovi učedníci,“ pokračoval Triben. Zastrčil meč zpět do pochvy. „Mozoly na dlaních, ale na rukách žádné spáleniny? Svalnaté paže? A jsou moc staří. Tomu chlápkovi vlevo alespoň jednou zlomili nos.“
Prohlédla si je pozorněji; Triben měl pravdu. Měla jsem si toho všimnout. Ale věku si všimla. „Kterému myslíš, že bych měla vyndat roubík,“ zeptala se nenuceně, „a kterého bych měla zabít?“
Oba muži sebou s vytřeštěnýma očima začali mrskat. Měli by vědět, že Aes Sedai by nikdy nic takového neudělala. Vlastně by nejspíš neměla nic takového ani naznačit, ale takoví soukromí žalářníci ji rozčilovali.
„Ten vlevo vypadá, že by moc rád mluvil, urozená paní,“ řekl Triben. „Možná ti poví, co si přeješ vědět.“
Přikývla a uvolnila muži roubík. Okamžitě začal mluvit. „Udělám cokoli, co řekneš! Prosím, nestrkej mi do břicha hmyz! Neudělal jsem nic špatnýho, přísahám, já…“
Znovu ho ucpala vzduchem.
„Příliš si stěžuje,“ řekla. „Možná ten druhý bude mít rozum a zůstane zticha a bude mluvit jenom tehdy, když se ho zeptám.“ Uvolnila mu roubík.
Muž zůstal viset ve vzduchu, očividně vyděšený, ale nic neřekl. Jediná síla dokázala vystrašit i nejdrsnější zabijáky.
„Jak se dostanu do žaláře?“ zeptala se ho.
Vypadal, že je mu zle, ale nejspíš už předtím uhodl, že jí půjde o žalář. Nebylo pravděpodobné, že by Aes Sedai vrazila po půlnoci do krámu jen proto, že jí prodali nekvalitní svíčku.
„Padací dveře,“ řekl muž, „pod rohoží vpředu v krámu.“
„Výborně,“ řekla Nyneiva. Rozvázala tkanivo, které mužům svazovalo ruce, a opět nasadila roubík tomu, s nímž mluvila. Nenechala je viset ve vzduchu – nechtěla je za sebou tahat – a místo toho je nechala jít po svých.
Poslala Tribena do druhé místnosti pro tlustého muže a pak je všechny tři sehnala ze schodů. Dole narazili na svalnatého Lurtse, který bedlivě sledoval uličku za domem. Před ním seděl na podlaze mladík a Nyneivina světelná koule ozářila jeho vyděšenou domanskou tvář s neobvykle světlými vlasy a ruce poseté malými spáleninami.
„Tak tohle je svíčkařův učedník,“ řekl Triben a poškrábal se na zjizveném čele. „Nejspíš ho nechali dělat všechnu práci v dílně.“
„Spal támhle pod těma pokrývkama,“ kývl Lurts, který se k Nyneivě připojil, na tmavou hromadu v koutě. „Když jste vyšli po schodech, zkusil se vydrápat předníma dveřma ven.“
„Vezmi ho,“ řekla Nyneiva. V malé přední části krámu Triben odtáhl rohož a mečem šťáral v prknech, dokud nenarazil na něco pod nimi – Nyneiva předpokládala že na panty. Po chvíli opatrného páčení se mu podařilo padací dveře otevřít. Do tmy pod nimi vedl žebřík.
Nyneiva popošla vpřed, ale Triben zvedl ruku. „Urozený pán Bašere by mě pověsil za vlastní třmeny, kdybych tě nechal jít první, urozená paní,“ řekl. „Nedá se říct, co může dole čekat.“ Skočil do díry a sklouzl po žebříku, kterého se přidržoval jednou rukou, zatímco v druhé třímal meč. S žuchnutím dopadl na zem a Nyneiva obrátila oči v sloup. Muži! Pokynula Lurtsovi, aby hlídal žalářníky, a pak jim uvolnila pouta, aby mohli sešplhat dolů. Na každého se přísně podívala; pak slezla po žebříku, aniž se ovšem tak směšně předváděla jako Triben, a nechala Lurtse, ať za ní nažene žalářníky.
Zvedla kouli světla a prohlédla si sklep. Stěny byly z kamene, takže už byla mnohem méně nervózní, pokud šlo o váhu budovy nahoře. Podlahu tvořila ušlapaná hlína a do stěny před ní byly zabudovány dřevěné dveře. Triben u nich naslouchal.
Kývla na něj a on je otevřel a dychtivě vpadl dovnitř. Vypadalo to, že Saldejci přebírají některé aielské zvyky. Nyneiva šla za ním a jen pro jistotu si připravila tkanivo vzduchu. Za ní začali po žebříku slézat zasmušilí žalářníci, následovaní Lurtsem.