„V žaláři, kam jsi poslal Milisair Čadmar,“ upřela na něj Nyneiva pohled. „Je to tam hrozné, Rande al’Thore. Nemáš právo s člověkem takhle zacházet.“
Na tu poznámku taky nezareagoval. Místo toho prostě přešel ke Kerbovi. „Zaslechl něco při výslechu?“
„Ne,“ řekla Nyneiva. „Ale myslím si, že posla zabil. Vím jistě, že se pokusil otrávit Milisair. Kdybych ji nevyléčila, koncem týdne by byla mrtvá.“
Rand se na ni podíval a ona téměř cítila, jak si spojuje jednotlivé poznámky, aby pochopil, co dělala. „Uvědomil jsem si, že vy Aes Sedai,“ řekl nakonec, „máte hodně společného s krysami. Vždycky jste tam, kde o vás nikdo nestojí.“
Nyneiva si odfřkla. „Kdybych se držela dál, pak by Milisair umírala a Kerb by byl volný.“
„Předpokládám, že ses ho zeptala, kdo mu nařídil posla zabít.“
„Ještě ne,“ řekla Nyneiva. „Ale našla jsem v jeho věcech jed a potvrdila si, že připravoval jídlo pro Milisair i posla.“ Než pokračovala, na okamžik zaváhala. „Rande, nejsem si jistá, že bude schopný na naše otázky odpovědět. Použila jsem na něj rytí, a i když není fyzicky nemocný, něco… tam je. V jeho mysli.“
„Co tím myslíš?“ zeptal se Rand tiše.
„Nějaká zábrana,“ odpověděla Nyneiva. „Vypadá to, že žalářníka zklamalo – dokonce překvapilo – že byl posel schopný jeho ,výslechu’ odolat. Myslím, že na tom muži taky musel být nějaký blok, něco, co mu bránilo prozradit příliš mnoho.“
„Nátlak,“ řekl Rand. Promluvil nenuceně, zatímco zvedal čaj ke rtům.
Nátlak byl temný, zlý. Sama jej pocítila; když pomyslela na to, co jí udělala Moghedien, rozechvěla se. A to byla jen maličkost, odstranění nějakých vzpomínek.
„Jen málokdo to s nátlakem umí tak dobře jako Graendal,“ řekl Rand zadumaně. „Možná že tohle je to potvrzení, které jsem hledal. Ano… tohle by skutečně mohl být velký objev, Nyneivo. Tak velký, že bych mohl zapomenout, jak jsi k němu přišla.“
Rand obešel lavici a sklonil se, aby mladíkovi pohlédl do očí.
„Pusť ho,“ přikázal jí.
Vyhověla mu.
„Pověz mi,“ řekl Rand Kerbovi, „kdo ti řekl, ať ty lidi otrávíš?“
„Já nic nevím!“ vypískl kluk. „Já jenom…“
„Přestaň,“ řekl Rand tiše. „Věříš, že tě dokážu zabít?“
Chlapec zmlkl a – přestože by to Nyneiva nepovažovala za možné – ještě víc vytřeštil oči.
„Věříš, že kdybych prostě jenom pronesl slovo,“ pokračoval Rand děsivým tichým hlasem, „zastavilo by se ti srdce? Já jsem Drak Znovuzrozený. Věříš, že tě můžu připravit o život nebo o samotnou duši, když si to jen budu přát?“
Nyneiva to opět spatřila, patinu temnoty kolem Randa, auru, o níž si nebyla itplně jistá, že tam skutečně je. Zvedla čaj ke rtům – a zjistila, že náhle zhořkl a zvětral, jako kdyby stál v konvici příliš dlouho.
Kerb se nahrbil a rozbrečel.
„Mluv,“ přikázal mu Rand.
Mladík otevřel ústa, ale vyšlo z nich jen zasténání. Byl z Randa tak vyděšený, že se ani nesnažil – nebo nemohl – dostat mrkáním pot z očí.
„Ano,“ řekl Rand zamyšleně. „Je to nátlak, Nyneivo. Je tady! Měl jsem pravdu.“ Podíval se na Nyneivu. „Budeš muset tu síť nátlaku rozplést a vymazat mu ji z mysli, než nám dokáže říct, co ví.“
„Cože?“ zeptala se nevěřícně.
„Tenhle druh tkaní mi moc nejde,“ mávl Rand rukou. „Řekl bych, že když to zkusíš, dokážeš nátlak odstranit. Svým způsobem se to podobá léčení. Použij stejné tkanivo, které nátlak vytváří, ale převrať ho.“
Svraštila čelo. Vyléčit toho ubohého chlapce znělo jako dobrý nápad – koneckonců, každé zranění by se mělo vyléčit. Ale představa, že se pokouší o něco, co nikdy předtím nedělala, a ještě k tomu před Randem, ji právě nelákala. Co když to zkazí a nějak klukovi ublíží?
Rand se posadil na polstrovanou lavici naproti mladíkovi. Min přišla k němu a posadila se vedle. S úšklebkem si prohlížela svůj čaj; zjevně se zkazil stejně nečekaně jako Nyneivin.
Rand sledoval Nyneivu a čekal.
„Rande, já…“
„Prostě to zkus,“ řekl Rand. „Nemůžu ti říct, jak přesně se to dělá, když jsi žena, ale jsi chytrá. Jsem si jistý, že si poradíš.“
Jeho neúmyslně blahosklonný tón ji znovu rozzuřil. Její únava také nepomohla. Zaťala zuby, obrátila se ke Kerbovi a spředla všech pět sil. Mladík těkal očima sem a tam, přestože nemohl tkanivo vidět.
Nyneiva na něj položila velmi jemné tkanivo léčení a on ztuhl. Utkala oddělenou linku ducha a zaryla se mu do hlavy tak jemně, jak to šlo, a šťouchala do chomáče tkaniva v jeho mysli. Ano, nyní to viděla, složitou síť tvořenou vlákny ducha, vzduchu a vody. Bylo hrozné, sledovat v mysli, jak to křižuje mladíkův mozek. Kousky tkaniva se místy dotýkaly, jako drobounké háky, zaražené hluboko do samotného mozku.
„Převrať tkanivo,“ řekl Rand. To nebylo ani zdaleka snadné. Musela by pavučinu nátlaku snímat vrstvu po vrstvě, a kdyby udělala chybu, snadno by ho mohla zabít. Málem ucouvla.
Ale kdo jiný tu byl? Nátlak byl zakázané tkanivo a Nyneiva pochybovala, že s ním má Korele nebo ostatní nějaké zkušenosti. Kdyby se teď Nyneiva zastavila, Rand by prostě poslal pro další a požádal je, aby to udělaly. Poslechly by ho a za zády se Nyneivě smály, přijaté, které se považuje za plnoprávnou Aes Sedai.
Nu, ona objevila nové způsoby léčení! Pomohla očistit poskvrnění samotné jediné síly! Vyléčila utišení a zkrocení!
Dokáže to.
Rychle se pustila do práce a setkala zrcadlový obraz první vrstvy nátlaku. Každé použití síly bylo přesné, ale opačné než ve vzoru již vpředeném do chlapcovy mysli. Nyneiva opatrně a váhavě položila tkanivo, a jak Rand říkal, obojí s pufnutím zmizelo.
Jak to věděl? Zachvěla se, když si vzpomněla, co o něm říkala Semirhage. Vzpomínky z jiného života, vzpomínky, na které neměl právo. Byl důvod, proč jim Stvořitel dovolil zapomenout na minulé životy. Žádný muž by neměl být nucen pamatovat si selhání Luise Therina Telamona.
Pokračovala, vrstvu za vrstvou, svlékala tkaniva nátlaku jako pokoutní felčar, který sundává obvazy z poraněné nohy. Byla to vyčerpávající práce, ale naplňující. Každá vrstva něco napravila, chlapce o trochu víc vyléčila a něco na světě o vlásek spravila.
Trvalo to téměř hodinu a byla to vyčerpávající zkušenost. Ale dokázala to. Když zmizela poslední vrstva nátlaku, Nyneiva unaveně vydechla a uvolnila jedinou sílu, přesvědčená, že by nedokázala utkat o jediné vlákno víc, i kdyby jí to mělo zachránit život. Odpotácela se ke křeslu a klesla do něj. Všimla si, že Min se schoulila na lavici vedle Randa a usnula.
On ale nespal. Drak Znovuzrozený hleděl, jako by viděl věci, které Nyneiva vidět nemůže. Vstal a došel ke Kerbovi. Omámená Nyneiva si nevšimla tváře mladého svíčkaře. Byla podivně prázdná, jako obličej člověka omráčeného silným úderem do hlavy.
Rand poklekl na jedno koleno, vzal chlapce za bradu a pohlédl mu do očí. „Kde?“ zeptal se jemně. „Kde je?“
Mladík otevřel ústa a z koutku mu vytekl čůrek slin.
Kde je? “ zopakoval Rand.
S očima stále prázdnýma Kerb zasténal a nepatrně pootevřel rty a vystrčil jazyk.
„Rande!“ ozvala se Nyneiva. „Přestaň! Co mu to děláš?“
„Nic jsem neudělal,“ řekl Rand tiše, aniž se na ni podíval. „To jsi udělala ty, Nyneivo, když jsi odstranila ta tkaniva. Graendalin nátlak je mocný – ale v určitém směru hrubý. Naplní mysl nátlakem do takové míry, aby vymazala osobnost a rozum a nechala jen loutku, která odpovídá pouze na její přímé příkazy.“