Kráčel ke stanu s marath’damane po boku. Žena na sobě měla šaty v barvě oblohy za jasného dne s oblačným lemováním. Vlasy měla spletené do jediného tmavého copu a ozdobila se sadou nevkusných šperků. Zdálo se, že se kvůli něčemu zlobí, čelo měla svraštěné a ústa stažená do tenké linky. Její přítomnost Tuon rozechvívala. Člověk by myslel, že si při cestování s Matrimem na marath’damane víc zvykla. Ale ne. Byly nepřirozené. Nebezpečné. Tuon se v přítomnosti nespoutané damane nemohla cítit o nic lépe, než by mohla snášet chřestýše, ovíjejícího se jí kolem kotníku a olizujícího jí kůži.
A ovšem, pokud byla marath’damane znepokojující, tak ti dva muži, kteří kráčeli napravo od Draka, ještě víc. Jeden, stěží víc než mladík, měl vlasy spletené do copánků se zvonečky. Druhý byl starší muž s bílými vlasy a osmahlou tváří. Navzdory rozdílnému věku se oba pohybovali s nenucenou pyšnou chůzí mužů uvyklých bitvám. A oba měli černé kabáty s třpytivými špendlíky na vysokých límcích. Aša’manové, tak jim říkali. Muži, kteří mohl usměrňovat. Ohavnost, kterou je nejlepší rychle zabít. V Seančanů bylo velice málo těch, kdo se – ve své touze po nečekané výhodě – pokusilo tyhle Corov’ande Doon, tyhle bouře s černou duší, vycvičit. Ti hlupáci rychle padli, často zničení právě těmi nástroji, které se snažili ovládnout.
Tuon se připravila. Karede a Smrtonosná garda kolem ní se napjali. Bylo to nepatrné – zaťaté pěsti u boků, pomalé nádechy a výdechy. Tuon se k nim neobrátila, přestože potají pokynula Selucii.
„Zachovejte klid,“ řekl její hlas mužům.
Poslechnou – byla to Smrtonosná garda. Tuon se vůbec nelíbilo, že musí něco takového říci, protože oni nad tím sklopí oči. Ale ona nedovolí žádnou nehodu. Setkání s Drakem Znovuzrozeným bude nebezpečné. Tomu se nedalo vyhnout. Dokonce i když na každé straně velkého stanu stálo dvacet damane a sul’dam. Dokonce i když jí záda kryje Karede a ze střechy těsně v dostřelu ji sleduje kapitán Musenge s oddílem lučištníků. Dokonce i se Selucii po boku, napjatou a připravenou skočit, jako panter na vysoké skále. Dokonce i s tím vším byla Tuon odkrytá. Drak Znovuzrozený byl jako oheň, nevysvětlitelně vzplanuvší uvnitř domu. Nemohli jste mu zabránit v poničení místnosti. Jen jste doufali, že zachráníte dům.
Zamířil přímo ke křeslu naproti Tuon a posadil se do něj, aniž jedinkrát zpochybnil, že ho považuje za sobě rovného. Věděla, že se ostatní diví, proč stále nosí popel na znamení smutku a neprohlásila se císařovnou. Období smutku skončilo, ale Tuon neusedla na trůn.
Důvodem byl tento muž. Císařovna se s nikým, dokonce ani s Drakem Znovuzrozeným, nemohla sejít jako se sobě rovným. Avšak Dcera Devíti měsíců… tento jediný muž se jí mohl rovnat. A proto váhala. Drak Znovuzrozený by pravděpodobně nereagoval dobře, kdyby se někdo vyvýšil nad něj, bez ohledu na to, jestli k tomu ten někdo má zcela oprávněný důvod.
Když se posadil, mezi dvěma mraky vzplanul oblouk blesku, přestože Malai -jedna z damane, která dokázala předpovídat počasí – trvala na tom, že se neblíží déšť. Blesk během dne a žádný déšť. Našlapuj velmi zlehka, pomyslela si, když četla znamení, a dávej si pozor, co říkáš. To nebylo právě nejjasnější znamení. Kdyby měla našlapovat ještě opatrněji, musela by se vznést do vzduchu!
„Ty jsi Dcera Devíti měsíců,“ řekl Drak Znovuzrozený. Bylo to prohlášení, ne otázka.
„Ty jsi Drak Znovuzrozený,“ odvětila. Když se mu zahleděla do očí, uvědomila si, že její první dojem byl mylný. Nebyl to mladý muž. Ano, jeho tělo mohlo patřit mladíkovi. Ale ty oči… byly to staré oči.
Lehce se předklonil. Její smrtonoši se napjali a zavrzala kůže. „Uzavřeme mír,“ řekl al’Thor. „Dnes. Tady.“
Selucia tiše zasykla. Jeho slova zněla do velké míry jako požadavek. Tuon mu prokázala velkou úctu tím, že ho posadila na svou úroveň, ale císařské rodině nikdo nerozkazoval.
Al’Thor zalétl k Selucii pohledem. „Můžeš své strážkyni říct, že se může uklidnit,“ prohlásil suše. „Tohle setkání se nepromění v boj. Nedovolím to.“
„Ona je můj hlas,“ řekla Tuon obezřetně, „a moje pravdomluvčí. Můj osobní strážce je muž za mým křeslem.“
Al’Thor si tiše odfrkl. Takže to byl všímavý muž. Nebo měl štěstí. Jen málokdo správně uhodl, čím Selucia je.
„Přeješ si mír,“ řekla Tuon. „Má tvá… nabídka nějaké podmínky?“
„Není to nabídka, ale nezbytnost,“ řekl al’Thor. Mluvil hebce. Všichni tito lidé mluvili tak ukvapeně, ale al’Thorova slova měla váhu. Připomínal jí její matku. „Poslední bitva se blíží. Tvůj lid si jistě pamatuje proroctví. Tím, že vedete tuhle svoji válku, nás všechny ohrožujete. Moje armáda – všechny armády – jsou třeba v boji se Stínem.“
Poslední bitva se odehraje mezi říší a vojsky Temného. To věděl každý. Proroctví jasně ukazovala, že císařovna porazí ty, kdo slouží Stínu, a pak pošle Draka Znovuzrozeného na souboj s Požíračem Světla.
Kolik toho naplnil? Ještě nevypadal oslepený, takže to se teprve musí stát. Essanický cyklus říkal, že bude stát na vlastním hrobě a plakat. Nebo proroctví naráželo na chodící mrtvé, jak se už dělo? Někteří z těch duchů určitě chodili po vlastních hrobech. Občas byly texty nejasné.
Zdálo se, že tito lidé zapomněli mnohá proroctví, stejně jako zapomněli na přísahy čekat na návrat. Nic ale neřekla. Dej si pozor, co říkáš…
„Takže věříš, že Poslední bitva je blízko?“ zeptala se.
„Blízko?“ zopakoval al’Thor. „Je tak blízko jako zabiják, který ti smrdutým dechem dýchá na krk, zatímco ti nožem přejíždí po kůži. Je tak blízko jako poslední půlnoční úder zvonu poté, co zaznělo předchozích jedenáct. Blízko? Ano, je blízko. Děsivě blízko.“
Už se ho šílenství zmocnilo? Pokud ano, bude všechno složitější. Pozorně si ho prohlížela a hledala známky šílenství. Vypadalo to, že má nad sebou kontrolu.
Stanem prolétla mořská bríza, zašustila plachtovinou a přinesla s sebou zápach hnijících ryb. V této době toho hnilo hodně.
Ti tvorové, pomyslela si. Trolloci. Co jejich příchod předpovídal? Tylee je zlikvidovala a zvědové další nenašli. Když viděla naléhavé vystupování tohoto muže, zaváhala. Ano, Poslední bitva byla blízko, možná tak blízko, jak říkal. Proto bylo ještě důležitější, aby tyto země sjednotila pod svým praporem.
„Musíš chápat, proč je to tak důležité,“ řekl Drak Znovuzrozený. „Proč se mnou bojuješ?“
„My jsme návrat,“ řekla Tuon. „Znamení ukazovala, že nadešel čas našeho příchodu, a my jsme čekali, že najdeme sjednocené království, připravené nás velebit a zapůjčit nám armádu pro Poslední bitvu. Místo toho jsme našli rozdělenou zemi, která zapomněla na své přísahy a nebyla na nic připravená. Jak to, že nechápeš, že musíme bojovat? Nečiní nám potěšení vás zabíjet, tak jako rodič nemá radost, když trestá dítě, které sešlo z cesty.“
Al’Thor se zatvářil nevěřícně. „Považujete nás za děti?“
„To byla jen metafora,“ řekla Tuon.
Okamžik se nehýbal a pak si promnul bradu rukou. Dával jí za vinu ztrátu té druhé? Falendre o tom mluvila.