„Ale no tak,“ řekla Nyneiva a zalétla pohledem k truhle s ostrými nástroji. Musela odvrátit zrak dřív, než ji to rozzlobilo. „Tak… schopný muž jako ty? A nedokázal jsi z něj vypáčit jednoduchou odpověď?“
„Ať si mě vezme Temný, jestli lžu!“ Žalářníkova tvář zrudla, jako by to pro něj byla otázka hrdosti. „Nikdy jsem neviděl člověka, který by odolával jako on! Takový hezounek se měl zlomit skoro bez pobízení. Ale nezlomil. Mluvil o všem kromě toho, co jsme chtěli!“ Jorgin se předklonil. „Nevím, jak to dělal, urozená paní. Ať shořím, ale nevím! Bylo to, jako by mu nějaká… síla svazovala jazyk. Bylo to, jako by nemohl mluvit. Dokonce i kdyby chtěl!“
Dva rabiáti si pro sebe něco mumlali a tvářili se vyděšeně. Vypadalo to, že Nyneivin výslech zahrál na citlivou strunu.
„Takže jsi na něho zatlačil příliš,“ hádala Nyneiva. „A tak umřel.“
„Nech si to, ženská!“ zavrčel žalářník. „Krev a zatracenej popel! Nezabil jsem ho! Občas lidi prostě umřou.“
Naneštěstí mu začínala věřit. Jorgin byl darebák, kterému by prospělo deset let práce pod dohledem vědmy. Ale nelhal.
Tolik k jejím skvělým plánům. Vzdychla, vstala a uvědomila si, jak je unavená. Světlo! Tenhle plán Randa spíš pořádně rozčílí, než aby ho přesvědčil naslouchat jejím radám. Musí se vrátit do domu a trochu se vyspat. Možná zítra dokáže vymyslet lepší způsob, jak Randovi ukázat, že je na jeho straně.
Mávla na stráže, aby vzaly žalářníka a jeho pacholky zpátky nahoru. Poté utkala vzduch, aby zabouchla dveře do cely Milisair Čadmar. Nyneiva se postará o to, aby se podmínky, v nichž žena žije, zlepšily. Ať byla jakkoli opovrženíhodná, takhle by s ní zacházet neměli. Až to Randovi vysvětlí, bude to muset pochopit. Vždyť Milisair byla tak bledá, že klidně může mít horečku! Nyneiva zamyšleně došla ke škvíře nahoře na dveřích cely a spředla rytí ducha, aby se ujistila, že žena není nemocná.
Jakmile Nyneiva s rytím začala, ztuhla. Čekala, že zjistí, že je Milisaiřino tělo zmožené vyčerpáním. Čekala, že najde nemoc nebo možná hlad.
Nečekala, že najde jed.
Nyneiva, náhle ve střehu, zaklela, prudce otevřela dveře cely a vběhla dovnitř. Ano, prostřednictvím rytí to snadno spatřila. List tarchrotu. Nyneiva ho sama podávala psovi, kterého bylo třeba utratit. Byla to celkem běžná rostlina s velmi hořkou chutí. Ne právě nejlepší jed, protože měla nepříjemnou chuť, ale přesto ji bylo nutno polknout.
Ano, nebyl to dobrý jed – ledaže osoba, kterou jste chtěli otrávit, už byla uvězněná a neměla jinou možnost, než jíst jídlo, které jste jí dávali. Nyneiva začala s léčením, spředla všech pět sil, aby potlačila jed a posílila Milisaiřino tělo. Bylo to poměrně snadné léčení, neboť list tarchrotu nebyl příliš silný. Aby zaúčinkoval, buď jste ho museli použít hodně – jak to udělala se psem – nebo ho podat několikrát. Ale když jste to udělali takto pomalu, vypadalo to, jako by osoba, kterou jste jím zabili, zemřela přirozenou smrtí.
Jakmile už Milisair nehrozilo nebezpečí, Nyneiva vyrazila z kobky. „Stůjte!“ zařvala za muži. „Jorgine!“
Lurts, který šel poslední, se překvapeně obrátil. Popadl žalářníka Jorgina za paži a otočil ho.
„Kdo vězenkyni připravuje jídlo?“ naléhavě se vyptávala Nyneiva cestou k němu.
„Jídlo?“ zeptal se Jorgin se zmateným výrazem. „To je jeden z Kerbových úkolů. Proč?“
„Kerbových?“
„Ten kluk,“ řekl Jorgin. „Nikdo důležitý. Učedník, co jsme ho před pár měsíci našli mezi uprchlíkama. Měli jsme docela kliku – poslední učedník nám utekl a tenhle už uměl…“
Nyneiva ho zvednutou rukou zarazila a náhle pocítila úzkost. „Ten kluk! Kde je?“
„Byl hned tady..řekl Lurts a zvedl pohled. „Šel s…“
Shora se náhle ozval zvuk namáhavého drápání. Nyneiva zaklela a zakřičela na Tribena, ať kluka chytí. Protlačila se k žebříku a začala šplhat. Se světelnou koulí v patách se vymrštila do dílny nad nimi. Dva rabiáti se se zmatenými výrazy krčili uprostřed a saldejský voják na ně mířil taseným mečem. Tázavě se na ni podíval.
„Ten kluk!“ řekla.
Triben pohlédl ke dveřím krámu. Byly otevřené. Nyneiva si připravila tkanivo vzduchu a vyřítila se na ulici.
Tam našla chlapce Kerba, jak ho na rozbahněné ulici drží čtyři sluhové, které si přivedla z panského sídla. Když sestupovala z chodníku na ulici, zvedli zmítajícího se zoufalého mladíka na nohy. Poslední Saldejec stál s taseným mečem u dveří, jako by se běžel podívat, jestli je Nyneiva v pořádku.
„Vyběhl ze dveří, Aes Sedai,“ řekl jeden z mužů, Jako by ho honil sám Temný. Tvůj voják se utíkal podívat, jestli ti hrozí nebezpečí, ale my jsme si řekli, že nejlepší bude kluka chytit, než uteče. Jenom pro jistotu.“
Nyneiva dlouze vydechla, aby se uklidnila. „Dobrá práce,“ řekla. Mladík se slabě zmítal. „Opravdu dobrá práce.“
33
Rozhovor s Drakem
„Tohle,“ prohlásil Rand, „by mělo být vážně důležité.“ Nyneiva se otočila a spatřila Draka Znovuzrozeného, jak stojí ve dveřích obývacího pokoje. Na sobě měl tmavě rudý župan s černými draky, vyšitými na rukávech. Pahýl měl ukrytý v záhybech levého rukávu. Přestože měl vlasy rozcuchané spánkem, jeho oči byly bdělé.
Vešel do obývacího pokoje, královský jako vždy – dokonce i nyní, dávno po půlnoci a právě probuzený, kráčel, jako by si byl sám sebou naprosto jistý. Sloužící přinesli konvici horkého čaje a Rand si nalil šálek, zatímco za ním do pokoje vešla Min. Také na sobě měla župan; byla to jedna ze součástí domanské módy a její byl ze žlutého hedvábí, mnohem tenčího než Randův. Aielské Děvy zaujaly postavení u dveří, kde postávaly svým zvláštně nebezpečným způsobem.
Rand se napil ze šálku. Bylo stále těžší a těžší vidět v něm chlapce, kterého Nyneiva znávala v Dvouříčí. Měl vždycky tak rozhodnou bradu? Kdy získal tak jistý krok a sebevědomé držení těla? Ten muž vypadal skoro jako… zpodobnení Randa, jehož kdysi znávala. Jako socha, vytesaná z kamene, aby se mu podobala, ale se zdůrazněnými hrdinskými rysy.
„No?“ naléhal Rand. „Kdo je to?“
Mladý učedník Kerb seděl svázaný vzduchem na jedné z čalouněných lavic v pokoji. Nyneiva na něj pohlédla, uchopila zdroj a utkala ochranu proti odposlechu. Rand se na ni ostře podíval. „Usměrnila jsi?“ zeptal se. Dokázal vycítit, když to udělala bez předběžných opatření; podle toho, co Egwain a Elain zjistily, mu z toho naskakovala husí kůže.
„Ochranu,“ řekla a odmítla se nechat zastrašit. „Když jsem se dívala naposledy, nepotřebovala jsem tvoje svolení, abych mohla usměrňovat. Stal se z tebe velký a mocný muž, Randa al’Thore, ale nezapomínej, že jsem ti nasekala na zadek, když jsi dospělému muži sahal sotva po holeně.“
Kdysi by to v něm vyvolalo nějakou reakci, i kdyby jen rozmrzelé odfouknutí. Teď se na ni jen podíval. Občas se zdálo, že právě jeho oči se na něm změnily nejvíc.
Vzdychl. „Proč jsi mě probudila, Nyneivo? Kdo je tenhle vyčouhlý vyděšený mladík? Kdyby mi poslal takhle v noci zprávu kdokoli jiný, poslal bych ho Bašeremu, aby ho dal zmrskat.“
Nyneiva kývla na Kerba. „Myslím, že tenhle ,vyčouhlý vyděšený mladík’ ví, kde je král.“
To si získalo Randovu pozornost, stejně jako Mininu. Ta si nalila šálek čaje a opírala se o zeď. Proč se ti dva nevzali?
„Král?“ zeptal se Rand. „Takže i Graendal. Jak to víš, Nyneivo? Kde jsi ho našla?“