„Ale ještě před chvílí byl schopný reagovat!“
Rand zavrtěl hlavou. „Když se zeptáš mužů z žaláře, řeknou ti, že byl tenhle kluk pomalý a málokdy s nima mluvil. V téhle hlavě nebyla žádná skutečná osoba, jen vrstvy nátlaku. Příkazy chytře vytvořené tak, aby smazaly jakoukoli osobnost, kterou tenhle chudák měl, a nahradily ji stvořením, které se bude chovat přesně tak, jak si Graendal přeje. Viděl jsem to tucetkrát.“
Tucetkrát? pomyslela si Nyneiva a otřásla se. Viděl jsi to ty, nebo Luis Therin? Které vzpomínky u tebe teď převažují?
Se staženým žaludkem pohlédla na Kerba. Neměl prázdné oči kvůli omámení, jak si myslela; byly ještě prázdnější. Když byla Nyneiva mladší a postavení vědmy pro ni bylo nové, přivedli k ní ženu, která spadla z vozu. Žena spala celé dny, a když se konečně probudila, měla přesně stejný pohled. Žádný náznak, že někoho poznává, žádná stopa po duši, která snad zůstala ve skořápce, jež byla jejím tělem.
Zemřela asi o týden později.
Rand znovu promluvil na Kerba. „Potřebuju místo,“ řekl Rand. „Něco. Jestli v tobě zůstalo něco, co odolávalo, jediný útržek, který s ní bojoval, slibuju ti pomstu. Místo. Kde je?“
Z chlapcových rtů kapaly sliny. Zdálo se, že se rty chvějí. Rand vstal, tyčil se nad chlapcem a stále mu zíral do očí. Kerb se zachvěl a zašeptal dvě slova.
„Natrinova mohyla.“
Rand potichu vydechl a pak Kerba téměř uctivě pustil. Mladík sklouzl z lavice na podlahu a z úst mu vytékaly sliny na koberec. Nyneiva zaklela; vyskočila z křesílka a pak se slabě zapotácela, jak se pokoj kolem ní roztočil. Světlo, byla tak vyčerpaná! Nabrala rovnováhu, zavřela oči a několikrát se zhluboka nadechla. Pak si klekla vedle chlapce.
„Nemusíš se namáhat,“ řekl Rand. „Je mrtvý.“
Nyneiva si tu smrt potvrdila sama. Pak prudce zvedla hlavu a pohlédla na Randa. Jaké měl právo vypadat tak vyčerpaně, jak se ona cítila? Neudělal skoro nic! „Co jsi…“
„Nic jsem neudělal, Nyneivo. Myslím, že jakmile jsi odstranila nátlak, to jediné, co ho drželo naživu, byl hluboko pohřbený hněv na Graendal. Jakkoli malá část z něj zůstala, věděla, že jediné, čím může pomoct, jsou ta dvě slova. Potom to prostě vzdal. Nic víc jsme pro něj udělat nemohli.“
„To nehodlám přijmout,“ řekla Nyneiva s pocitem zmaru. „Mohla jsem ho vyléčit!“ Měla být schopná mu pomoct! Odstraňování Graendalina nátlaku jí připadalo tak dobré, tak správné. Nemělo to skončit takhle!
Otřásla se a cítila se špinavá. Zneužitá. Oč byla lepší než žalářník, který kvůli získávání informací dělal ty strašné věci? Upřela na Randa zuřivý pohled. Mohl jí říct, co odstranění nátlaku způsobí!
„Nedívej se na mě tak, Nyneivo.“ Přešel ke dveřím a pokynul tam stojícím Děvám, aby vzaly Kerbovo tělo. Udělaly to a odnesly ho pryč, zatímco Rand klidně požádal o další konvici s čajem.
Vrátil se a posadil se na lavici vedle spící Min; strčila si pod hlavu jednu z podušek na lavici. Jedna ze dvou lamp v místnosti dohořívala, a jeho tvář tak byla napůl stíněná. „Jinak se to nemohlo stát,“ pokračoval. „Kolo tká, jak si kolo přeje. Jsi Aes Sedai. Není to jedno z vašich učení?“
„Nevím, co to je,“ obořila se na něj Nyneiva, „ale není to omluva pro tvý činy.“
„Jaké činy?“ zeptal se. „Tys mi toho muže přivedla. Graendal na něj použila nátlak. Já ji teď za to zabiju – jen za tenhle čin budu odpovědný. A teď mě nech být. Zkusím zase usnout.“
„Copak necítíš vůbec žádnou vinu?“ naléhala.
Upírali na sebe pohledy, Nyneiva rozčarovaný a bezmocný, Rand… Kdo měl poznat, jak se Rand v těchto dnech cítí!
„Měl bych trpět za všechny, Nyneivo?“ zeptal se tiše a vstal, tvář stále napůl zahalenou tmou. „Přičti mi tu smrt, jestli chceš. Bude jen jedna z mnoha. Kolik kamenů můžeš na člověka navršit, než váha přestane mít význam? Jak dlouho můžeš pálit maso, než se horko stane nepodstatným? Kdybych si dovolil cítit vinu za tohohle kluka, musel bych cítit vinu i za ostatní. A to by mě rozdrtilo.“
V polosvětle si jej prohlížela. Zaručeně král. Voják, ačkoli bojoval jen občas. Potlačila hněv. Nešlo v tomhle všem o to, aby mu dokázala, že jí může věřit?
„Ach, Rande,“ řekla, odvracejíc se. „To, čím ses stal, to srdce, ve kterém není jiný cit než hněv. Zničí tě to.“
„Ano,“ řekl potichu.
Ohromeně se na něj podívala.
„Pořád mě překvapuje,“ řekl a zalétl pohledem dolů k Min, „proč si všichni myslíte, že jsem tak tupý, že nevidím, co vy považujete za tak očividné. Ano, Nyneivo. Ano, tahle tvrdost mě zničí. Já vím.“
„Tak proč?“ zeptala se. „Proč nás nenecháš ti pomoct?“
Vzhlédl – ne na ni, ale zíral do prázdna. Na dveře tiše zaklepala služebná v bílé a lesní zelené barvě Milisaiřina rodu. Vstoupila, položila novou konvici s čajem, vzala předchozí a zase odešla.
„Když jsem byl mnohem mladší,“ řekl Rand mírně, „Tam mi vyprávěl příběh, který slyšel, když se toulal po světě. Vyprávěl o Dračí hoře. V té době jsem nevěděl, že ji opravdu viděl ani že mě tam našel. Byl jsem jenom malý ovčák a Dračí hora, Tar Valon a Caemlyn pro mě byly téměř bájná místa.
Ale vyprávěl mi o ní, o hoře tak vysoké, že ve srovnání s ní vypadá i Dvojrožec u nás doma jako trpaslík. Tamovy příběhy tvrdily, že na vrchol Dračí hory nikdy nevystoupil žádný člověk. Ne proto, že by to bylo nemožné – ale protože dostat se na vrchol, by si vyžádalo každou špetku síly, kterou člověk má. Ta hora byla tak vysoká, že úsilí dostat se na vrchol by člověka naprosto vyčerpalo.“
Zmlkl.
„A dál?“ zeptala se nakonec Nyneiva.
Podíval se na ni. „Nechápeš? Ty příběhy tvrdily, že na horu nikdo nevyšplhal, protože už by neměl sílu k návratu. Horal by ji dokázal porazit, dostat se na vrchol, vidět, co nikdo jiný nikdy neviděl. Ale pak by zemřel. Nejsilnější a nejmoudřejší objevitelé to věděli. Takže na ni nikdy nešplhali. Vždycky chtěli, ale vyčkávali a nechávali si výstup na jindy. Protože věděli, že bude jejich poslední.“
„Ale to je jenom příběh,“ namítla Nyneiva. „Legenda.“
„A to jsem i já,“ řekl Rand. „Příběh. Legenda. Kterou budou za mnoho let vyprávět dětem a jen šeptem.“ Zavrtěl hlavou. „Někdy se nemůžeš obrátit zpátky. Musíš pokračovat vpřed. A někdy víš, že je to tvůj poslední výstup.
Všichni říkáte, že jsem moc tvrdý, že když budu pokračovat, nevyhnutelně se zlomím a roztříštím. Ale předpokládáte, že je třeba, aby ze mě zůstalo něco, co bude pokračovat. Že až vyšplhám na vrchol hory, budu muset slézt zpátky.
To je klíčové, Nyneivo. Teď to chápu. Já tohle nepřežiju, a proto si nemusím dělat starosti s tim, co by se mi mohlo stát po Poslední bitvě. Nemusím se držet zpátky, nemusím zachraňovat nic ze svojí potlučené duše. Vím, že musím umřít. Ti, kteří si přejou, abych byl měkčí, ochotný se sklonit, jsou ti, kteří nedokážou přijmout, co se mi stane.“ Znovu sklopil pohled k Min. Mnohokrát předtím, když Min pozoroval, viděla Nyneiva v jeho očích cit, ale tentokrát byly prázdné. Zasazené ve stejně bezcitné tváři.
„Můžeme najít způsob, Rande,“ řekla Nyneiva. „Určitě existuje způsob, jak vyhrát a zároveň tě udržet naživu.“
„Ne,“ zavrčel tiše. „Nepokoušej mě, abych se zase vydal touhle stezkou. Vede jen k bolesti, Nyneivo. Já… dřív jsem myslíval na to, že po sobě nechám něco, co světu po mojí smrti pomůže přežít, ale to by bylo příliš namáhavé. Nemůžu si dopřávat. Vyšplhám na tu zatracenou horu a obrátím se ke slunci. Vy všichni se vypořádáte s tím, co přijde pak. Tak to musí být.“