„Metafora,“ řekl. „A snad výstižná. Ano, země nebyla jednotná. Ale já ji skoval dohromady. Pojidlo je slabé, ale vydrží dostatečně dlouho. Nebýt mne, byla by vaše válka za sjednocení chvályhodná. Ale v téhle situaci jen rušíte. Musíme uzavřít mír. Naše spojenectví musí vydržet jen do konce mého života.“ Pohlédl jí do očí. „Ujišťuju tě, že to nebude trvat příliš dlouho.“
Seděla u širokého stolu a ruce měla složené před sebou. Kdyby se al’Thor natáhl, nedosáhl by na ni. Udělala to schválně, přestože při zpětném pohledu bylo toto opatření k smíchu. Kdyby se ji rozhodl zabít, nepotřeboval by ruku. Raději na to nemyslet.
„Pokud chápeš, jak výhodné je sjednocení,“ řekla, „tak bys měl možná své země sjednotit pod seančanským praporem, nechat své lidi složit přísahy a…“ Žena, která stála za al’Thorem, ta marath’damane, při jejích slovech rozevřela oči.
„Ne,“ přerušil ji al’Thor.
„Ale jistě chápeš, že jediný vládce s…“
„Ne,“ řekl, tiše, ale rozhodněji. Nebezpečněji. „Už nechci vidět nikoho dalšího uvázaného na těch vašich ohavných vodítcích.“
„Ohavných? Je to jediný způsob, jak se vypořádat s těmi, kdo umějí usměrňovat!“
„My jsme bez nich přežili celá staletí.“
„A máte…“
„V téhle věci nehodlám ustoupit,“ řekl al’Thor.
Tuoniny stráže – včetně Selucie – zaťaly zuby a vojáci položili ruce na jílce mečů. Dvakrát za sebou ji přerušil. Dceru Devíti měsíců. Jak mohl být tak drzý?
Byl Drak Znovuzrozený, proto. Ale jeho slova byla pošetilá. Až bude císařovnou, on se před ní skloní. Proroctví to vyžadovala. To jistě znamenalo, že se jeho království připojí k říši.
Dovolila, aby se jí rozhovor vymkl z ruky. Marath’damane byly pro mnohé na této straně oceánu citlivé téma. Pravděpodobně rozuměli tomu, jakou logiku uvazování žen má, ale bylo těžké vzdát se svých tradic. To bylo nepochybně důvodem, proč je hovor o těchto věcech tak rozrušoval.
Potřebovala postrčit rozhovor jiným směrem. Někam, kde to Draka Znovuzrozeného vyvede z rovnováhy. Pozorně si ho prohlížela. „Bude celý náš rozhovor takový?“ zeptala se. „Budeme sedět proti sobě a mluvit jen o tom, v čem se lišíme?“
„A o čem jiném bychom mluvili?“ řekl al’Thor.
„Snad o něčem, co máme společné.“
„Pochybuju, že v tomto směru toho existuje moc, co by mělo význam.“
„Ano?“ řekla Tuon. „A co Matrim Cauthon?“
Ano, tohle ho šokovalo. Drak Znovuzrozený zamrkal a lehce pootevřel ústa. „Mat?“ řekl. „Ty znáš Mata? Jak…“
„Unesl mě,“ odvětila Tuon. „A odvlekl téměř přes celou Altaru.“
Drak Znovuzrozený na ni chvíli zíral a pak zavřel pusu. „Už si vzpomínám,“ řekl tiše. „Viděl jsem tě. S ním. Nespojil jsem si tě s tou tváří. Mate… cos to prováděl?“
Ty jsi nás viděl? pomyslela si Tuon pochybovačně. Takže se to šílenství přece jen projevilo. Bude s ním takto jednodušší manipulovat, nebo těžší? Nejspíš to druhé, bohužel.
„No,“ řekl nakonec al’Thor, „věřím, že Mat měl své důvody. Vždycky má. A v tu chvíli mu připadají tak logické…“
Takže Matrim Draka Znovuzrozeného skutečně znal; bude pro ni skvělým zdrojem informací. Možná proto ho k ní osud přivedl, aby měla možnost poučit se o Drakovi Znovuzrozeném. Než jí v této záležitosti bude schopen pomoci, bude ho muset znovu získat zpátky.
Matrimovi se to nebude líbit, ale bude to muset pochopit. Byl první princ krkavců. Musi být pozvednut mezi výše urozené, oholit si hlavu a osvojit správný způsob života. Všechno jí to připadalo jako škoda – z důvodů, které si nedokázala vysvětlit.
Nemohla si pomoct, aby se na něj ještě trochu nevyptávala. Částečně proto, že se zdálo, že toto téma al’Thora vyvádí z rovnováhy, a částečně ze zvědavosti. „Jaký je to muž, tenhle Matrim Cauthon? Musím přiznat, že mi připadá jako líný mizera, který je až příliš pohotový v nacházení výmluv, proč nedodržovat dané sliby.“
„Takhle o něm nemluv!“ Překvapivě ta slova pronesla marath’damane stojící vedle al’Thorova křesla.
„Nyneivo…“ začal al’Thor.
„Neokřikuj mě, Rande al’Thore,“ řekla ta žena a založila si ruce. „Je to i tvůj kamarád.“ Žena pohlédla zpátky na Tuon a podívala se jí do očí. Podívala se jí do očí. Marath’damane!
Žena pokračovala. „Matrim Cauthon je jeden z nejlepších mužů, kterého kdy poznáte, Vaše Výsosti, a já nebudu poslouchat, jak o něm někdo mluví špatně. Co je správné, to je správné.“
„Nyneiva má pravdu,“ řekl al’Thor zdráhavé. „Je to dobrý muž. Někdy možná působí příliš drsně, ale je to ten nejvěmější přítel, jakého si člověk může přát. Přestože brblá nad tím, co ho jeho svědomí nutí dělat.“
„Zachránil mi život,“ řekla marath’damane. „Zachránil mě za cenu velkých obětí a osobního ohrožení ve chvíli, kdy to nikoho jiného nenapadlo.“ Oči jí plály hněvem. „Ano, až moc pije a hraje. Ale nemluv o něm, jako když ho znáš, protože neznáš. Pod tím vším má zlaté srdce. Jestli jsi mu ublížila…“
„Ublížila mu?“ řekla Tuon. „On unesl mne!“
„Pokud to udělal, měl k tomu důvod,“ prohlásil Rand al’Thor.
Jaká věrnost! Opět byla nucena přehodnotit svůj názor na Matrima Cauthona.
„Ale tohle je nepodstatné,“ řekl al’Thor a nečekaně vstal. Jeden ze smrtonošů tasil meč. Al’Thor se do něj zabodl pohledem a Karede muži rychle pokynul a ten zahanbeně se sklopenýma očima meč zase zasunul.
Al’Thor položil ruku na stůl dlaní dolů. Předklonil se a polapil Tuonin pohled ve svém. Kdo mohl odvrátit pohled od těch vášnivých šedých očí, podobných oceli? „Nic z toho není důležité. Mat není důležitý. To, co máme společné a v čem se lišíme, není důležité. Vše, co je důležité, je potřeba. Ajá tě potřebuju.“
Ještě víc se předklonil, až se nad ní hrozivě tyčil. Jeho podoba se nezměnila, ale náhle jí připadal třicet kroků vysoký. Mluvil stále stejným klidným pronikavým hlasem, ale tentokrát v něm byla hrozba. Ostří.
„Musíš přestat s útoky,“ řekl téměř šeptem. „Musíš se mnou podepsat smlouvu. To nejsou požadavky. To je moje vůle.“
Tuon náhle zjistila, že jej touží poslechnout. Potěšit ho. Smlouva. Smlouva by byla skvělá, poskytla by jí možnost stabilizovat svou vládu nad zdejšími zeměmi. Mohla by naplánovat, jak znovu obnovit pořádek v Seančanu. Mohla verbovat a cvičit. Otevíralo sejí tolik možností, jako by její mysl byla náhle odhodlaná vidět všechny výhody tohoto spojenectví a žádnou z vad.
Natáhla se po těch vadách a snažila se rozpoznat problémy, které by vzešly ze spojenectví s tímto mužem. Ty se však v její mysli roztekly a vyklouzly jí mezi prsty. Nedokázala je zachytit a zformovat námitky. Velký stan ztichl a bríza přestala vát.
Co se to s ní dělo? Nemohla dýchat, jako by jí hruď drtilo závaží. Měla pocit, jako by si nemohla pomoct a musela se před vůlí tohoto muže sklonit!
Tvářil se pochmurně. Navzdory jasnému odpoledni měl tvář zahalenou stínem, mnohem hlubším než cokoli jiného ve stanu. Nemohla uhnout pohledem a dýchala mělce a rychle. Měla dojem, že kolem něj koutkem oka cosi vidí. Temný závoj, černou aureolu, která z něj vyzařovala. Křivila vzduch jako velké horko. Hrdlo se jí sevřelo a začala se vytvářet slova. Ano. Ano. Udělám, co žádáš. Ano. Musím. Musím.