„Nesmysl,“ řekl Mat a podal mu listy. „Ty jsi strážce.“
„To je poněkud podezřelé,“ poznamenal Talmanes.
„Ty máš být podezřelý,“ řekl Mat. „Je vždycky jednodušší porazit chlapa v kartách, když myslí na něco jiného. No a ty budeš to naše něco jiného. Strážce, který projíždí městem cestou za tajemným posláním, nebude tak úžasná událost, aby upoutala příliš velkou pozornost, ale pro ty, kdo vědí, co hledat, to bude dobré rozptýlení. Můžeš použít Fenův plášť. Říkal, že mi dovolí si ho půjčit; pořád se cítí provinile za to, že ty služky utekly.“
„Samozřejmě jsi mu neřekl, že prostě zmizely,” dodal Tom. „A že tomu nijak nemohl zabránit.“
„Neviděl jsem důvod mu to říkat,“ prohlásil Mat. „Tvrdím, že nemá cenu lpět na minulosti.“
„Takže strážce?“ řekl Talmanes, zatímco listoval svými papíry. „Budu si muset nacvičit mračení.“
Mat na něj upřel pohled. „Nebereš to vážně.“
„Na co ses ptal? Je tady někdo, kdo to bere vážně?“ Zatracené jiskření. Myslel si Mat někdy, že tenhle chlapík se nerad směje? Jenom to dělal v duchu. To člověka rozčilovalo nejvíc.
„Světlo, Talmanesi,“ řekl Mat. „Nějaká ženská v tom městě hledá Perrina a mě. Jak vypadáme, ví tak dobře, že dokáže vyrobit přesnější obrázek, než by zvládla moje matka. Běhá mi z toho mráz po zádech, jako by mi přes rameno koukal sám Temný. A nemůžu na to zatracený místo jít sám, protože každej proklatej chlap, ženská a děcko má obrázek s mojí tváří a slíbeným zlatém za informace!
No, možná jsem to s přípravama trochu přehnal, ale chci tu osobu najít dřív, než hejnu temných druhů – nebo něčeho horšího – přikáže, aby mi v noci podřízli krk. Jasné?“
Mat se každému z pětice mužů podíval do očí, přikývl a vyrazil ke vchodu do stanu, ale vedle Talmanesovy židle se zastavil. Odkašlal si a napůl zamumlaclass="underline" „Tajně miluješ malování a toužíš uniknout tomuhle životu plnému smrti, ke kterýmu ses zavázal. Cestou na jih projíždíš Věmovem, místo aby ses vydal přímější cestou, protože máš rád hory. Doufal jsi, že se doslechneš něco o mladším bratrovi, kterýho jsi už roky neviděl a který zmizel při lovecké výpravě v jižním Andoru. Máš hodně tragickou minulost. Přečti si stranu čtyři.“
Mat si pospíšil a prodral se ven do šerého poledne, i když zahlédl, jak Talmanes obrací oči v sloup. Ať ten chlap shoří! Na těch stránkách je napsáno dobré drama! Skrz borovice viděl, že je obloha zatažená. Znovu. A tohle skončí kdy? Mat, který procházel táborem, zavrtěl hlavou a kýval na skupinky vojáků, kteří mu salutovali nebo „urozeného pána Mata“ zdravili křikem. Banda tady přes den zůstávala – utábořená na odlehlém zalesněném úbočí půl dne pochodu od města – zatímco prováděli poslední přípravy na útok. Zdejší borovice byly vysoké a se širokými větvemi, jejichž stín dovoloval jen skrovný podrost. Kolem borovic stály shluky stanů a vzduch byl chladný a voněl pryskyřicí a hlínou.
Procházel táborem, kontroloval práci svých mužů a dohlížel na to, aby bylo všechno prováděno efektivně. Staré vzpomínky – ty, které mu dali Eelfinnové – začaly natolik splývat s jeho, že už dokázal stěží říct, které instinkty pocházejí z nich a které jsou jeho vlastní.
Bylo příjemné být zase mezi Bandou; neuvědomoval si, jak moc mu chybí. Bylo by hezké se znovu spojit se zbytkem svých mužů, jednotkami, které vedli Estean a Daerid. Doufal, že se jim vede lépe než Matovým mužům.
Při obchůzce narazil nejprve na korouhve jezdectva. Byly oddělené od zbytku tábora – jezdci se vždy považovali za nadřazené pěšákům. Dnes, stejně jako až příliš často, si muži dělali starosti s pící pro koně. Dobrý jezdec se vždy nejprve staral o svého koně. Cesta ze Zadního Úhoru byla pro zvířata náročná, zvlášť proto, že nebylo téměř na čem se pást. Letos na jaře toho moc nerostlo a zbytky po zimě byly nezvykle skrovné. Koně odmítali jíst suchou trávu, téměř jako by se zkazila stejně jako další zásoby jídla. Neměli moc zrní; doufali, že je krajina uživí, neboť se pohybovali příliš rychle, než aby jim vozy stačily.
Nu, prostě bude muset vymyslet, jak se o to postarat. Mat jezdce ujistil, že na problému pracuje, a oni mu uvěřili. Urozený pán Mat je ještě nikdy nezklamal. Ovšem, ti, které zklamal, hnili v hrobech. Odmítl žádost, aby rozvinul prapor. Snad po nájezdu na Věmov.
V tuto chvíli s sebou neměl žádné skutečné pěšáky; všichni byli s Esteanem a Daeridem. Talmanes moudře pochopil, že potřebují zůstat pohybliví, a přivedl tři korouhve jízdy a téměř čtyři tisíce jízdních kušovníků. Ty Mat zkontroloval jako další a na chvíli se zastavil, aby sledoval několik čet, které cvičily na střelnici v zadní části ležení.
Mat zůstal stát u vysoké borovice, jejíž nejnižší větve visely víc než půl kroku nad jeho hlavou, a opřel se o kmen. Řada kušovníků netrénovala ani tak přesnost, jako spolupráci. Ve většině bitev jste vlastně ani nemířili, což byl důvod, proč kuše fungovaly tak dobře. Oproti dlouhému luku vyžadovaly desetinu tréninku. Ano, z dlouhého luku se dalo střílet rychleji a dál, ale když jste neměli čas celý život cvičit, pak kuše představovaly dobrou náhražku.
Kromě toho proces nabíjení kuše usnadňoval vojákům, aby se naučili střílet společně. Kapitán jednotky stál na opačné straně a každé dvě vteřiny udeřil holí do stromu, a udával tak rytmus. Každý úder dřeva o dřevo byl rozkaz. Na první zvednout kuše k ramenům. Na druhý vystřelit. Na třetí sklonit zbraň. Na čtyři zatočit klikou. Na pět opět zvednout kuši. Muži začínali být dobří – koordinovaná střelba ve vlnách znamenala důslednější zabíjení. Každá čtvrtá rána vyslala do stromů spršku šipek.
Budeme jich potřebovat víc, pomyslel si Mat, když si všiml, kolik šipek se při cvičné střelbě rozštíplo. Při výcviku jste vyplýtvali víc munice než v boji, ale každá šipka nyní mohla mít cenu dvou či tří v boji. Muži začínali být opravdu dobří. Kdyby měl v boji u Krvavých vodopádů pár takových korouhví, možná by se Našif poučil mnohem rychleji.
Samozřejmě by byli užitečnější, kdyby mohli střílet rychleji. Zpomalovalo je natahování. Ne samotné otáčení klikou, ale nutnost pokaždé sklonit kuši. Čtyři vteřiny trvalo jen přesunout zbraň. Nové kliky, které se Talmanes naučil dělat od toho mechanika v Murandy, všechno hodně urychlily. Ale mechanik cestoval do Caemlynu, aby kliky prodal, a kdo ví, kdo všechno je cestou ještě koupil? Zanedlouho je můžou mít všichni. Výhoda nebyla k ničemu, když jste ji měli vy i váš protivník.
Ty kliky hodně přispěly k Matovu úspěchu v Altaře proti Seančanům. Nelíbila se mu představa, že se té výhody vzdá. Dokázal by najít způsob, jak z kuší střílet ještě rychleji?
Zamyšleně zkontroloval pár dalších věcí v táboře – Altařané, které naverbovali do Bandy, se dobře zabydlovali a kromě píce pro koně a nejspíš i šipek do kuší to se zásobami vypadalo dobře. Spokojený se vydal hledat Aludru.
Usadila se poblíž zadní části tábora, u malé rozsedliny ve skalnatém úbočí. Přestože bylo místo mnohem menší než holina mezi stromy, kterou využívaly Aes Sedai se svým doprovodem, byla zřetelně víc stranou. Mat se musel proplést mezi třemi různými látkovými závěsy, nataženými mezi stromy – pečlivě umístěnými tak, aby odnikud nebylo na Aludřin pracovní prostor vidět – než se k Aludře dostal. A musel se zastavit, když Bayle Domon natáhl ruku a držel Mata zpátky, dokud mu Aludra nedovolila vstoupit.