„Ne,“ řekla stěží slyšitelným šepotem.
Jeho výraz ještě potemněl a v tom, jak tiskl ruku dolů, až se mu chvěly prsty, viděla zuřivost. V tom, jak zatínal zuby. V tom, jak pootevřel oči. Taková vášeň.
„Potřebuju…“ začal.
„Ne,“ zopakovala se sílící jistotou. „Ty se skloníš přede mnou, Rande al’Thore. Nebude to opačně.“ Taková temnota! Jak ji v sobě mohl ukrývat jediný člověk? Zdálo se, že vrhá stín velký jako hora.
S tímhle tvorem se nemohla spojit. Ta kypící nenávist ji děsila, a hrůza byla pocit, který jí byl neznámý. Tomuto muži nemohlo být dovoleno, aby činil, jak si přeje. Musel být ovládnut.
Ještě okamžik ji pozoroval. „Dobře,“ řekl. Hlasem jako led.
Obrátil se a bez ohlédnutí vyšel ze stanu. Jeho doprovod jej následoval; všichni, včetně marath’damane s copem, vypadali znepokojeně. Jako kdyby si sami nebyli jistí, co – nebo koho – v tomto muži následují.
Tuon sledovala, jak odchází, a při tom lapala po dechu. Nesměla dovolit, aby ostatní viděli, jak je otřesená. Nesměli vědět, že v tom posledním okamžiku z něj měla strach. Dívala se za ním, dokud jeho postava na koni nezmizela za kopci. A stále sej í třásly ruce. Neodvažovala se promluvit, aby se jí netřásl hlas.
Než se jí podařilo uklidnit, nikdo nepromluvil. Možná byli stejně otřesení jako ona. Možná vycítili její obavy. Konečně, dlouho poté, co al’Thor zmizel, Tuon vstala. Obrátila se a pozorně si prohlédla shromážděné urozené, generály, vojáky a stráže. „Jsem císařovna,“ řekla klidným hlasem.
Jako jeden muž padli na kolena a i výše urození se vrhli tváří k zemi.
Jiný obřad nebyl třeba. Ano, v Ebú Daru proběhne formální korunovace s průvody, přehlidkami a audiencemi. Přijme osobní přísahu věrnosti od každého z urozených a – podle tradice – bude mít možnost vlastnoručně, bez uvedení důvodu, popravit kteréhokoli z nich, o kom má dojem, že se vzpíral jejímu nástupu na trůn.
Všechno tohle bude, a mnohé další. Ale skutečnou korunovací bylo její prohlášení. Pronesené Dcerou Devíti měsíců po měsíci smutku. Slavnost začala ve chvíli, kdy jim všem pokynula, aby vstali. Proběhnou týden trvající oslavy. Nezbytné vyrušení. Svět ji potřeboval. Potřeboval císařovnu. Od této chvíle se vše změní.
Když da’covale vstali a začali zpěvem velebit její korunovaci, Tuon přistoupila ke generálu Galganovi. „Pošli zprávu generálu Yulanovi,“ řekla tiše. „Řekni mu, ať připraví útok proti tarvalonským marath’damane. Musíme udeřit na Draka Znovuzrozeného, a to rychle. Tomu muži nesmí být dovoleno získat o nic větší sílu, než už má.“
36
Tuonina smrt
„Na cestu jsem se vydala v Tearu,“ řekla Verin, když se usazovala v Matově nejlepším křesle, vyřezaném z tmavého ořechového dřeva a s měkkým hnědým polštářem. Tomas zůstal stát za ní s rukou na hlavici meče. „Mým cílem bylo dostat se do Tar Valonu.“
„Tak jak jsi skončila tady?” zeptal se Mat stále ještě podezíravě, zatímco se usazoval na lavici s polštářem. Tu věc nesnášel; bylo zhola nemožné usadit se na ni nějak pohodlně. Polštáře nepomáhaly. Naopak se jim nějak dařilo dělat lavici ještě nešikovnější. Tu příšernou věc museli vymyslet šílení šilhaví trolloci a postavit ji z kostí zatracených. To bylo jediné rozumné vysvětleni.
Zavrtěl se a málem si nechal přinést další křeslo, ale Verin pokračovala. Mandevwin s Talmanesem zůstali hned u vchodu do stanu, ten první stál se založenýma rukama, ten druhý se posadil na podlahu. Tom seděl na zemi na opačné straně místnosti a sledoval Verin chladně zamyšleným pohledem. Všichni byli v Matově menším audienčním stanu, který měl sloužit jen ke kratším poradám důstojníků. Mat nechtěl vzít Verin do stanu, ve kterém běžně úřadoval, protože tam byly rozloženy jeho plány na útok na Věmov.
„Sama sebe se ptám na totéž, mistře Cauthone,“ řekla Verin s úsměvem, zatímco její postarší strážce stále stál vedle jejího křesla. „Jak jsem tady skončila? Rozhodně jsem to neměla v úmyslu. A přesto jsem tady.“
„Skoro to říkáš to, jako by to byla nehoda, Verin Sedai,“ ozval se Mandevwin. „Ale mluvíme o vzdálenosti několika set lig!“
„A navíc,“ dodal Mat, „umíš cestovat. Takže pokud jsi měla v úmyslu vydat se do Bílé věže, tak proč jsi tam prostě zatraceně neodcestovala a šmytec?“
„Dobré otázky,“ řekla Verin. „Mohla bych dostat trochu čaje?“
Mat vzdychl, znovu se zavrtěl na té ďábelské lavici a mávl na Talmanese, aby vydal příkaz. Talmanes vstal a na okamžik vyklouzl ven, aby rozkaz předal, a pak se vrátil a znovu posadil.
„Děkuji ti,“ řekla Verin. „Jsem docela vyprahlá.“ Působila známým, duchem nepřítomným dojmem, který byl mezi sestrami z hnědého adžah tak běžný. Kvůli dírám v paměti si Mat na první setkání s Verin vzpomínal jen rozmazaně. Vlastně všechny jeho vzpomínky na ni byly rozmazané. Ale zdálo se, že si vzpomíná, jak si o ní myslí, že má povahu učence.
Když ji tentokrát pozoroval, přišlo mu její chování zveličené. Jako by se opírala o předsudky o hnědých a využívala je. Balamutila lidi, jako pouliční hráč šidí vesnické balíky při skořápkách.
Prohlížela si ho. Ten úsměv v koutcích rtů? Byl to úsměv šejdíře, který se nestará, že jste ho prokoukli. Teď když jste věděli, o co jde, mohli jste si hru užít oba, a možná společně napálit někoho jiného.
„Uvědomuješ si, jak silný ta’veren jsi, mladý muži?“ zeptala se Verin.
Mat pokrčil rameny. „Na takové věci chceš Randa. Vážně, ve srovnání s ním nejsem skoro nic.“ Zatracené barvy!
„Ach ne, nechtěla bych podceňovat Drakovu důležitost,“ zasmála se Verin. „Ale ty nemůžeš skrýt své světlo v jeho stínu, Matrime Cauthone. „Přinejmenším ne v přítomnosti někoho, kdo není úplně slepý. V jakékoli jiné době bys byl nepochybně nejsilnější žijící ta’veren. Možná nejsilnější, co žil za celá staletí.“
Mat se zavrtěl. Zatracenej popel, nesnášel, jak to vypadá, jako by se ošíval. Možná by měl prostě vstát. „O čem to mluvíš, Verin?“ řekl místo toho. Založil si ruce a pokusil se alespoň předstírat, že se cítí pohodlně.
„Mluvím o tom, jak jsi mě odtáhl přes půl světadílu.“ Její úsměv se rozšířil, když vstoupil voják s kouřícím šálkem mátového čaje. Vděčně si ho vzala a voják vycouval.
„Odvlekl tě?“ zeptal se Mat. „Ty jsi hledala mě.“
„Ale až poté, co jsem usoudila, že mě vzor někam táhne.“ Verin pofoukala čaj. „Což znamenalo tebe nebo Perrina. Nemohla to být Randova vina, protože toho jsem dokázala snadno opustit.“
„Randa?“ zeptal se Mat a dalšího záblesku barev si nevšímal. „Ty jsi byla s ním?“
Verin přikývla.
„Jak… vypadal?“ řekl Mat. „Je… víš…“
„Šílený?“ zeptala se Verin.
Mat přikývl.
„Obávám se, že ano,“ řekla Verin a koutky úst jí lehce poklesly. „Ale domnívám se, že se stále ovládá.“
„Zatracená jediná síla,“ řekl Mat a sáhl si pod košili, aby se uklidnil dotekem medailónu s liščí hlavou.