Žena měla aessedaiovskou tvář a vedle jejího koně stál stárnoucí strážce. Přestože měl podsaditý muž prošedivělé vlasy, šířil se z něj stejný pocit nebezpečí jako ze všech strážců. Se založenýma rukama si vojáky z Bandy prohlížel neústupným pohledem.
Když Mat přiklusal blíž, Aes Sedai se usmála. „To je velmi milé,“ promluvila upjatě. „Od té doby, co jsme se viděli naposledy, jsi mnohem pohotovější, Matrime Cauthone.“
„Verin,“ řekl Mat, který slabě oddechoval po běhu. Pohlédl na Talmanese, který zvedl list papíru, jeden z těch s obrázkem Mátová obličeje. „Zjistila jsi, že někdo ve Věmově rozdává moje podobizny?“
Zasmála se. „Dalo by se to tak říct.“
Podíval se na ni a setkal se s těma hnědýma aessedaiovskýma očima. „Krev a zatracenej popel,“ zamumlal. „Tos byla ty, že jo? To ty jsi mě hledala!“
„Dodala bych, že už pěkně dlouho,“ řekla Verin zlehka. „A poněkud proti své vůli.“
Mat zavřel oči. Tolik k jeho složitému plánu na nájezd. Ať shoří! A byl to dobrý plán. „Jakjsi zjistila, že jsem tady?“ zeptal se, když otevřel oči.
„Před hodinou za mnou ve Věmově přišel jeden laskavý kupec a prozradil mi, že s tebou právě měl příjemnou schůzku a tys mu hezky zaplatil za nákres Věrnova. Napadlo mě, že to ubohé město ušetřím útoku… tvých společníků a prostě za tebou přijdu sama.“
„Před hodinou?“ zamračil se Mat. „Ale Věmov je ještě půl dne pochodu odtud!“
„To vskutku je.“ Verin se usmála.
„Ať shořím,“ řekl. „Ty máš cestování, je to tak?“
Její úsměv se rozšířil. „Domnívám se, že se s tímto vojskem snažíš dostat do Andoru, mistře Cauthone.“
„To záleží,“ řekl Mat. „Můžeš nás tam vzít?“
„Velice rychle,“ odpověděla Verin. „Do večera bych tvé muže mohla dostat do Caemlynu.“
Světlo! Zkrátit pochod o dvacet dní? Možná by mohl začít Aludřiny draky brzy vyrábět! S pohledem upřeným na Verin zaváhal a přinutil se potlačit vzrušení. Když do toho byly zapleteny Aes Sedai, vždy to něco stálo.
„Co chceš?“ zeptal se.
„Po pravdě řečeno,“ odvětila s lehkým povzdechem, „co chci, Matrime Cauthone, je vysekat se z tvé šitě ta’veren! Víš jak dlouho jsi mě nutil na tebe v těchhle horách čekat?“
„ Nutil? “
„Ano,“ řekla. „Pojď, musíme toho hodně probrat.“ Trhla opratěmi, vyrazila s koněm do tábora a Talmanes s Mandevwinem zdráhavé ustoupili a nechali ji vejít. Mat se k nim připojil a sledoval, jak zamířila přímo k polní kuchyni.
„Hádám, že žádný nájezd nebude,“ řekl Talmanes. Neznělo to smutně.
Mandevwin se dotkl klípce. „Znamená to, že se můžu vrátit k mojí ubohé staré tetičce?“
„Nemáš žádnou ubohou starou tetičku,“ zavrčel Mat. „Pojďme, poslechneme si, co má ta žena na srdci.“
„Dobře,“ prohlásil Mandevwin. „Ale příště budu strážce já, ano, Mate?“
Mat si jen povzdechl a pospíšil si za Verin.
35
Černá aureola
Ve chvíli, kdy Rand projel bránou, ho ovanula chladná mořská bríza.
Jemný vítr s sebou nesl vůně tisíce ohnišť, rozptýlených po celém Falme, na nichž se vařily snídaně.
Rand, který nebyl připravený na vzpomínky, které s sebou ty vůně přinesou, zarazil Tai’daišara. Vzpomínky na dobu, kdy si stále nebyl jistý, jakou má na světě úlohu. Vzpomínky na dobu, kdy do něj Mat neustále rýpal kvůli tomu, že nosí pěkné kabáty, navzdory tomu, že se jim Rand snažil vyhýbat. Vzpomínky na dobu, kdy se styděl za prapory, které se za ním nyní třepotaly. Kdysi trval na tom, že budou ukryté, jako kdyby se tím mohl ukrýt před vlastním osudem.
Doprovod na něj čekal, přezky skřípaly, koně frkali. Rand jednou Falme krátce navštívil. Tehdy nikde nemohl zůstat dlouho. Celé měsíce strávil tím, že někoho pronásledoval nebo byl pronásledován. Fain, který měl u sebe Valerský roh a rubínovou dýku, k níž byl připoután Mat, ho zavedl do Falme. Když pomyslel na Mata, barvy opět zavířily, ale Rand sí jích nevšímal. Na okamžik byl někde jinde.
Falme představovalo v Randově životě stejný zlomový bod jako ten, který se později odehrál v pustých aielských zemích, kdy dokázal, že je Kar’a’karn. Po Falme už se neukrýval, nebojoval s tím, čím je. Bylo to místo, kde si poprvé přiznal, že je zabiják, místo, kde si poprvé uvědomil, jaké nebezpečí představuje pro lidi kolem sebe. Pokusil se je všechny opustit. Přišli za ním.
Ve Falme shořel mladý ovčák a jeho popel rozptýlil a rozfoukal oceánský vítr. Z toho popela povstal Drak Znovuzrozený.
Rand stiskem kolen pobídl Tai’daišara vpřed a průvod opět vyrazil. Nařídil otevřít průchod kousek cesty od města, mimo dohled damane, jak doufal. Samozřejmě ho nechal vytvořit aša’manem – a tím tkanivo před ženami ukryl – ale nechtěl jim poskytnout žádná vodítka ohledně cestování. Neschopnost Seančanů cestovat byla jednou z jeho největších výhod.
Samotné Falme stálo na malém kousku země – Tomově Hlavě – trčící do Arythského oceánu. Vlny se tříštily o vysoké útesy po obou stranách a vytvářely tiché vzdálené hřmění. Stavby z tmavého kamene pokrývaly poloostrov jako kameny dno řeky. Většinou šlo o přikrčené přízemní domy – postavené doširoka, jako by obyvatelé čekali, že se vlny převalí přes útesy a rozbijí se o jejich obydlí. Zdejší louky a pastviny nevykazovaly tak velké známky chřadnutí jako země na severu, ale nově rašící jarní tráva začínala být nažloutlá a nezdravě bledá, jako by stébla litovala, že vystrčila hlavu z hlíny.
Poloostrov klesal dolů do přírodního přístavu, kde kotvily četné seančanské lodě. Vlály zde seančanské vlajky, prohlašující město za součást jejich říše; prapor, který vlál nad městem nejvýše, zobrazoval letícího zlatého jestřába, svírajícího tři blesky. Byl lemovaný modrými třásněmi.
Vzdálenými ulicemi se pohybovali podivní tvorové, které si Seančané přivezli ze své strany oceánu, ale byli příliš daleko, než aby Rand rozeznal podrobnosti. Na obloze se vznášeli rakenové. Seančané jich tady zjevně měli mnoho. Tomova Hlava ležela jižně od Arad Domanu a toto město bylo nepochybně hlavní shromaždiště před tažením na sever.
To dobývání dnes skončí. Rand musel sjednat mír, musel přesvědčit Dceru Devíti měsíců, aby odvolala svá vojska. Mír bude klidem před bouří. Neuchrání své lidi před válkou; jen si je ušetří, aby pro něj mohli zemřít jinde. Ale udělá, co je nutné.
Cestou k Falme k němu dojela Nyneiva. Elegantní šaty v bílé a modré barvě měla střižené podle domanské módy, ale byly ušité ze silnější – a mnohem cudnější – látky. Zdálo se, že si osvojuje módu z celého světa a nosí šaty z míst, která navštívila, ale upravuje je tak, jak pokládá za patřičné. Kdysi by to Randa možná pobavilo. Vypadalo to, že takového citu už není schopen. V nitru cítil jen chladný klid, klid, který zakrýval fontánu zmrzlé zuřivosti.
Dokáže klid a nehybnost udržet v rovnováze dostatečně dlouho. Musí.
„Takže se vracíme,“ řekla Nyneiva. Její pestrobarevné ter’angrialy v podobě šperků trochu kazily vzhled jejích dokonale ušitých šatů.
„Ano,“ odpověděl Rand.
„Vzpomínám si, jak jsme tu byli naposled,“ řekla nedbale. „Takový chaos, takové šílenství. A na konci toho všeho jsme tě našli s tou ranou v boku.“