V druhé místnosti toho nebylo moc k vidění. Dvě cely se silnými dřevěnými dveřmi, stůl s několika stoličkami a velká dřevěná truhla. Nyneiva vyslala světelnou kouli do rohu, zatímco Triben zkoumal truhlu. Zvedl víko a pak vytáhl obočí a vyndal několik třpytících se nožů. Výslechové pomůcky. Nyneiva se zachvěla. Tvrdě se podívala na žalářníky, kteří stáli za ní.
Uvolnila roubík tomu, který předtím mluvil. „Klíče?“ zeptala se.
„Na dně truhly,“ řekl hrdlořez. Tlustý žalářník – nepochybně vůdce skupiny, protože měl samostatnou místnost – po něm vrhl zuřivý pohled. Nyneiva vůdcem trhla do vzduchu. „Neprovokuj mě,“ zavrčela. „Je už příliš pozdě, než aby rozumní lidi byli vzhůru.“
Kývla na Tribena, který vylovil klíče a otevřel dveře kobek. První cela byla prázdná; v druhé byla zavřená rozcuchaná žena, stále oblečená v honosných domanských šatech, třebaže ušpiněných. Urozená paní Čadmar byla špinavá a ošumělá a otupěle se choulila u zdi. Stěží si vůbec všimla, že se dveře otevřely. Nyneiva zachytila závan pachu, který byl až do této chvíle překrytý zápachem hnijících ryb. Lidské výkaly a nemyté tělo. Nejspíš to byl jeden z důvodů, proč žalář umístit tady v Racčí Hostině.
Při pohledu na to, jak se se ženou zachází, se Nyneiva prudce nadechla. Jak to mohl Rand dovolit? Sama žena dělala přesně totéž jiným, ale to ještě neznamenalo, že je správné, aby se snižoval na její úroveň.
Mávla na Tribena, aby zavřel dveře; pak se posadila na jednu ze stoliček v místnosti a přejížděla tři žalářníky pohledem. Za nimi Lurts hlídal cestu ven a dával pozor na učedníka. Tlustý žalářník stále visel ve vzduchu.
Potřebovala informace. Mohla Randa požádat o dovolení žalář ráno navštívit, ale kdyby to udělala, riskovala by, že tyto muže upozorní, že se chystá návštěva. Aby odhalila, co bylo skryto, spoléhala se na moment překvapení a zastrašování.
„A teď,“ řekla trojici, „vám položím několik otázek. Vy mi odpovíte. Ještě si nejsem jistá, co s várna udělám, takže si uvědomte, že je pro vás nejlepší říkat mi pravdu.“
Dva muži na zemi vzhlédli ke třetímu, který se vznášel v neviditelném tkanivu vzduchu. Přikývli.
„Muž, kterého vám přivedli,“ řekla. „Královský posel. Kdy dorazil?“
„Před dvěma měsíci,“ řekl jeden z rabiátů – ten s mohutnou bradou a zlomeným nosem. „Přivezli ho v pytli se zbytky svíček ze sídla urozené paní Čadmar, stejně jako všechny ostatní vězně.“
„A vaše rozkazy?“
„Držet ho pod zámkem,“ řekl druhý rabiát. „Udržet ho naživu. Moc jsme toho nevěděli, ehm, urozená paní Aes Sedai. Jorgin je ten, kdo vede všechny výslechy.“
Podívala se nahoru na tlusťocha. „Ty jsi Jorgin?“
Zdráhavé přikývl.
„A jaké příkazy jsi měl ty?“
Jorgin neodpověděl.
Nyneiva vzdychla. „Podívej,“ řekla mu. „Jsem Aes Sedai a moje slovo mě zavazuje. Když mi řekneš, co chci vědět, postarám se o to, že tě nebudou z jeho smrti podezírat. Vy tři Draka nezajímáte, jinak už bys téhle malé… zastávce nevelel.“
„Když budeme mluvit, necháš nás jít?“ upřel na ni muž oči. „Mám tvoje slovo?“
Nyneiva se nespokojeně rozhlédla po malinké místnosti. Nechali urozenou paní Čadmar ve tmě a dveře byly utěsněné hadry, aby ztlumily křik. Cela byla tmavá, nevětraná a stěsnaná. Muži, kteří byli ochotní pracovat na takovémhle místě, si stěží zasloužili život, natož svobodu.
Ale bylo třeba se vypořádat s něčím mnohem horším. „Ano,“ řekla Nyneiva a to slovo jí zhořklo v ústech. „A víš, že je to víc, než si zasloužíte.“
Jorgin zaváhal a pak přikývl. „Sundej mě, Aes Sedai, a já ti odpovím na tvý otázky.“
Udělala to. Ten muž to možná nevěděl, ale ona se neměla příliš o co opřít; k jeho způsobu získávání odpovědí by se neuchýlila a Rand o jejím jednání nevěděl. Kdyby se Drak dozvěděl, že slídila, nejspíš by nezareagoval dobře – leda by mu dokázala přednést něco, co objevila.
Jorgin se obrátil na chlapíka se zlomeným nosem. „Morde, přines mi stoličku.“
Mord tázavě zalétl pohledem k Nyneivě, která stroze kývla na souhlas. Když Jorgin složil mohutné tělo na stoličku, předklonil se a spojil ruce před tělem. Připomínal těžkého neohrabaného brouka, převráceného na bok.
„Nechápu, co ode mě chceš,“ řekl muž. „Vypadá to, že už všechno víš. Víš o mojem zařízení a o lidech, co v něm byli. Co víc ještě chceš vědět?“
Zařízení? Pěkné slovo. „To je moje věc,“ řekla Nyneiva a vrhla po něm pohled, který, jak doufala, naznačoval, že záležitosti Aes Sedai se nemají zpochybňovat. „Pověz mi, jak posel zemřel?“
„Nedůstojně,“ odvětil Jorgin. „Jako podle mejch zkušeností všichni lidi.“
„Řekni mi to konkrétně, nebo tě zase pověsím do vzduchu.“
„Před pár dny jsem otevřel dveře cely, abych mu dal najíst. Byl mrtvý.“
„A jak to bylo dlouho od té doby, cos mu dal naposledy najíst?“
Jorgin si odfrkl. „Já svý hosty nenechávám umírat hlady urozená paní Aes Sedai. Jenom je… povzbuzuju, aby se podělili o to, co vědí.“
„A jak moc jsi povzbudil toho posla?“
„Ne dost, abych ho zabil,“ bránil se žalářník.
„Ale no tak,“ řekla Nyneiva. „Měl jsi toho muže u sebe celé měsíce, podle všeho celou dobu zdravého. A pak, den před tim, než ho mají předvést před Draka Znovuzrozeného, najednou umře? Už jsem ti slíbila beztrestnost. Řekni mi, kdo tě podplatil, abys ho zabil, a já se postarám, aby se ti dostalo ochrany.“
Žalářník zavrtěl hlavou. „Tak to nebylo. Říkám ti, že prostě umřel. Občas se to stane.“
„Tvoje hry mě už unavují.“
„Ať shoříš, to není hra!“ zavrčel Jorgin. „Myslíš si, že by se v mý profesi mohl člověk dostat daleko, kdyby se o něm vědělo, že bere úplatky, aby zabíjel svý hosty? Nemohla bys mu věřit o nic víc než prolhanýmu Aielovi!“
Tu poslední poznámku přešla, přestože člověku, jako byl tenhle, se nikdy nedalo „věřit“.
„Podívej,“ řekl Jorgin, „tohle stejně nebyl typ vězně, jakýho zabiješ. Všichni chtějí vědět, kde je král. Kdo by zabil jedinýho člověka, který o tom má informaci? Ten chlap měl slušnou cenu.“
„Takže není mrtvý,“ domýšlela si Nyneiva. „Komu jsi ho prodal?“
„Ale je mrtvý,“ uchechtl se žalářník. „Kdybych ho opravdu prodal, dlouho bych nepřežil. Když děláš to, co já, tyhle věci se rychle naučíš.“
Obrátila se ke dvěma zbývajícím hrdlořezům. „Lže?“ zeptala se jich. „Sto zlatých marek tomu z vás, který mi dokáže, že lže.“
Mord pohlédl na svého šéfa a zašklebil se. „Za stovku ve zlatě bych ti prodal vlastní matku, urozená paní. Ať shořím, ale prodal. Jorgin ale říká pravdu. To tělo bylo mrtvý. Drakovi muži to zkontrolovali, když sem přivedli urozenou paní.“
Takže Randa ta možnost také napadla. Přesto stále neměla důkaz, že jí tihle muži říkají pravdu. Pokud bylo co skrývat, hodně by se snažili to pohřbít hluboko. Rozhodla se zkusit to jinak.
„Takže co jsi tedy zjistil o tom, kde se král nachází?“ zeptala se.
Jorgin si jenom povzdechl. „Jak jsem řekl mužům urozenýho pána Draka, a jak jsem řekl urozený paní Čadmar, než sama skončila tady v kobce. Ten chlap něco věděl, ale odmítal o tom mluvit.“