Bayle si odfrkl. Bez toho, aby se Mat ohlédl a prohlédl si jeho tvář, nedokázal říct, zda pobaveně nebo posměšně. Mat se neohlédl. Aludra na něj zírala. Na okamžik si pohlédli do očí a Mat si uvědomil, že se k ní možná choval příliš stroze. Možná se v její přítomnosti cítil nepříjemně. Trochu. Před Tuon si začínali být docela blízcí. A zahlédl v Aludřiných očích skrytou bolest?
„Omlouvám se, Aludro,“ řekl. „Neměl jsem takhle mluvit.“
Pokrčila rameny.
Zhluboka se nadechl. „Podívej, já vím, že… no, je divné, jak Tuon…“
Zarazila ho mávnutím ruky. „To nic není. Mám svoje draky. Dal jsi mi šanci je vytvořit. Nic jiného už není důležité. Přeju ti štěstí.“
„Dobře,“ řekl. Promnul si bradu a vzdychl. Nejlepší bude nechat to prostě být. „V každém případě doufám, že se mi to podaří zařídit. Žádáš hodně zdrojů.“
„Zvonaři a materiály,“ řekla, „to je to, co potřebuju. Nic víc a nic míň. Tady a bez zdrojů jsem udělala, co šlo. Pořád budu potřebovat týdny na testování – nejprve budeme muset udělat jediného draka a všechno ověřit. Takže máš nějaký čas na to, abys všechno sehnal. Ale to bude trvat dlouho, a přesto mi odmítáš říct, kdy budeš draky potřebovat.“
„Nemůžu ti říct, co sám nevím, Aludro,“ řekl Mat a zalétl pohledem k severu. Cítil divné tahání, jako by mu někdo do vnitřností zasekl rybářský háček a jemně – ale vytrvale – tahal. Rande, jsi to ty, zatraceně? Barvy zavířily. „Brzy, Aludro,“ slyšel se říkat. „Čas se krátí. Hodně rychle se krátí.“
Zaváhala, jako by v jeho hlase něco vycítila. „No,“ řekla, „pokud je to takhle, tak moje požadavky nejsou tak přemrštěné, že? Jestli jde svět do války, brzy bude třeba výhní na výrobu hrotů šípů a podkov. Bude lepší, když teď budou pracovat na mých dracích. Dovol, abych tě ujistila, že každý, kterého dokončíme, bude mít v bitvě cenu tisíce mečů.“
Mat si povzdechl, vstal a dotkl se na pozdrav krempy klobouku. „Tak dobře,“ řekl. „To je fér. Za předpokladu, že mě Rand ve chvíli, kdy to nadnesu, neusmaží na škvarek, uvidim, co můžu dělat.“
„Bylo by moudré projevovat paní Aludře úctu,“ upřela na něj Leilwin pohled a promluvila pomalu a protahované, jak to Seančané dělali. „Místo abys byl tak prostořeký.“
„To bylo míněno upřímně!“ namítl Mat. „Přinejmenším ta poslední část ano. Ať shořím, ženská. Copak nepoznáš, kdy to chlap myslí upřímně?“
Prohlížela si ho, jako by se snažila rozhodnout, jestli se jedná o posměšné prohlášení. Mat obrátil oči v sloup. Ženské!
„Paní Aludra je skvělá,“ řekla Leilwin přísně. „Nechápeš, jaký dar ti v podobě těchto plánů dává. Kdyby říše měla tyto zbraně…“
„No, tak ne abys jim je dala, Leilwin,“ řekl Mat. „Nerad bych se jednoho rána vzbudil a zjistil, že jsi s plány uprchla ve snaze znovu získat svůj titul!“
Zdálo se, že ji jeho myšlenka urazila, přestože takový čin vypadal logicky. Seančané měli zvláštní smysl pro čest – Tuon se mu ani jednou nepokusila utéct, ačkoli k tomu měla hojně příležitostí.
Ovšem, Tuon měla téměř od začátku podezření, že se za něj provdá. Měla tu předpověď od damane. Ať shoří, nebude se znovu dívat na jih. Nebude!
„Moji loď teď pohánějí jiné větry, mistře Cauthone,“ řekla Leilwin prostě, odvrátila se od něj a podívala na Bayleho.
„Ale nepomůžeš nám bojovat se Seančany,“ namítl Mat. „Vypadá to, jako bys…“
„Teď plaveš vážně v hluboký vodě, chlapče,“ přerušil ho Bayle tichým hlasem. „Jo, v hodně hluboký a plný piraní. Možná je načase přestat tak hlasitě šplouchat.“
Mat zavřel pusu. „Tak dobře,“ řekl. Neměli by se k němu ti dva chovat s větší úctou? Nebyl on něco jako seančanský princ nebo tak něco? Měl vědět, že u Leilwin nebo vousatého námořníka mu to nebude nic platné.
V každém případě to myslel upřímně. Aludřina slova, jakkoli nejprve zněla bláznivě, dávala smysl. Budou muset do práce zapojit mnoho sléváren. Ty týdny, které mu cesta do Caemlynu zabere, jej nyní ještě víc znepokojovaly. Týdny, které stráví na cestě, by měli věnovat výrobě draků! Moudrý muž se naučil, že nemá cenu rozčilovat se nad dlouhými pochody – ale Mat si v poslední době nepřipadal ani trochu moudrý.
„Dobře,“ zopakoval. Znovu pohlédl na Aludru. „I když – z úplně jiných důvodů – bych si ty plány rád nechal u sebe v bezpečí.“
„Z úplně jiných důvodů?“ zeptala se Leilwin bezvýrazně, jako by hledala další urážku.
„Ano,“ řekl Mat. „Tím důvodem je, že je nechci mít tady, až Aludra do některého toho nočního květu klepne špatně a vyhodí se na půl cesty k Tarwinovu sedlu!“
Aludra se tomu zasmála, třebaže Leilwin se znovu zatvářila uraženě. Bylo těžké Seančany neurazit. Je a ty zatracené Aiely. Zvláštní, jak odlišní dokázali v mnoha směrech být, a přesto zároveň stejní v mnoha jiných.
„Můžeš si ty plány vzít, Mate,“ řekla Aludra. „Pokud je budeš mít uložené v té truhlici, co v ní máš svoje zlato. To je věc, které v táboře budeš věnovat největší pozornost.“
„Mnohokrát děkuju,“ řekl a sklonil se pro stránky, nevšímaje si zastřené urážky. Copak se právě neusmířili? Zatracená ženská. „Mimochodem, málem jsem zapomněl. Víš něco o kuších, Aludro?“
„O kuších?“ zeptala se.
„Ano,“ řekl Mat, zatímco si srovnával papíry. „Myslím, že by měl existovat nějaký způsob, jak je nabíjet rychleji. Víš, jako ty nové kliky, ale možná s nějakou pružinou nebo něčím takovým. Třeba klika, kterou bys mohla otáčet, aniž bys musela kuši sklonit.“
„To je sotva oblast, ve které se vyznám, Mate,“ řekla Aludra.
„Já vím. Ale ty jsi v takových věcech chytrá a možná..
„Budeš si muset najít někoho jiného,“ prohlásila Aludra a obrátila se, aby zvedla další napůl dokončený noční květ. „Já mám moc práce.“
Mat strčil ruku pod klobouk a podrbal se na hlavě. „To…“
„Mate!“ zavolal nějaký hlas. „Mate, musíš jít se mnou!“ Mat se obrátil právě ve chvíli, kdy do Aludřina tábora vběhl Olver. Bayle varovně natáhl ruku, ale Olver ji samozřejmě podběhl.
Mat se narovnal. „O co jde?“
„Do tábora někdo dorazil,“ řekl Olver s tváří rozzářenou vzrušením. A ta tvář byla něco! Uši měl na hlavu příliš velké, nos rozplácnutý dolů, pusu přehnaně širokou. U takového dítěte byla ta ošklivost roztomilá. Až bude starší, už takové štěstí mít nebude. Možná měli chlapi v táboře pravdu, když ho učili zacházet se zbraněmi. S takovým obličejem bude lepší, když se bude umět bránit.
„Počkej, zpomal,“ řekl Mat a zastrčil si Aludřiny plány za opasek. „Někdo dorazil? Kdo? Proč mě potřebuješ?“
„Talmanes mě pro tebe poslal,“ řekl Olver. „Myslí si, že je důležitá. Říkal, abych ti pověděl, že má sebou papíry, na kterých jsi namalovaný, a že má ,příznačný obličej’, ať už to znamená cokoli. Že…“
Olver mluvil dál, ale Mat ho přestal poslouchat. Kývl na Aludru a ostatní a vyklusal z tábořiště, kolem prostěradel a do lesa. S Olverem v patách Mat pospíchal dopředu do tábora.
Tam, na bílé klisně s krátkýma nohama, seděla zavalitá, mateřsky vyhlížející žena v hnědých šatech a s šedými prameny ve vlasech, které měla stažené do drdolu. Obklopoval ji oddíl vojáků, přičemž Talmanes a Mandevwin stáli přímo před ní, jako dva kamenné pilíře, přehrazující vjezd do přístavu.