Otevřela pusu, aby opět něco namítla, ale on po ní vrhl ostrý pohled. „Tak to musí být, Nyneivo.“
Zavřela pusu.
„Dnes v noci sis vedla dobře,“ řekl Rand. „Všem jsi nám ušetřila spoustu potíží.“
„Udělala jsem to, protože chci, abys mi věřil,“ řekla Nyneiva a pak si okamžitě vynadala. Proč to řekla? Byla opravdu tak unavená, že vybreptne první věc, co jí napadne?
Rand jen přikývl. „Já ti věřím, Nyneivo. Tak moc, jak jen někomu dokážu věřit; víc než většině ostatních. Ty si myslíš, že víš, co je pro mě nejlepší, dokonce i když je to v rozporu s tím, co si přeju já, ale s tím se dokážu smířit. Rozdíl mezi tebou a Kadsuane je v tom, že tobě opravdu záleží na mně. Jí záleží jen na mém místě v jejích plánech. Chce, abych byl součástí Poslední bitvy. Ty chceš, abych přežil. Za to máš moje díky. Sni za mě, Nyneivo. Sni o věcech, o kterých já už nemůžu.“
Sklonil se, aby zvedl Min; navzdory chybějící ruce se mu to podařilo, když pod ni podsunul jednu paži, a když Min zvedal, sevřel ji rukou. Zavrtěla se a pak se přitiskla víc k němu, probudila se a mumlavě si postěžovala, že může jít. Nepostavil ji; snad kvůli vyčerpání, které znělo v jejím hlase. Nyneiva věděla, že většinu nocí tráví nad knihami a dře se téměř stejně tvrdě jako Rand.
S Min v náručí zamířil ke dveřím. „Nejprve se vypořádáme se Seančany,“ řekl. „Dobře se na to setkání připrav. Brzy poté se postarám o Graendal.“
Pak odešel. Mihotavý plamen lampy konečně zhasl a zbyla jen lampa na stole.
Rand ji opět překvapil. Pořád to byl trouba s prázdnou hlavou, ale překvapivě si uvědomoval, co se s ním děje. Jak mohl člověk rozumět tolika věcem, a přitom být tak neznalý?
A proč nedokázala přijít s argumentem proti tomu, co řekl? Proč se nedokázala přinutit na něj ječet, že se plete? Vždycky existovala naděje. Tím, že se vzdal této nejdůležitější emoce, se možná posílil – ale riskoval, že ztratí všechny důvody, které by mohl mít, aby mu záleželo na výsledku jeho bitev.
Z nějakého důvodu pro diskusi nedokázala najít slova.
34
Legendy
„Dobrá,“ prohlásil Mat, když na stole rozvinul jednu z Roidelleho nejlepších map. Talmanes, Tom, Noal, Juilin a Mandevwin si rozestavili židle kolem stolu. Vedle mapy oblasti Mat rozložil ještě nákres uspořádání středně velkého města. Dalo to práci najít kupce ochotného načrtnout jim mapu Věmova, ale po Zadním Úhoru Mat neměl chuť vstoupit do města, aniž by věděl, co je čeká.
Matův stan stál ve stínu borového lesa a byl chladný den. Občas zavál vítr a z větví nahoře se na zem snesla sprška suchého jehličí, které cestou škrábalo o vrcholek stanu. Venku na sebe pokřikovali vojáci a řinčely hrnce, protože se právě vydával oběd.
Mat si prohlížel mapu města. Bylo načase přestat se chovat jako blázen. Svět se rozhodl obrátit proti němu – v těchto dobách dokonce i rolnická horská městečka představovala smrtící past. Až se příště rozhlédne, sedmikrásky kolem cesty se budou spolčovat, aby se pokusily ho sežrat.
Při té představě se zarazil, neboť si vzpomněl na ubohého formana, jak se potápí do přízračného šiotského města. Když to strašidelné město zmizelo, zůstala po něm louka s motýly a květinami. Včetně sedmikrásek. Ať shořím, pomyslel si.
No, Matrim Cauthon nehodlal skončit mrtvý na nějaké zastrčené cestě. Tentokrát bude mít plán a bude připravený. Spokojeně přikývl.
„Hostinec je tady,“ řekl Mat a ukázal na mapu města. „U Hrozící pěsti. Dva různí poutníci se shodli, že je to dobrý hostinec, nejhezčí ze tří ve městě. Žena, která mě hledá, se nijak nesnaží skrývat, což znamená, že si myslí, že je dobře chráněná. Můžeme čekat stráže.“
Mat vytáhl další Roidelleho mapu, na níž bylo lépe vidět okolí Věmova. Město leželo v malé prohlubni, obklopené mírně zvlněnými kopci a vedle jezera, napájeného prameny z vysočiny. V jezeře údajně žilo mnoho pstruhů, jejichž nasolené maso představovalo hlavní obchodní artikl města.
„Tady chci tři čety lehké jízdy,“ řekl Mat a ukázal nahoru na svah. „Ukryjí se mezi stromy, ale budou mít dobrý výhled na oblohu. Když vylétne červený noční květ, vyrazí na pomoc přímo tady po hlavní cestě. Jako zálohu pro jízdu budeme mít na obou stranách města vyčleněnou stovku kušovníků. Pokud bude noční květ zelený, jezdci vyrazí a zajistí hlavní cesty do města tady, tady a tady.“
Mat zvedl oči a ukázal na Toma. „Tome, vezmeš si Hamana, Fergina a Mandevwina jako ,učedníky’ a Noal může být tvůj sluha.“
„Sluha?“ zeptal se Noal. Byl to větrem ošlehaný muž s chybějícími zuby a hákovitým nosem. Ale byl stejně tvrdý jako starý, bitvami zakalený meč, předávaný z otce na syna. „K čemu kejklíř potřebuje sluhu?“
„Dobrá,“ řekl Mat. „Tak můžeš být jeho bratr, který zaskakuje jako sluha. Juiline, ty…“
„Počkej, Mate,“ ozval se Mandevwin a poškrábal se na tváři vedle klípce. „Já mám být kejklířský učedník? Nejsem si jistý, že je můj hlas vhodnej na zpěv. Slyšel jsi mě. A s jedním okem pochybuju, že mi půjde žonglování.“
„Jsi nový učedník,“ řekl Mat. „Tom ví, že nemáš talent, ale slitoval se nad tebou, protože tvoje prateta – u který jsi žil od doby, co tvoje rodiče tragicky ušlapalo stádo dobytka – onemocněla neštovicema a zbláznila se. Začala tě krmit zbytky ze stolu a chovala se k tobě jako k domácímu psovi, který utekl, když ti bylo sedm.“
Mandevwin se poškrábal na hlavě. Vlasy měl protkávané stříbrem. „Nejsem ale na učedníka trochu starý?“
„Nesmysl,“ prohlásil Mat. „V srdci jsi mladý, a protože ses nikdy neoženil – jediná žena, cos kdy miloval, utekla s koželuhovým synem – nabídl ti Tomův příjezd příležitost začít znovu.“
„Ale já svoji pratetičku nechci opustit!“ namítl Mandevwin. „Starala se o mě od doby, co jsem byl děcko! To není čestný, opustit starou ženu jenom proto, že je trochu zmatená.“
„Žádná tetička není,“ řekl popuzeně Mat. „Je to jenom krycí legenda, příběh, co patří k tvojemu falešnému jménu.“
„Nemůžu mít legendu, ve které budu vypadat čestněji?“ zeptal se Mandevwin.
„Pozdě,“ řekl Mat, který se prohrabával papíry na stole, dokud nenašel svazek pěti stránek pokrytých načmáraným rukopisem. „Teď už to nemůžeš změnit. Vymýšlením tvýho příběhu jsem strávil půlku noci. Je ze všech nejlepší. Tady, nauč se to zpaměti.“ Podal papíry Mandevwinovi a pak vytáhl další svazek a začal jej prohlížet.
„Víš jistě, že nezacházíme trochu daleko, chlapče?“ zeptal se Tom.
„Nenechám se znovu překvapit, Tome,“ řekl Mat. „Ať shořím, ale už to nedovolím. Už mě unavuje lízt nepřipravenej do pastí. Mám v úmyslu řídit vlastní osud a přestat pobíhat od maléru k maléru. Je načase se ujmout velení.“
„A to uděláš pomocí…“ řekl Juilin.
„Promyšlených krycích jmen s připraveným pozadím,“ dokončil Mat a podal Tomovi a Noalovi jejich papíry. „To teda zatraceně udělám.“
„A co já?“ zeptal se Talmanes. Oči mu opět jiskřily, přestože hovořil naprosto vážným hlasem. „Nech mě hádat, Mate. Jsem cestující obchodník, který se kdysi vycvičil u Aielů a do vesnice dorazil, protože se doslechl, že v jezeře žije pstruh, který mu kdysi urazil otce.“