„Ano,“ zašeptal Rand. Tady si v boji s Išamaelem na obloze nad městem vysloužil první ze svých nezhojitelných zranění. Když na ránu pomyslel, pocítil v ní teplo. Teplo a bolest. Začínal tu bolest považovat za starého přítele, připomínku toho, že je naživu.
„Viděla jsem tě vysoko ve vzduchu,“ řekla Nyneiva. „Nevěřila jsem tomu. Já… pokusila jsem se to zranění vyléčit, ale tehdy jsem byla ještě zablokovaná a nedokázala jsem přivolat vztek. Min se od tebe odmítla hnout.“
Dnes s ním Min nepřijela. Zůstávala mu nablízku, ale něco se mezi nimi změnilo. Přesně jak se toho vždy obával. Když na něj pohlédla, věděl, že vidí, jak ji zabíjí.
Ještě před pár týdny by jí nedokázal zabránit, aby ho nedoprovodila, ať by se snažil, jak chtěl. Teď zůstala bez jediné námitky.
Chlad. Brzy bude po všem. Na lítost nebo smutek není čas.
Aielové běželi napřed zjistit, jestli je nečeká past. Mnozí z nich měli červené čelenky. Randovi léčka starosti nedělala. Seančané ho nezradí, ne pokud mezi nimi nebude další Zaprodanec.
Rand sáhl dolů a dotkl se meče, který nosil u pasu. Byl zakřivený, s černou pochvou pomalovanou vinoucím se drakem v červené a zlaté. Z nejednoho důvodu ho meč nutil myslet na to, jak byl ve Falme naposledy.
„V tomhle městě jsem poprvé zabil muže mečem,“ řekl Rand tiše. „Nikdy jsem o tom nemluvil. Byl to seančanský urozený pán, mistr šermíř. Verin mi řekla, abych ve městě neusměrňoval, takže jsem se mu postavil jen s mečem. Porazil jsem ho. Zabil ho.“
Nyneiva zvedla obočí. „Takže máš právo nosit meč s volavkou.“
Rand zavrtěl hlavou. „Nebyli u toho žádní svědci. Mat s Hurinem bojovali jinde. Viděli mě těsně po boji, ale nebyli svědky smrtící rány.“
„Co záleží na svědcích?“ vysmála se mu. „Porazil jsi mistra šermíře, takže jsi jím taky. Jestli to ostatní viděli nebo ne, není důležité.“
Podíval se na ni. „Proč nosit znamení volavky, když ne proto, aby ho viděli ostatní, Nyneivo?“
Neodpověděla. Před nimi, těsně u města, Seančané vztyčili velký černobíle pruhovaný stan. Zdálo se, že otevřený stan obklopují stovky dvojic sul’dam a damanei Damane byly oblečené v charakteristických šedých šatech, sul’dam \ červených a modrých šatech s bleskem na prsou. Rand si s sebou přivedl jen pár usměrňovačů: Nyneivu, tři moudré, Korele, Narišmu a Flinna. Pouze zlomek těch, které mohl mít, dokonce i aniž by se obrátil na své jednotky na východě.
Ale ne, lepší bylo přivést si jen symbolickou stráž a vypadat, že přichází v míru. Pokud se setkání změní v bitvu, Randovou jedinou nadějí bude rychlý únik průchodem. Buď to… nebo udělat něco, čím ten boj ukončí sám.
Figurka muže držícího zvednutou kouli visela na sedle před ním. S její pomocí by se mohl postavit stovce damane. Dvěma stovkám. Pamatoval si, jakou sílu držel, když čistil saidín. Byla to síla schopná srovnat se zemí města, zničit každého, kdo se mu postaví.
Ne. K tomu nedojde. Nemohl si dovolit, aby k tomu došlo. Seančané určitě věděli, že zaútočit na něj by znamenalo katastrofu. Rand se s nimi setkal znovu, vědomý si, že zrádce v jejich řadách se ho předtím pokusil zajmout či zabít. Musejí vidět, že to myslí upřímně.
Ale pokud ne… Sáhl dolů a sevřel přístupový klíč, jen pro jistotu, a strčil ho do velké vnější kapsy kabátu. Pak se zhluboka nadechl, uklidnil a vyhledal prázdnotu. Tam uchopil jedinou sílu.
Nevolnost a závrať ho málem shodily na zem. Zakymácel se, nohama stiskl Tai’daišara a rukou sevřel přístupový klič v kapse. Zaťal zuby. Někde vzadu v jeho mysli se probudil Luis Therin. Šílenec se pokusil probojovat k jediné síle. Byl to zoufalý boj, a když Rand nakonec zvítězil, zjistil, že se v sedle celý sesunul.
A zase si mumlal sám pro sebe.
„Rande?“ zeptala se Nyneiva.
Rand se narovnal. Byl přece Rand, ne? Občas měl po takovýchto bojích problém vzpomenout si, kdo je. Podařilo se mu konečně odsunout Randa, vetřelce, stranou a stát se Luisem Therinem? Včera se probudil uprostřed dne, schoulený v rohu svého pokoje, plakal a šeptal si o Ilieně. Cítil na rukou dotek jejích dlouhých zlatých vlasů a pamatoval si, jak ji k sobě tiskne. Vzpomínal si, jak ji vidí před sebou na zemi ležet mrtvou, zabitou jedinou silou.
Kdo je?
Copak na tom skutečně záleží?
„Jsi v pořádku?“ zeptala se znovu Nyneiva.
„Nic nám není.“ Dokud nevypustil ta slova z úst, neuvědomil si, že mluví v množném čísle. Zrak se mu vracel, přestože stále viděl trochu rozmazaně. Vše bylo lehce pokřivené tak jako od bitvy, v níž ho Semirhage připravila o ruku. Už si toho sotva všímal.
Napřímil se a pak skrz přístupový klíč přitáhl ještě trochu síly a naplnil se saidínem. Byl to tak příjemný pocit, navzdory nevolnosti, kterou mu to způsobovalo. Toužil načerpat víc, ale ovládl se. Už tak držel víc síly, než by kdokoli jiný bez pomoci dokázal. Bude to stačit.
Nyneiva pohlédla na figurku u jeho boku. Koule na vrcholku slabě zářila. „Rande…“
„Držím jen trochu navíc, pro jistotu.“ Čím víc jediné síly člověk držel, tím těžší bylo ho odstínit. Kdyby se ho damane pokusily polapit, ohromila by je jeho nezdolnost. Možná by dokázal odolat celému kruhu.
„Nenechám se znovu chytit,“ zašeptal. „Už nikdy. Nezastihnou mě nepřipraveného.“
„Možná bychom se měli vrátit,“ řekla Nyneiva. „Rande, nemusíme se s nimi sejít za jejich podmínek. To je…“
„Zůstaneme,“ řekl Rand tiše. „Vypořádáme se s nima tady a teď.“ Před sebou viděl sedět na pódiu ve stanu postavu v křesle. Naproti ní stálo na stejné úrovni další křeslo. To ho překvapilo; podle toho, co o Seančanech věděl, čekal, že se bude muset dohadovat, aby se k němu chovali stejně jako k urozenému.
Byla to Dcera Devíti měsíců? Tohle dítě? Jak se blížili, Rand svraštil čelo, ale uvědomil si, že to ve skutečnosti není dítě, ale velmi malá žena. Byla oblečená v černých šatech a měla tmavou kůži jako příslušnice Mořského národa. Na tvářích okrouhlého klidného obličeje měla nanesený šedobílý popel. Když si ji prohlédl blíže, připadala mu přibližně stejně stará jako on.
Rand se zhluboka nadechl a sesedl. Bylo načase ukončit válku.
Drak Znovuzrozený byl mladý muž. Tuon to říkali, ale stále ji na tom něco překvapovalo.
Proč by ji to mládí mělo překvapovat? Hrdinní dobyvatelé bývali často mladí. Sám Artuš Jestřábí křídlo, velký zakladatel říše, začínal své tažení jako mladý muž.
Ti, kdo dobývali, kdo vládli světu, sami rychle vyhořeli jako lampy s nezastiženým knotem. Na sobě měl černý kabát zdobený červeně a zlatě a s knoflíky, které se třpytily, když sesedal s velkého černého valacha a přicházel ke stanu. Černý kabát měl na manžetách červené a zlaté vyšívání – při pohledu na manžety byla chybějící ruka velmi výrazná – ale jinak neměl šaty nijak zdobené. Jako by necítil potřebu odvádět parádou pozornost od své tváře.
Jeho vlasy měly barvu západu slunce, tmavě rudou. Měl královské způsoby – pevný a sebevědomý krok, oči upřené přímo před sebe. Tuon vychovali, aby chodila tak sebevědomě. Uvažovala, kdo vycvičil jeho. Pravděpodobně měl ty nejlepší učitele, aby ho naučili způsoby králů a vůdců. Přesto hlášení tvrdila, že vyrůstal na vesnici jako sedlák. Snad je to pečlivě rozšiřovaná historka, která mu má dodat na důvěryhodnosti?